Filosofská historie

Slečna Elis byla pravou dobroditelkou mladých milujících, a proto byla u ní skoro filiální pošta.

Sluha poštovní po každé, kdy diligence přijela, přinesl jí aspoň jedno psaní, a ona málokteré rozpečetila.

Prohlédla obálku a uzřevši to neb ono znaménko, uschovala je do prádelníku do modliteb. Obyčejně, jak poštovní sluha odešel, přiběhla ihned domácích Márinka a dychtivě se tázala:

„Něco pro mne?“

Zazářila, když slečna usmívajíc se odtušila:

„Tohle je z Moravy.“

Někdy došly náhodou dva listy a tu pak určovala Elis:

„Ten je váš, ten do zámecké kaple.“

Tam totiž je odevzdala Márinka Lence, s kterou se tam každé neděle shledala.

„Tak co píše?“ ptávala se dodatečně slečna, kdykoliv děvče list rychle zrakoma přelétlo.

„Mnoho pozdravení a díků, a že se těší, až tu zas bude.“

„Věřím, věřím: a vy také, panno Márinko, viďte?“

Asi dvakráte psal Frybort přímo slečně Elis. Vavřena pak vícekráte. Zelenka však si ani jednou nevzpomněl a Špína také nedával o sobě věděti.

„Co by chudák psal, leda o neštěstí,“ mínila slečna Elis, když tak za rozpravy Márinka se o něm zmínila.

Tak míjel den veselých prázdnin po dni, studentům doma rychle, skokem, děvčatům v Litomyšli zvolna, krokem.

Lence od slavnosti „majáles“ dařilo se hůře než jindy. Lottynka jako by ani sestřenkou nebyla, teta stala se ještě přísnější, a u strýce, kterým v domácích věcech manželka vládla, neměla sirota žádného zastání. Lenka pracovala, starala se o domácnost za všechny, a přece neučinila ještě zadost. Již i lidé si toho všimli a tu a tam se vypravovalo, jak s přičinlivým tím děvčetem nakládají. Vykládali paní aktuárové ve zlé, že neteř svou jako popelku stále doma nechává, nikam ji s sebou nebere a žádného vyražení jí nepřeje.

Ale v tom se klamali. Lence bylo volněji, když byla o samotě. Tu mohla čísti své české knížky a Vavřenovy listy, tu mohla se volně oddati svým snům a nadějím.

Co prázdniny nastaly, uvolnilo se jí v tom, že mohla spíše vyjíti. V neděli ráno chodívala do zámecké kaple, odpoledne někdy do parku, někdy na hřbitov, navštívit hroby svých rodičů. Jedinou, nejmilejší družkou jí byla Márinka, která mimo listy přinášela jí pozvání, aby jednou slečnu Elis navštívila. Třetí neděli o prázdninách setkala se s tou příznivkyní na hřbitově, odkudž s ní odešla do jejího bytu; tam už dávno toužila se podívat.

Bylo to krásné odpoledne v tom světlém pokoji, kdež všecko tak pěkně srovnáno jen se třpytilo!

Mladá dívka stanula uprostřed, upírajíc zraky své na podobiznu mladého kněze, svého strýce. Pohnuty patřily Lenka i Elis na obraz jim tak milé a drahé tváře.

Pak zavedla Elis svého hosta i do studentského pokojíku a ukázala jí, kde Vavřena bytoval, stolek měl a studoval. Teď tu prázdno a ticho. –

Týden míjel po týdni, psaníčka docházela a odcházela; Lenka navštívila ještě několikráte slečnu Elis a Márinku. Když se o tom konečně paní aktuárová dověděla, a vyplísnivši neteř svou, jí tyto návštěvy zakázala, bylo již pozdě, neboť nastal podzim.

A jak ovoce uzrálo, tráva bledla, květy uvadly a ptáci na dalekou cestu se strojili, shlukovali se ze všech stran hosté dávno žádaní.

Ze všech končin Čech i Moravy přijížděly opět vozy obtížené studentskými kufry a strakatými peřinami, v městě nastal zase rachot, hluk, nový čilý život. Studenti byli tu.

Přijeli gymnasisté, přijeli páni filosofové.

Vše bylo po starém. Elis i Márinka měly nemalou radost, když Frybort a brzo po něm Vavřena přijel. Zelenka ubytoval se také u slečny; jal se hned z počátku pilně studovat, vyučoval jako loni, živě se skrovně, a často zas večeříval porcičku suchého chleba a ovocnou kaši. O Špínovi ani ptáci nezpívali, jako by do vody zapadl.

Brož vyučoval opět aktuárova Fricka a nastoupil nanovo ve svůj úřad postilliona d’amour, neboť co filosofové přijeli, střežila paní Roubínková Lenku ještě přísněji, takže nezbylo jiného, než aby písmem sobě milenci pověděli, co slovy sobě říci nemohli.

Frybort byl šťastnější. Byl Márince tak blízko, vídal ji a mluvíval s ní denně, nadto mu ani paní domácí v tom nezabraňovala. Dávno již věděla, jaké ptáče v srdci dceruščině zpívá.

Podzim minul, půda utuhla, a se zataženého, šedého nebe poletoval první sníh. Frybort měl teď skoro zrovna tolik starostí, jako na jaře před slavností „majáles“.

Již před Vánocemi bylo řečí, bylo těšení se na ples filosofský, jenž býval v městě nejkrásnějším, nejslavnějším. I letos chystali se naň velmi i páni výborové, mezi nimiž Frybort byl nejpřednější, nejobratnější, starali se, aby letošní předešlé krásou i nádherou překonal, jako by tušili, že to poslední za staroslavné filosofie.

Lottynka Roubínková již záhy a pečlivě se připravovala. „Ty musíš býti královnou, keine andere!“ říkávala paní aktuárová, když o šatech pracovaly. Lenka měla na nich nejhlavnější podíl.

Musila na nich pilně šíti, aniž se přitom těšiti mohla, že i ona ten ples uvidí, kterého se Lottynka dočkati nemohla. Nedoufala ani dost málo, že by tam směla jíti. Netoužila by; než jak mohla zůstati poklidnou? Několik hodin býti Vavřenovi nablízku, s ním hovořit! Ale dály se divy. Týden před plesem ptala se jí teta, chce-li také jít, aby se chystala. Roubínková neučinila tak ani na domluvu svého muže, nýbrž spíše proto, že s mnohých stran slyšela, jak o tom ve světě se mluví, že je zlá, přísná, ba krutá.

Ovšem neměla Lenka šaty z tak drahé látky jako Lotty, ale dovedná ruka její uměla z mála mnoho učinit, a čeho se na šperku nedostávalo, to dodaly mladá, výrazná tvář, zářící oko, krásné vlasy a pěkná postava.

Nastal večer žádaného dne. Venku mrzlo, hvězdy se jiskřily. Pan aktuár Roubínek, vymydlený, ustrojený, přecházel po pokoji, čekaje na ženské dosud se strojící.

Dnes měl na sobě „Klapálka“, černý frak, který mu nejlépe padl, mající jméno své po svém dovedném zhotoviteli. Venku ozval se jasný zvuk zvonců, sáně se zastavily před domem. Aktuár, přistoupiv ke dveřím dámského pokoje, zaklepal.

„Dělejte, už jsou tu saně.“

„Aber, Roubínek, vždyť ještě nestříleli.“

Vtom zahoukla mocná rána z moždíře a za ní hned druhá. Ples se začínal. Lotty, právě dokončivši svou toaletu, stála před zrcadlem, důkladně se v něm zhlížejíc. Matka se zalíbením a nadšením patřila na svěží, sličnou dívku ve vkusných, bohatě zdobených šatech.

„Nein, ty musíš být královnou, Lotty! Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie schön gewachsen sein, a to jseš ty, Lotty!“ Znova hleděla, znova přehlížela. „Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie dunkle Augen haben, a ty máš! Ještě tu mašli, Lotty, tak – Wenn eine Dame – schön sein soll – muss sie dunkles Haar haben, a ty máš. Aber Roubínek!“ zvolala mrzutě, když netrpělivý manžel poznovu na dveře zaklepal. „Wie ich sag, ty musíš být královnou.“

Zimním večerem houkaly rány z moždířů.

„Tak jen dej pozor, ať se nepomačkáš. Jsi hotova, Leny?“ ptala se náhle své neteře.

„Jsem.“

Stranou zrcadla stála Lenka, ne zkroušeně, ne pokořená, aniž závistivá, ale klidná. Než, když na nádhernou toaletu své sestřenky patřila, ozývala se v jejím nitru teskná obava, zalíbí-li se ve svém jednodušším rouše Vavřenovi? Posuzovalať se příliš přísně, nevědouc, jak jí vše výborně sluší, jak lepou je, jako rozkvetlá, čerstvá konvalinka.

Konečně se dveře tajemností toaletních otevřely a chladné oko páně aktuárovo zamrkalo překvapením, když Lotty ve vší nádheře a kráse spatřilo. Když byli domácí lidé ještě se vynadivili, vsedli Roubínkovi do saní a ujížděli s návrší k nedalekému Karlovu, který zářil přečetnými světly. Na můstku k hostinci vedoucímu stáli kominíci v plné parádě, držíce planoucí pochodně, dále Kmoníček, taktéž slavnostně vystrojený. Před mostem tlačil se hustý dav diváků, kteří přišli na čuměnou a soudili kolemjdoucí. Přicházejících nebylo konce. V chladném větru planula světla pochodní, rány houkaly, tanečníků a tanečnic, tatínků a maminek proudem přibývalo a vše hrnulo se ke vchodu, míříc do sálu, kdež zvučná hudba spustila.

V sále, plném světel, za zvučící veselé hudby bylo utěšeně. Páni filosofové se již o to starali, aby dámám co nejpříjemněji čas ubíhal. Když Lenka po schodech do sálu stoupala, chvělo se jí srdce obavou i očekáváním a zachvěl jí lehounký mrazík, když hudba spustila.

Bylať jakživa po prvé v tak velké, hlučné společnosti.

Sebevědomě vkročila Lotty do sálu, přijímajíc milostivě poklony galantních studentů. Její jiskrné oko přehlédlo rychle celý sál, nikam dlouho se neupírajíc. Jen tam u postranních dveří, kde stál štíhlý, mladý muž, utkvělo déle.

Viděla, jak Vavřena chladně, bez pohnutí na ni popatřil, jak hlavu klidně obrací – a teď – pohnul sebou, oko mu vzplanulo a filosofův klid byl ten tam.

Ó toho zaslepence! Čekala něco jiného, než ten chladný, lhostejný pohled. A přece vzplanul, ale pro jinou!

Na Lenku patřil upřeně, radostně překvapen, blažen. Nečekal ji, nevěděl, že přijde. Jak farářova schovanka to vzplanutí jeho oka, ten zážeh radosti v jeho tváři postihla, opustila ji všecka obava a tíseň a v srdci zajásala. A když potom před ni předstoupil a o taneček poprosil, když v náručí svém skvělým sálem za veselé hudby kolem ji unášel, když slyšela vroucí, srdečná slova, jež jí za tance pošeptal, zatočila se jí hlava blažeností.

Kolem zdí pod četnými velkými zrcadly byly fotely a pohovky, kdež zasedal nejvyšší tribunál: paní, gardedámy. Kostěný binokl k očím elegantně přikládajíc, hleděla paní Roubínková na svou dceru, která téměř z kola nevycházela.

Když za přestávky procházka sálem nastala, byla Lottynka jako obklopena. Jen ten, o kterém se domnívala, že dnes najisto k ní přijde, ten jako by ji neviděl.

Čekala, ale nadarmo. Viděla, jak se sestřenkou tančí a s ní živě, důvěrně mluví, a hrdá Lottynka byla zase nespokojena, mrzuta. I zraky její matinky stíhaly přísně a nevlídně ten šťastný párek.

Ale Lenka i Vavřena nedbali těch pohledů a mračných, úsměšných tváří; užívali plnou měrou těch několik blažených chvilek, jež jim popřány, zrovna tak jako Frybort, který všechnu svou pozornost zářící, šťastné Márince věnoval.

„Kdyby nás tak slečna Elis viděla!“ šeptala Lenka.

„Žehnala by nám.“

Okolo jedenácté hodiny zazvučela s malé galerie, kde kapela byla umístěna, hlučná fanfára. Poctilť hrabě Žorž se svou překrásnou sestrou ples filosofský. Za chvíli po tomto přerušení bylo vše jako předtím.

Hráli, tančili.

Nastala půlnoc a dosud Vavřena nepřišel Lottynce se poklonit a tedy již také nepřijde. Nezvítězila. Majíc bílé čelo mráčkem nespokojenosti zastíněno, přistoupila ke své matce.

„Bedenke nur, wie er ungalant ist,“ jala se stěžovati, ale vtom dostalo se jí náhrady. Pan hrabě obcházeje zastavil se u paní aktuárové a dcery, k nimž promluvil několik vlídných slov; Roubínková zatrnula blažeností. Když pak odešel a ona se do vedlejšího pokoje za manželem ubírala, pohlédla opovržlivě na Vavřenu i Lenku, jež potkala. Kdož se jí vyrovná? Co je on, ten student ze selského rodu? Není divu, sprostý sprostého hledá! Roubínková neopomenula známým sděliti, co pan hrabě lichotného jim řekl, a mžikem rozneslo se, že Lottynku prohlásil královnou plesu.

Nejhůře se měl pan aktuár Roubínek. Piják nebyl, v karty nemohl si zahrát a nikde tu na stěně nevisel Herodes král, na nějž by zraky své mohl upírati. Chodíval časně spat, teď tu celou noc! Zíval, toužil po „obrštu“, noční čepici a měkké posteli. Ale to jím pohnulo a jej potěšilo, jak milostivá vrchnost blahosklonně s manželkou hovořiti ráčila.

Teprve když ráno nastávalo, rozcházeli se z plesu. Frybort doprovázel paní domácí a Márinku, s nimi šel Vavřena. Rodina páně Roubínkova šla nyní také pěšky. Šerem poletoval sníh a ukládal se na šály a pláště dam dobře zahalených. Ač unaveny, mluvily přece o tom vyznamenání pana hraběte. Jen Lenka mlčela; v myšlenkách jejích však bylo jako na jaře, plno květů.

Myslila na slova Vavřenova, na svatý jeho slib, který jí byl slíbil v ozdobném rondelu sálovém, když tam chvíli o samotě seděli.

„Čekejme, drahá Lenko! Já tebe nenechám a nezradím!“ pravil jí a ona mu věřila jako evangeliu.