Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Kadet Biegler podal veliteli bataliónu dvě z těch pohlednic, které vydávalo ředitelství Vojenského válečného archívu ve Vídni, kde byl náčelníkem generál pěchoty Wojnowich. Na jedné straně byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec. Pod karikaturou byl text:

„Der Tag, an dem das perfide Rußland krepieren wird, wird ein Tag der Erlösung für ganze unsere Monarchie sein.“

Druhá pohlednice pocházela z německé říše. Byl to dárek Němců rakousko-uherským vojínům.

Nahoře bylo „Viribus unitis“ a pod tím obrázek, jak na šibenici visí Sir Edward Grey a dole pod ním vesele salutují rakouský i německý voják.

Básnička dole byla vzata z knížky Greinzovy „Železná pěst“. Žertíčky na naše nepřátele, o kterých říšské listy psaly, že verše Greinzovy jsou rány karabáčem, přičemž obsahují pravý nezkrocený humor a nepřekonatelný vtip.

Text pod šibenicí, v překladě:

Hejtman Ságner nebyl ještě ani hotov s přečtením těchto veršů „nezkroceného humoru a nepřekonatelného vtipu“, když vrazil do štábního vagónu bataliónní ordonanc Matušič.

Byl poslán hejtmanem Ságnerem do telegrafní centrály vojenského nádražního velitelství, jestli snad nejsou jiné dispozice, a přinesl telegram od brigády. Nebylo však třeba sahat k žádnému klíči šifer. Telegram zněl prostě, nešifrován: „Rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal.“ Hejtman Ságner povážlivě zakroutil hlavou.

„Poslušně hlásím,“ řekl Matušič, „velitel stanice dá vás prosit k rozmluvě. Je tam ještě jeden telegram.“

Potom byla mezi velitelem nádraží a hejtmanem Ságnerem rozmluva velice důvěrného rázu.

První telegram musel být odevzdán, třebas měl obsah velice překvapující, když je batalión na stanici v Rábu: „Rychle uvařit a pak pochodem na Sokal.“ Adresován byl nešifrovaně na pochodový batalión 91. pluku s kopií na pochodový batalión 75. pluku, který byl ještě vzadu. Podpis byl správný: Velitel brigády Ritter von Herbert.

„Velmi důvěrné, pane hejtmane,“ řekl tajuplně vojenský velitel nádraží. „Sekrétní telegram od vaší divize. Velitel vaší brigády se zbláznil. Byl odvezen do Vídně, když rozeslal od brigády několik tuctů podobných telegramů na všechny strany. V Budapešti uvidíte jistě nový telegram. Všecky jeho telegramy patří přirozeně anulovat, ale ještě jsme žádný pokyn v tom ohledu nedostali. Mám, jak říkám, jedině příkaz od divize, aby nešifrované telegramy nebyly brány v úvahu. Doručovat je musím, poněvadž v tom ohledu neobdržel jsem od svých instancí odpovědi. Prostřednictvím svých instancí informoval jsem se u velitelství armádního sboru a je se mnou zavedeno vyšetřování…

Jsem aktivní důstojník staré ženijní služby,“ dodal, „byl jsem při stavbě naší strategické dráhy v Haliči…

Pane hejtmane,“ řekl po chvíli, „s námi starými chlapy od piky jen na front! Dnes je těch civilistů inženýrů od dráhy s jednoroční zkouškou dobrovolnickou jako psů v ministerstvu vojenství… Ostatně vy za čtvrt hodiny zas jedete dál… Pamatuji se jenom na to, že jsem jednou v kadetce v Praze vám pomáhal na hrazdu jako jeden ze staršího ročníku. Tenkrát jsme oba nesměli ven. Vy jste se pral s Němci ve třídě? Tam byl s vámi také Lukáš. Vy jste bývali spolu nejlepší kamarádi. Když jsme sem dostali telegram se seznamem důstojníků maršbataliónu, kteří projíždějí stanicí, tak jsem si jasně vzpomněl… Je už to hezkých pár let… Kadet Lukáš býval mně tenkrát velice sympatickým…“

Na hejtmana Ságnera celá rozmluva učinila velice trapný dojem. Poznal velice dobře toho, který s ním mluvil a který vedl v kadetce opozici proti rakušáctví, což z nich později vytloukla snaha po kariéře. Nejvíc mu byla nepříjemnou zmínka o nadporučíkovi Lukášovi, který byl z jakéhokoliv důvodu proti němu všude odstrkován.

„Nadporučík Lukáš,“ řekl důrazně, „je velice dobrým důstojníkem. Kdy jede vlak?“

Velitel nádraží podíval se na hodinky.

„Za šest minut.“

„Jdu,“ řekl Ságner.

„Myslil jsem, že mně něco řeknete, Ságnere.“

„Tedy nazdar!“ odpověděl Ságner a vyšel před budovu nádražního velitelství.

Když se hejtman Ságner vrátil před odjezdem vlaku do štábního vagónu, našel všecky důstojníky na svém místě. Hráli ve skupinách čapáry (frische viere), jedině kadet Biegler nehrál.

Listoval se spoustou načatých rukopisů o válečných scénách, neboť chtěl vyniknout nejen na poli válečném, ale i jako literární fenomén, popisující válečné události. Muž podivných křídel „s rybím ocasem“ chtěl být vynikajícím válečným spisovatelem. Jeho literární pokusy začínaly mnohoslibnými názvy, ve kterých se sice zrcadlil militarismus té doby, ale které nebyly ještě propracovány, takže na čtvrtkách zůstaly jen názvy prací, které měly vzniknout.

„Charaktery vojínů z velké války – Kdo počal válku? – Politika Rakousko-Uherska a zrození světové války – Válečné poznámky – Rakousko-Uhersko a světová válka – Naučení z války – Populární přednáška o vypuknutí války – Válečně politické úvahy – Slavný den Rakousko-Uherska – Slovanský imperialismus a světová válka – Dokumenty z války – Dokumenty k dějinám světové války – Deník o světové válce – Denní přehled světové války – První světová válka – Naše dynastie ve světové válce – Národové rakousko-uherského mocnářství ve zbrani – Světový zápas o moc – Mé zkušenosti ve světové válce – Kronika mého válečného tažení – Jak bojují nepřátelé Rakousko-Uherska – Čí je vítězství? – Naši důstojníci a naši vojáci – Pamětihodné činy mých vojáků – Z dob velké války – O bitevní vřavě – Kniha rakousko-uherských hrdinů – Železná brigáda – Sbírka mých psaní z fronty – Hrdinové našeho maršbataliónu – Příruční kniha pro vojáky v poli – Dny bojů a dny vítězství – Co jsem viděl a zkusil v poli – V zákopech – Důstojník vypravuje… – Se syny Rakousko-Uherska kupředu! – Nepřátelské aeroplány a naše pěchota – Po bitvě – Naše dělostřelectvo věrnými syny vlasti – I kdyby šli všichni čerti proti nám… – Válka obranná a útočná – Krev a železo – Vítězství, nebo smrt – Naši hrdinové v zajetí.“

Když hejtman Ságner přistoupil ke kadetovi Bieglerovi a prohlédl si všechno, optal se, proč to udělal a co tím myslí.

Kadet Biegler odpověděl s opravdovým nadšením, že každý ten nadpis znamená knihu, kterou sepíše. Kolik nadpisů, tolik knih.

„Přál bych si, když padnu v boji, aby po mně zůstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je německý profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve světové válce přihlásil se dobrovolně a padl 22. srpna 1914 v Anloy. Před svou smrtí vydal knihu ‚Sebevýchova pro smrt za císaře‘.“

Hejtman Ságner odvedl kadeta Bieglera k oknu.

„Ukažte, co ještě máte, kadete Bieglere, mne strašně zajímá vaše činnost,“ s ironií řekl hejtman Ságner, „jaký sešitek zastrčil jste za blůzu?“

„To nic není, pane hejtmane,“ s dětským uzarděním odpověděl kadet Biegler, „račte se prosím přesvědčit.“

Sešitek měl nadpis:

Schémata byla strašně jednoduchá.

Od bitvy u Nördlingen 6. září 1634 přes bitvu u Zenty 11. září 1697, u Caldiera 31. října 1805, přes bitvu u Ašprů 22. května 1809 a bitvu národů u Lipska v 1813, přes St. Lucii v květnu 1848 a bitvu u Trutnova 27. června 1866 až po dobytí Sarajeva 19. srpna 1878.

V schématech a nákresech plánů těch bitev nic se neměnilo. Všude nakreslil kadet Biegler obdélníčky na jedné straně prázdné, kdežto nepřítele znázorňovaly vyčárkované. Na obou stranách bylo levé křídlo, centr a pravé křídlo. Potom vzadu rezervy a šipky sem a tam. Bitva u Nördlingen stejně jako bitva u Sarajeva vypadala jako rozestavení hráčů na jakémkoliv fotbalovém zápase při zahájení hry a šipky, kam má ta která strana vykopnout míč.

To také ihned napadlo hejtmana Ságnera, který se otázal:

„Kadete Bieglere, vy hrajete fotbal?“

Biegler se zarděl ještě víc a zamrkal nervózně, takže dělal dojem, jako když nabírá moldánky.

Hejtman Ságner s úsměvem listoval dál sešitkem a zastavil se na poznámce u schéma bitvy u Trutnova za prusko-rakouské války.

Kadet Biegler napsal:

„Bitva u Trutnova neměla být svedena, poněvadž hornatá krajina znemožňovala rozvinutí divize generála Mazzuchelliho, ohrožené silnými pruskými kolonami, nalézajícími se na výšinách obklopujících levé křídlo naší divize.“

„Podle vás bitva u Trutnova,“ řekl s úsměvem hejtman Ságner, vraceje sešitek kadetovi Bieglerovi, „mohla být svedena jedině v tom případě, kdyby Trutnov byl na rovině, vy budějovický Benedeku.

Kadete Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svého pobytu v řadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo, jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálů. Sám jste se tak rychle povýšil, až jedna radost. C. k. důstojník Adolf Biegler! Než dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Předevčírem jste ještě někde doma u tatínka vážil kravské kůže. K. u. k. Leutnant Adolf Biegler!… Člověče, vždyť vy ještě nejste žádný důstojník. Jste kadet. Visíte ve vzduchu mezi fénrichem a poddůstojníky. Jste vzdálen toho jmenovat se důstojníkem, jako když si dá někde v hospodě říkat frajtr ‚pane štábní šikovateli‘.

Poslyš, Lukáši,“ obrátil se k nadporučíkovi, „máš kadeta Bieglera u své kumpanie, tak ho hocha cepuj. Podpisuje se, že je důstojník, ať si to v gefechtu zaslouží. Až bude trommelfeuer a my budem atakovat, ať se svým cukem stříhá dráthintrnisy, der gute Junge. A propos, dá tě pozdravovat Zykán, je velitelem nádraží v Rábu.“

Kadet Biegler viděl, že je rozmluva s ním skončena, zasalutoval a celý červený v obličeji prošel vagónem, až se ocitl na samém konci v příčné chodbě.

Jako náměsíčník otevřel dveře klozetu, a dívaje se na německo-maďarský nápis „Upotřebení klozetu dovoleno pouze při jízdě“, zavrněl, zaštkal a dal se do tichého pláče. Potom si sundal kalhoty… Potom tlačil, utíraje si slzy. Potom upotřebil sešitku s nápisem „Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakousko-uherské armády, sestavená c. k. důstojníkem Adolfem Bieglerem“, který zmizel zneuctěn v díře, a dopadnuv na koleje, poletoval mezi kolejnicemi pod ujíždějícím vojenským vlakem.

Kadet Biegler umyl si v záchodku v umyvadle zardělé oči a vyšel na chodbu umiňuje si, že musí být silný, setsakramentsky silný. Bolela ho hlava a břicho již od rána.

Šel kolem zadního kupé, kde hrál batalionsordonanc Matušič se sluhou velitele praporu Batzerem vídeňskou hru šnopsa (šestašedesát).

Dívaje se do otevřených dveří kupé, zakašlal. Otočili se a hráli dál.

„Nevíte, co se patří?“ otázal se kadet Biegler.

„Nemoh jsem,“ odpověděl sluha hejtmana Ságnera Batzer svou strašnou němčinou od Kašperských Hor, „mi’ is’ d’Trump’ ausganga. – Patřilo se mně hrát, pane kadet, s bubny,“ pokračoval, „s vysokými bubny, a hned nato nést zeleného krále… To jsem měl udělat…“

Kadet Biegler neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel fénrich Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilně čte v knize profesora Udo Krafta „Sebevýchova k smrti za císaře“.

Než přijeli do Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagónu, křičel do pusté krajiny nepřetržitě:

„Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!“

Potom ho na rozkaz hejtmana Ságnera batalionsordonanc Matušič odtáhl do kupé, kde ho se sluhou hejtmana Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler měl tento sen:

Měl signum laudis, železný kříž a byl majorem a jel na obhlídku účastku brigády, která mu byla přidělena. Nedovedl si sice vysvětlit, když má pod sebou celou brigádu, proč je neustále jen majorem. Měl podezření, že měl být jmenován generálmajorem a to „generál“ že se někde v návalu na polní poště ztratilo.

Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize přeložen k jinému pluku i s nadporučíkem Lukášem. K jiné divizi, k jinému armádnímu sboru.

Někdo mu také vypravoval, že oba bídně zahynuli někde v močále na útěku.

Když jel automobilem na pozici na obhlídku účastku své brigády, bylo mu všechno jasno. Byl vlastně vyslán z jenerálního štábu armády.

Kolem táhli vojáci a zpívali píseň, kterou četl ve sbírce vojenských rakouských písní „Es gilt“:

Krajina měla týž ráz jako na obrázcích „Wiener Illustrierte Zeitung“.

Po pravé straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských zákopů vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit dveře. Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél silnice. A šofér jede dál s ním k nepříteli po silnici.

Řve sluchátkem na šoféra:

„Nevíš, kam to jedem? Tam je nepřítel.“

Ale šofér klidně odpovídá:

„Pane generále, to je jediná pořádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na těch vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely.“

Čím více blíží se k pozicím nepřítele, tím se oheň stává silnější. Granáty vyhazují kolem dokola nad příkopy po obou stranách švestkovou alej.

Ale šofér klidně odpovídá do sluchátka:

„Tohle je výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom odbočili do polí, tak nám zařve pneumatika. – Podívejte se, pane generále,“ křičí šofér do sluchátka, „tahle silnice je tak dobře stavěná, že ani třicetapůlcentimetrové hmoždýře nám nic neudělají. Silnice je jako mlat, ale po těch kamenitých cestách v polích zařvaly by nám pneumatiky. Vrátit se stejně nemůžeme, pane generále!“

„Bzzz – dzum!“ slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok.

„Neříkal jsem vám, pane generále,“ řve šofér do sluchátka, „že je to po čertech dobře stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna osmatřicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Teď na nás střílí z dálky 4 kilometrů.“

„Kam to ale jedeme?“

„To se uvidí,“ odpověděl šofér, „dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ručím.“

Let, ohromný let, a automobil se zastavuje.

„Pane generále,“ křičí šofér, „nemáte štábní mapu?“

Generál Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí, že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik.

„Je zde křižovatka,“ povídá šofér, „obě křižovatky vedou k nepřátelským pozicím. Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále… Já jsem zodpovědný za štábní automobil…“

Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana.

Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustřihnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.

„Ještě štěstí,“ povídá šofér, „že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste ke mně a ostatní zařvalo. Byla to dvaačtyřicítka… Já jsem to hned tušil, že jakmile je křižovatka, tak silnice stojí za starou belu. Po osmatřicítce mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále.“

„Kam to řídíte?“

„Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horší než dvaačtyřicítka. – Teď je pod námi Mars,“ řekl šofér po dlouhé pomlčce.

Biegler cítil se již opět klidným.

„Znáte dějiny bitvy národů u Lipska?“ otázal se, „když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když 16. října byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavě a když 19. října padlo Lipsko?“

„Pane generále,“ řekl vtom vážně šofér, „jsme právě u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé vojsko.“

„Jen z nich někoho přejeď,“ křičí na šoféra, „však se vyhnou.“ A nahýbaje se z automobilu křičí: „Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udělat rechtšaut.“

Šofér klidně na to ho konejší:

„Těžká věc, pane generále, většina má uraženou hlavu.“

Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí u nebeské brány, jsou nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla, které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťohu složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťohu nějakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera půlka zadnice, kterou ztratil u Lvova.

„To je kvůli pořádku,“ ozval se opět šofér, projížděje hustým davem, „je to patrně kvůli nebeské supravizitě.“

U nebeské brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu Bieglerovi napadlo:

„Für Gott und Kaiser.“

Automobil vjel do ráje.

„Pane generále,“ řekl nějaký důstojník-anděl s křídly, když projížděli kolem kasáren s rekruty anděly, „musíte se hlásit na hlavním velitelství.“

Jeli dál kolem nějakého cvičiště, kde se to jen hemžilo rekruty anděly, které učili křičet „Alelujá“.

Jeli kolem skupiny, kde rezavý kaprál anděl měl právě jednoho nemotorného rekruta anděla v parádě, mlátil mu pěstí do břicha a řval na něho:

„Rozevři lepší svou držku, svině betlémská. Takhle se volá ‚Alelujá‘? Jako kdybys měl knedlík v hubě. To bych rád věděl, který vůl tě sem, ty dobytku, pustil do ráje. Zkus to ještě jednou… Hlahlehluhja? Cože, bestie, ještě nám tady v ráji huhňáš… Zkus to ještě jednou, cedre libanonský.“

Ujížděli dál a za nimi ještě dlouho bylo slyšet úzkostlivé řvaní huhňavého anděla rekruta „Hla-hle-hlu-hjá“ a křik anděla kaprála „A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo jordánská!“

Potom ohromná záře nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Českých Budějovicích a nad ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé straně, a uprostřed mezi nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem K. u k. Gottes Hauptquartier.

Generála Bieglera vysadili z automobilu dva andělé v uniformě polního četnictva, vzali ho za límec a odvedli ho do budovy, nahoru do prvního poschodí.

„Chovejte se slušně před pánembohem,“ řekli mu ještě nahoře před jedněmi dveřmi a strčili ho dovnitř.

Uprostřed pokoje, ve kterém po stěnách visely podobizny Františka Josefa a Viléma, následníka trůnu Karla Františka Josefa, generála Viktora Dankla, arcivévody Bedřicha a šéfa generálního štábu Konráda z Hötzendorfu, stál pánbůh.

„Kadete Bieglere,“ řekl pánbůh důrazně, „vy mne nepoznáváte? Já jsem váš bývalý hejtman Ságner od 11. marškumpanie.“

Biegler zdřevěněl.

„Kadete Bieglere,“ ozval se opět pánbůh, „jakým právem jste si přisvojil titul generálmajora? Jakým právem jste se, kadete Bieglere, projížděl štábním automobilem po silnici mezi nepřátelskými pozicemi?“

„Poslušně hlásím…“

„Držte hubu, kadete Bieglere, když s vámi mluví pánbůh.“

„Poslušně hlásím,“ zajektal Biegler ještě jednou.

„Tak vy tedy nebudete držet hubu?“ rozkřikl se na něho pánbůh, otevřel dveře a vykřikl: „Dva andělé sem!“

Vstoupili dva andělé s ručnicemi zavěšenými přes levé křídlo. Biegler v nich poznal Matušiče a Batzera.

A z úst pánaboha zněl hlas:

„Hoďte ho do latríny!“

Kadet Biegler někam padal do hrozného smradu…

Naproti spícímu kadetovi Bieglerovi seděl Matušič se sluhou hejtmana Ságnera Batzerem a hráli stále šestašedesát.

„Stink awer ďKerl wie a’ Stockfisch,“ prohodil Batzer, který pozoroval se zájmem, jak sebou spící kadet Biegler povážlivě vrtí, „muß’ ďHosen voll ha’n.“

„To se může stát každému,“ řekl filozoficky Matušič, „nech ho být, převlíkat ho stejně nebudeš. Rozdej radši karty.“

Nad Budapeští bylo již vidět záři světel a nad Dunajem přeskakoval reflektor.

Kadetovi Bieglerovi se již zdálo opět něco jiného, poněvadž mluvil ze spaní: „Sagen Sie meiner tapferen Armee, daß sie sich in meinem Herzen ein unvergängliches Denkmal der Liebe und Dankbarkeit errichtet hat.“

Poněvadž se opět při těch slovech počal obracet, zavonělo to Batzerovi intenzívně pod nos, takže poznamenal odplivuje si:

„Stink wie a’ Haizlputza, wie a’ bescheißena Haizlputza.“

A kadet Biegler vrtěl sebou čím dál nepokojněji a jeho nový sen byl velice fantastický. Obhajoval Linec ve válce o dědictví rakouské.

Viděl reduty, retranchementy a palisády kolem města. Jeho hlavní stan byl proměněn v ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za břicho. Pod palisádami města Lince projížděli se francouzští dragouni Napoleona I.

A on, velitel města, stál nad tou spoustou a držel se též za břicho a křičel na nějakého francouzského parlamentáře:

„Vyřiďte svému císaři, že se nevzdám…“

Potom jako když to bolení břicha najednou z něho spadne, a on se řítí s bataliónem přes palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince.

Nadporučík Lukáš umírá u jeho nohou s výkřikem:

„Ein Mann wie Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!“

Obránce Lince odvrací se s pohnutím od umírajícího, když vtom přiletí kartáč a uhodí Bieglera do sedacích svalů.

Biegler mechanicky sáhne si dozadu na kalhoty a cítí mokro, něco lepkavého se mu maže po ruce. Křičí: „Sanität! Sanität!“ a padá z koně…

Kadeta Bieglera zvedl Batzer s Matušičem z podlahy, kam se svalil z lavice, a položili ho opět na jeho místo.

Potom došel Matušič k hejtmanovi Ságnerovi a oznámil, že se s kadetem Bieglerem dějí podivné věci.

„Není to asi po tom koňaku,“ řekl, „mohla by to být spíš cholera. Kadet Biegler pil všude ve stanicích vodu. V Mošoni jsem ho viděl, že se…“

„To tak rychle s cholerou nejde. Matušič, řekněte vedle v kupé panu doktorovi, aby se šel na něho podívat.“

K bataliónu byl přidělen „válečný doktor“, starý medik a buršák Welfer. Znal pít, rvát se a přitom měl medicínu v malíčku. Prodělal medicínské fakulty v různých univerzitních městech v Rakousko-Uhersku, i praxi v nejrozmanitějších nemocnicích, ale doktorát neskládal prostě z toho důvodu, že v závěti, kterou zanechal jeho strýc svým dědicům, bylo to, že se má vyplácet studujícímu medicíny Bedřichu Welfrovi ročně stipendium do té doby, kdy obdrží Bedřich Welfer lékařský diplom. Toto stipendium bylo asi čtyřikrát větší než plat asistenta v nemocnicích a MUC Bedřich Welfer poctivě se snažil oddálit své jmenování doktorem všeho lékařství na dobu co nejvzdálenější.

Dědicové mohli se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dělali pokusy vnutit mu zámožné nevěsty, aby se ho zbavili. Aby je ještě víc dopálil, MUC Bedřich Welfer, člen asi dvanácti buršáckých spolků, vydal několik sbírek velmi slušných básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlíně. Psal do „Simplicissimu“ a studoval, jako kdyby se nechumelilo, dál.

Až přišla vojna, která vpadla MUC Bedřichovi Welfrovi hanebně vzad.

Básníka knih „Lachende Lieder“, „Krug und Wissenschaft“, „Märchen und Parabeln“ zcela sprostě vzali na vojnu a jeden dědic v ministerstvu vojenství přičinil se o to, že bodrý Bedřich Welfer udělal „válečný doktorát“. Udělal ho písemně.

Dostal řadu otázek k vyplnění, které všechny zodpověděl stereotypně: „Lecken Sie mir Arsch!“ Za tři dny oznámil mu plukovník, že dostal diplom doktora všeho lékařství, že už byl dávno zralý pro doktorát, že vrchní štábní lékař ho přiděluje doplňovací nemocnici a na jeho chování že záleží rychlý postup, že sice měl v různých univerzitních městech souboje s důstojníky, to všechno že se o něm ví, ale že dnes ve vojně se na všechno zapomíná.

Autor knihy básní „Džbán a věda“ kousl se do pysků a šel sloužit.

Po zjištění několika případů, že choval se k vojákům pacientům neobyčejně shovívavě, prodlužuje jich pobyt v nemocnici, pokud to bylo možné, kdy bylo heslo „Má se to válet v nemocnici, nebo chcípat raději v zákopech – má to chcípnout v nemocnici, nebo ve švarmlinii“, doktora Welfera poslali s 11. pochodovým praporem na front.

Aktivní důstojníci u praporu považovali ho za něco méněcenného. Rezervní důstojníci si ho také nevšímali a nenavazovali s ním nijakého přátelství, aby se nerozšířila ještě více propast mezi nimi a aktivními důstojníky.

Hejtman Ságner cítil se přirozeně strašně povýšen nad toho bývalého MUC, který zesekal za dob svých dlouholetých studií kolik důstojníků. Když doktor Welfer, „válečný doktor“, prošel kolem něho, ani se na něho nepodíval a hovořil dál s nadporučíkem Lukášem o něčem zcela bezvýznamném, že se pěstují u Budapešti dýně, načež nadporučík Lukáš odpověděl, že když byl v třetím ročníku kadetky, že s několika kamarády „v civilu“ byli na Slovensku a přišli k jednomu evangelickému faráři, Slovákovi. Ten že jim dal k vepřové pečeni zelí z dýně a potom že jim nalil vína a řekl:

a on že se strašně urazil.

„Z Budapešti mnoho neuvidíme,“ řekl hejtman Ságner, „vezou nás kolem. Dle maršrúty máme zde stát dvě hodiny.“

„Myslím, že šíbují vagóny,“ odpověděl nadporučík Lukáš, „přijdeme na překládací nádraží. Transportmilitärbahnhof.“

Kolem prošel „válečný doktor“ Welfer.

„Nic to není,“ řekl s úsměvem, „páni, kteří aspirují během času stát se důstojníky armády a kteří se vychlubovali ještě v Brucku svými strategicko-historickými znalostmi v kasině, měli by být upozorněni, že jest nebezpečno sníst najednou celou zásilku sladkostí, kterou mu maminka posílá do pole. ‘“

„Poslyšte, doktore,“ přerušil ho hejtman Ságner, „nejde o Schillera. Co je vlastně s kadetem Bieglerem?“

„Válečný doktor“ Welfer se usmál.

„Aspirant na důstojnickou hodnost váš kadet Biegler se posral… Není to cholera, není to úplavice, prosté a jednoduché posrání. Vypil trochu více koňaku, váš pan aspirant na důstojnickou hodnost, a podělal se… Byl by se patrně podělal i bez vašeho koňaku. Sežral tolik kremrolí, které mu poslali z domova… Je to dítě… V kasině, jak vím, pil vždy jednu čtvrtku. Abstinent.“

Doktor Welfer si odplivl.

„Kupoval si linecké řezy.“

„Tedy to není nic vážného?“ ozval se hejtman Ságner, „ale přece taková věc… kdyby se to rozšířilo.“

Nadporučík Lukáš vstal a řekl k Ságnerovi:

„Děkuji za takového zugskomandanta…“

„Trochu jsem mu pomohl na nohy,“ řekl Welfer, kterého neopouštěl úsměv, „pan batalionskomandant zařídí další… To jest, předám zde kadeta Bieglera do nemocnice… Vydám vysvědčení, že je to úplavice. Těžký případ úplavice. Izolace… Kadet Biegler přijde do dezinfekčního baráku…

Jest to rozhodně lepší,“ pokračoval Welfer s tímže protivným úsměvem, „buď posraný kadet, nebo úplavicí stižený kadet…“

Hejtman Ságner obrátil se ke svému Lukášovi čistě úředním tónem:

„Pane nadporučíku, kadet Biegler od vaší kumpanie onemocněl úplavicí a zůstane v ošetřování v Budapešti…“

Hejtmanovi Ságnerovi zdálo se, že Welfer se směje strašně výbojně, ale když se podíval na „válečného doktora“, viděl, že týž se tváří strašně lhostejně.

„Tedy je vše v pořádku, pane hejtmane,“ odpověděl Welfer klidně, „aspiranti na důstojnickou…“ Máchl rukou: „Při úplavici se každý podělá do kalhot.“

Tak se stalo, že statečný kadet Biegler byl odvezen do vojenské izolační nemocnice v Újbuda.

Jeho podělané kalhoty ztratily se ve víru světové války.

Sny o velkých vítězstvích kadeta Bieglera byly uzavřeny do jednoho nemocničního pokoje izolačních baráků.

Když se dověděl, že má úplavici, byl tím kadet Biegler opravdu nadšen. Má být raněn, nebo onemocnět pro císaře pána, vykonávaje svou povinnost? Potom se stala s ním malá nehoda. Poněvadž všechna místa pro onemocnělé úplavicí byla přeplněna, kadeta Bieglera přenesli do cholerového baráku.

Nějaký maďarský štábní lékař, když kadeta Bieglera vykoupali a dali mu teploměr pod rameno, zavrtěl hlavou: „37 stupňů!“ Při choleře je nejhorším příznakem povážlivé klesnutí teploty. Nemocný stává se apatickým.

Kadet Biegler opravdu nejevil žádného rozčilení. Byl neobyčejně klidným, opakuje si v duchu, že stejně trpí za císaře pána.

Štábní lékař poručil vsunout teploměr kadetovi Bieglerovi do konečníku.

„Poslední stadium cholery,“ pomyslil si štábní lékař, „příznak konce, nejkrajnější slabost, kdy nemocný ztrácí smysl pro okolí a jeho vědomí je zastřeno. On se usmívá v předsmrtných křečích.“

Kadet Biegler za této manipulace se opravdu usmíval mučednicky, dělaje hrdinu, když mu do konečníku strkali teploměr. Ale nehnul sebou.

„Příznaky,“ pomyslil si štábní lékař, „které při choleře vedou pozvolna k smrti, pasivní poloha…“

Optal se ještě maďarského sanitního poddůstojníka, zdali kadet Biegler vrhl a měl průjmy ve vaně.

Obdržev zápornou odpověď, zadíval se na Bieglera. Když při choleře pominou průjmy a dávení, je to opět, jako předešlé příznaky, obraz toho, co se stává při choleře v posledních hodinách smrti.

Kadet Biegler, úplně nahý, vynesený z teplé vany na postel, pocítil chladno a zajektal zuby. Také mu vyskočila husí kůže po celém těle.

„Vidíte,“ řekl štábní lékař maďarsky, „velká jektace, končetiny jsou studené. To je konec.“

Nakláněje se ke kadetovi Bieglerovi, optal se ho německy:

„Also, wie geht’s?“

„S-s-se-hr-hr gu-gu-tt,“ zajektal zuby kadet Biegler, „… ei-ne… ei-ne De-deck-ke.“

„Vědomí dílem zastřeno, dílem zachováno,“ řekl maďarsky štábní lékař, „tělo velice hubené, pysky a nehty mají být černé… To je třetí případ, kdy umřeli mně na choleru bez černých nehtů a pysků…“

Naklonil se opět nad kadeta Bieglera a pokračoval maďarsky:

„Druhá ozva nad srdcem přestala…“

„Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke,“ zajektal kadet Biegler.

„To, co mluví, jsou jeho poslední slova,“ řekl štábní lékař k sanitnímu poddůstojníkovi maďarsky, „zítra ho pochováme s majorem Kochem. Teď upadne do bezvědomí. Listiny jsou o něm v kanceláři?“

„Budou tam,“ odpověděl klidně sanitní poddůstojník.

„Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke,“ jektal za odcházejícími kadet Biegler.

V celém pokoji bylo na šestnácti lůžkách pět lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemřel před dvěma hodinami, byl pokryt prostěradlem a jmenoval se jako objevitel cholerových bacilů. Byl to hejtman Koch, o kterém se štábní lékař zmiňoval, že bude míti zítra pohřeb s kadetem Bieglerem.

Kadet Biegler zvedl se na posteli a viděl ponejprv, jak se umírá za císaře pána na choleru, neboť ze čtyř zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, přičemž vyráželi něco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou řečí mluví, bylo to spíše chrčení potlačeného hlasu.

Druzí dva s nápadně bouřlivou reakcí na uzdravení připomínali lidi stižené tyfózním deliriem. Křičeli nesrozumitelně a vyhazovali z pokrývky hubené nohy. Nad nimi stál vousatý saniterák, mluvící štýrským nářečím (jak poznal kadet Biegler), a uklidňoval je:

„Já už měl taky choleru, moje zlaté panstvo, ale nekopal jsem do pokrývky. Teď už je s vámi dobře. Dostanete dovolenou, až… – Neházej sebou tak,“ zařval na jednoho, který kopl tak do pokrývky, až se mu přehnula přes hlavu, „to se u nás nedělá. Buď rád, že máš horečku, aspoň tě odtud s hudbou nepovezou. Už jste oba z toho venku.“

Podíval se kolem sebe.

„Tamhle už zase dva umřeli. To jsme čekali,“ řekl dobrácky, „buďte rádi, že už jste z toho venku. Musím dojít pro prostěradla.“

Vrátil se za chvíli. Přikryl prostěradly zemřelé s úplně černými pysky, vytáhl jim ruce s černými nehty, které si drželi v poslední agónii udušení na ztopořeném přirození, snažil se jim zastrčit jazyk do úst a pak si klekl u postelí a spusil: „Heilige Maria, Mutter Gottes…“ A starý saniterák ze Štýrska díval se přitom na své uzdravující se pacienty, jejichž delirium znamenalo reakci k novému životu.

„Heilige Maria, Mutter Gottes,“ opakoval, když vtom mu nějaký nahý muž zaklepal na rameno.

Byl to kadet Biegler.

„Poslyšte,“ řekl, „já jsem… se koupal… Totiž mě koupali… Já potřebuji pokrývku… Mně je zima.“

„To je zvláštní případ,“ řekl půl hodiny nato týž štábní lékař ke kadetovi Bieglerovi, který odpočíval pod pokrývkou, „vy jste, pane kadete, rekonvalescent; zítra vás pošlem do záložní nemocnice do Tarnova. Vy jste nositelem cholerových bacilů… Pokročili jsme tak daleko, že to všechno známe. Vy jste od 91. regimentu…“

„13. pochodový prapor,“ odpověděl sanitní poddůstojník za kadeta Bieglera, „11. setnina.“

„Pište,“ řekl štábní lékař: „Kadet Biegler, 13. pochodový prapor, 11. pochodová setnina, 91. pluk, na pozorování do cholerových baráků v Tarnově. Nositel cholerových bacilů…“

A tak se stal z kadeta Bieglera, nadšeného bojovníka, nositel cholerových bacilů.