Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Švejk se zatvářil mučednicky:

„Jako bych já vám, pane obrlajtnant, udělal vůbec někdy vostudu.“

Nadporučík Lukáš si vzdychl.

„Vostudu,“ pokračoval Švejk, „jsem vám jistě nikdy neudělal, jestli se něco stalo, to byla náhoda, pouhý řízení boží, jako říkal starej Vaníček z Pelhřimova, když si vodbejval šestatřicátej trest. Nikdy jsem nic neudělal naschvál, pane obrlajtnant, vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení.“

„Jen tolik neplačte, Švejku,“ řekl nadporučík Lukáš měkkým hlasem, když se přibližovali k štábnímu vagónu, „já všechno zařídím, abyste už zas byl se mnou.“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nepláču. Mně to přišlo jen tolik líto, že jsme voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžem. Je to hroznej vosud, když si pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa!“

„Uklidněte se, Švejku!“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že kdyby to nebylo proti subordinaci, že bych řek, že se vůbec uklidnit nemůžu, ale takhle musím říct, že podle vašeho rozkazu jsem už úplně klidnej.“

„Tak jen lezte, Švejku, do vagónu.“

„Poslušně hlásím, že už lezu, pane obrlajtnant.“

Nad vojenským táborem v Mostě panovalo noční ticho. V barácích pro mužstvo třásli se vojáci zimou a v důstojnických barácích otvírali okna, poněvadž bylo přetopeno.

Od jednotlivých objektů, před kterými stály stráže, ozývaly se občas kroky hlídky, která si plašila chůzí spánek.

Dole v Mostě nad Litavou zářily světla z c. k. továrny na masité konzervy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se různé odpadky. Poněvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboře, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtů a kostí, které vařili do polévkových konzerv.

Od opuštěného pavilónku, kde dřív za času míru fotografoval nějaký fotograf vojáky trávící zde mládí na vojenské střelnici, bylo vidět dole v údolí u Litavy červené elektrické světlo v bordelu U kukuřičného klasu, který poctil svou návštěvou arcivévoda Štěpán při velkých manévrech u Šoproně v roce 1908 a kde se scházela denně důstojnická společnost.

To byla nejlepší vykřičená místnost, kam nesměli chodit prostí vojáci a jednoroční dobrovolníci.

Ti chodili do Růžového domu, jehož zelená světla byla též vidět od opuštěného fotografického ateliéru.

Bylo to roztřídění jako později na frontě, kdy mocnářství nemohlo už svému vojsku ničím jiným pomoct než přenosnými bordely u štábů brigád, takzvanými „pufy“.

Byly tedy k. k. Offizierspuff, k. k. Unteroffizierspuff a k. k. Mannschaftspuff.

Most nad Litavou zářil, stejně jako na druhé straně za mostem svítila Királyhida, Cislajtánie i Translajtánie. V obou městech, uherském i rakouském, hrály cikánské kapely, zářily okna kaváren a restaurací, zpívalo se, pilo. Místní měšťáci i úřednictvo vodilo sem do kaváren a restaurací své paničky a dospělé dcery a Most nad Litavou, Bruck an der Leitha, a Királyhida nebyly nic jiného než jeden velký bordel.

V jednom z důstojnických baráků v táboře čekal v noci Švejk na svého nadporučíka Lukáše, který šel večer do města do divadla a doposud se nevrátil. Švejk seděl na odestlané posteli nadporučíkově a naproti němu seděl na stole sluha majora Wenzla.

Major se opět vrátil k regimentu, když byla v Srbsku konstatována jeho úplná neschopnost na Drině. Mluvilo se o tom, že dal rozebrat a zničit pontonový most, když měl ještě půl svého bataliónu na druhé straně. Nyní byl přidělen k vojenské střelnici v Királyhidě jako velitel a měl také co dělat s hospodářstvím v táboře. Mezi důstojníky se vypravovalo, že si major Wenzl nyní pomůže na nohy. Pokoje Lukáše i Wenzla byly na téže chodbě.

Sluha majora Wenzla Mikulášek, malinký chlapík od neštovic, klátil nohama a nadával:

„Já se divím tomu mýmu starýmu pacholkovi, že ještě nejde. To bych rád věděl, kde se ten můj dědek celou noc fláká. Kdyby mně alespoň dal klíč od pokoje, leh bych si a čuřil. Má tam vína bezpočtu.“

„Von prej krade,“ prohodil Švejk, pohodlně kouře cigarety svého nadporučíka, poněvadž ten mu zakázal v pokoji bafat z dýmky, „ty přece musíš vo tom něco vědít, odkud máte víno.“

„Já chodím tam, kam mně přikáže,“ tenkým hlasem řekl Mikulášek, „dostanu lístek vod něho a už jdu fasovat pro nemocnici, a nesu to domů.“

„A kdyby ti poručil,“ otázal se Švejk, „abys ukrad plukovní kasu, udělal bys to? Ty zde za stěnou nadáváš, ale třeseš se před ním jako osika.“

Mikulášek zamrkal malýma očima:

„To bych si rozmyslil.“

„Nic si nesmíš rozmejšlet, ty jedno upocený mládě,“ rozkřikl se na něho Švejk, ale umlk, poněvadž se otevřely dveře a vstoupil nadporučík Lukáš. Byl, jak se ihned mohlo pozorovat, ve velice dobré náladě, poněvadž měl čepici obráceně.

Mikulášek se tak lekl, že zapomněl seskočit ze stolu, ale salutoval vsedě, zapomenuv ještě ke všemu, že nemá na hlavě čepici.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je všechno v pořádku,“ hlásil Švejk, zaujav pevné vojenské vzezření dle všech předpisů, přičemž cigareta mu zůstala v ústech.

Nadporučík Lukáš si toho však nevšímal a šel přímo na Mikuláška, který vyvalenýma očima pozoroval každý pohyb nadporučíka a přitom dál salutoval a stále ještě seděl přitom na stole.

„Nadporučík Lukáš,“ řekl přistupuje k Mikuláškovi nepříliš pevným krokem, „a jak vy se jmenujete?“

Mikulášek mlčel. Lukáš přitáhl si židli před Mikuláška na stole, sedl si, dívaje se na něho nahoru, řekl:

„Švejku, přineste mně z kufru služební revolver.“

Mikulášek po celou dobu, co Švejk hledal v kufru, mlčel a jen se vyděšeně díval na nadporučíka. Jestli v té chvíli pochopil, že sedí na stole, byl jistě ještě zoufalejší, poněvadž jeho nohy dotýkaly se kolen sedícího nadporučíka.

„Jářku, jak se jmenujete, člověče?“ volal nahoru na Mikuláška nadporučík. Ten ale mlčel dál. Jak později vysvětloval, dostal jakýsi druh strnutí při nenadálém příchodu nadporučíka. Chtěl seskočit, a nemohl, chtěl odpovědět, a nemohl, chtěl přestat salutovat, ale nešlo to.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, „že revolver není naládovanej.“

„Tak ho naládujte, Švejku!“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nemáme žádný patrony a že ho půjde těžko sestřelit ze stolu. Já si dovolím podotknout, pane obrlajtnant, že je to Mikulášek, burs od pana majora Wenzla. Ten vždycky ztratí řeč, když vidí někoho z pánů oficírů. Von se vůbec stydí mluvit. Vono je to vůbec takový, jak říkám, upocený mládě, utahaný. Pan major Wenzl nechá ho vždy stát na chodbě, když jde někam do města, a vono se to žalostivě potlouká po burších v baráku. Kdyby mělo příčinu se leknout, ale vždyť vlastně nic nevyvedlo.“

Švejk si odplivl a v jeho hlase a v tom, že mluvil o Mikuláškovi ve středním rodě, bylo slyšet úplné opovržení nad zbabělostí sluhy majora Wenzla a nad jeho nevojenským chováním.

„Dovolte,“ pokračoval Švejk, „abych si k němu čichl.“

Švejk stáhl Mikuláška, neustále pitomě hledícího na nadporučíka, ze stolu, a postaviv ho na zem, čichl mu ke kalhotám.

„Ještě ne,“ prohlásil, „ale začíná to. Mám ho vyhodit?“

„Vyhoďte ho, Švejku.“

Švejk vyvedl třesoucího se Mikuláška na chodbu, zavřel za sebou dveře a na chodbě k němu řekl:

„Tak jsem ti, pitomý chlape, zachránil život. Až se vrátí pan major Wenzl, ať mně za to potichounku přineseš láhev vína. Bez legrace. Zachránil jsem ti opravdu život. Když je můj obrlajtnant vožralej, tak je zle. S tím to umím jen já a nikdo jiný.“

„Já jsem…“

„Prd jseš,“ opovržlivě vyjádřil se Švejk, „seď na prahu a čekej, až přijde tvůj major Wenzl.“

„To je dost,“ uvítal Švejka nadporučík Lukáš, „že jdete, já chci s vámi mluvit. Nemusíte zas tak pitomě stát hapták. Sedněte si, Švejku, a nechte si to ‚dle rozkazu‘. Držte hubu a dávejte dobrý pozor. Víte, kde je v Királyhidě Sopronyi utcza? ‘ Nevíte, tak řekněte nevím, a basta. Napište si na kousek papíru: Sopronyi utcza číslo 16. V tom domě je železářský krám. Víte, co je to železářský krám? Hergot, neříkejte poslušně hlásím. Řekněte vím, nebo nevím. Tedy víte, co je to železářský krám? Víte, dobře. Ten krám patří nějakému Maďarovi Kákonyimu. Víte, co je to Maďar? Tak himlhergot, víte, nebo nevíte? Víte, dobře. Nahoře nad krámem je první patro a tam on bydlí. Víte o tom? Že nevíte, krucifix, tak já vám povídám, že tam bydlí. Stačí vám to? Stačí, dobře. Kdyby vám to nestačilo, tak vás dám zavřít. Máte poznamenáno, že se ten chlap jmenuje Kákonyi? Dobrá, tak vy, zítra ráno asi tak v deset hodin, půjdete dolů do města, najdete ten dům a půjdete nahoru do prvního patra a odevzdáte paní Kákonyiové toto psaní.“

Nadporučík Lukáš otevřel náprsní tašku a dal zívaje Švejkovi do ruky bílou obálku se psaním bez adresy.

„Je to věc náramně důležitá, Švejku,“ poučoval ho dál, „opatrnosti nikdy nezbývá, a proto, jak vidíte, není tam adresa. Já se na vás úplně spoléhám, že odevzdáte to psaní v pořádku. Poznamenejte si ještě, že ta dáma se jmenuje Etelka, tedy zapište si ‚paní Etelka Kákonyiová‘. Ještě vám říkám, že musíte to psaní diskrétně doručit za všech okolností a čekat na odpověď. Že máte čekat na odpověď, o tom je už napsáno v dopise. Co ještě chcete?“

„Kdyby mně, pane obrlajtnant, nedali odpověď, co mám dělat?“

„Tak připomenete, že musíte dostat stůj co stůj odpověď,“ odpověděl nadporučík zívaje poznovu na celé kolo, „teď ale půjdu už spát, jsem dnes doopravdy unaven. Co jsme jen toho vypili. Myslím, že každý by byl stejně unaven po celém tom večeru a noci.“

Nadporučík Lukáš neměl původně v úmyslu někde se zdržet. Šel kvečeru z tábora do města jen do maďarského divadla v Királyhidě, kde hráli nějakou maďarskou operetku s macatými židovkami-herečkami v předních úlohách, jejichž báječnou předností bylo to, že vyhazovaly při tanci nohy do výše a nenosily ani trikot, ani kalhoty a kvůli větší přitažlivosti pánů důstojníků holily se dole jako Tatarky, z čehož ovšem neměla žádný požitek galérie, a zato tím větší důstojníci od dělostřelectva sedící dole v parteru, kteří si na tu krásu brali s sebou do divadla dělostřelecké triedry.

Nadporučíka Lukáše nezajímalo však to zajímavé svinstvo, poněvadž vypůjčené divadelní kukátko nebylo achromatické a místo stehen viděl jen v pohybu nějaké fialové plochy.

V přestávce po prvém jednání zaujala ho spíše jedna dáma, která, provázena pánem v prostředních letech, táhla ho ke garderobě a vykládala mu, že ihned půjdou domů, že se na takové věci dívat nebude. Pronášela to dosti hlasitě německy, načež její průvodce odpovídal maďarsky:

„Ano, anděli, půjdeme, souhlasím. Je to opravdu nechutná věc.“

„Es ist ekelhaft,“ odpovídala rozhorleně dáma, když jí pán navlékal divadelní plášť. Oči jí přitom plály rozčilením nad tou nestoudností, velké černé oči, hodící se tak dobře k její pěkné postavě. Podívala se přitom na nadporučíka Lukáše a pronesla ještě jednou rozhodně: „Ekelhaft, wirklich ekelhaft.“ To rozhodlo o krátkém románku.

Obdržel informace od garderobiérky, že jsou to manželé Kákonyiovi, pán že má na Sopronyi utcza číslo 16 železářský závod.

„A bydlí s paní Etelkou v prvním patře,“ řekla garderobiérka s podrobností staré kuplířky, „ona je Němkyně ze Šoproně a on je Maďar, zde je to všechno pomíchané.“

Nadporučík Lukáš vzal si též z garderoby plášť a šel do města, kde setkal se ve velké vinárně a kavárně U arcivévody Albrechta s několika důstojníky od 91. pluku.

Nemluvil mnoho a pil zato víc, kombinuje, co má vlastně napsat té přísné, mravné, hezké dámě, která ho rozhodně víc lákala než všechny ty opice na jevišti, jak se o nich vyjadřovali druzí důstojníci.

Ve velice dobré náladě odešel do malé kavárny U kříže sv. Štěpána, kde zašel do malého chambre séparée, vyhnal odtamtud nějakou Rumunku, která se nabízela, že se svlékne do naha a že si s ní může dělat, co chce, poručil si inkoust, péro a dopisní papír, láhev koňaku a napsal po bedlivé úvaze toto psaní, které se mu zdálo být vůbec nejhezčím, které kdy napsal:

Milostivá paní!

Byl jsem včera přítomen v městském divadle hře, která Vás rozhořčila. Sledoval jsem Vás již při celém prvním jednání, Vás i Vašeho pana manžela. Jak jsem pozoroval…

„Jen do něho,“ řekl si nadporučík Lukáš, „jaké má právo ten chlap mít takovou roztomilou ženu. Vždyť vypadá jako oholený pavián.“

Psal dál:

Váš pan manžel s nejlepším porozuměním díval se na oplzlosti prováděné na jevišti ve hře, která ve Vás, milostivá paní, působila odpor, poněvadž to nebylo umění, ale hnusné působení na nejintimnější city člověka.

„Ta ženská má poprsí,“ pomyslil si nadporučík Lukáš, „jen přímo do toho!“

Odpusťte, milostivá paní, že mne neznáte, ale přesto že jsem k Vám upřímný. Viděl jsem v životě mnoho žen, ale žádná na mne neučinila takový dojem jako Vy, neboť Váš úsudek a životní názor shoduje se úplně s mým názorem. Jsem přesvědčen, že Váš pan manžel je čistý sobec, který Vás tahá s sebou…

„To nejde,“ řekl k sobě nadporučík Lukáš a přeškrtl „schleppt mit“ a místo toho psal:

který v zájmu svém vodí Vás, milostivá, s sebou na divadelní představení odpovídající jedině jeho vkusu. Mám rád upřímnost, nevtírám se nijak ve Váš soukromý život, a přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění…

„Zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně,“ pomyslil si ještě nadporučík, „vezmu si komandýrovku.“

Proto osměluji se, milostivá paní, poprositi Vás o setkání, abychom se blíže čestně seznámili, což jistě neodřeknete tomu, jehož v nejkratší době očekávají svízelné válečné pochody a který, v případě Vašeho laskavého svolení, zachová si v bitevní vřavě nejkrásnější vzpomínku na duši, která ho stejně pochopila, jako ji on sám chápal. Vaše rozhodnutí bude mi pokynem, Vaše odpověď rozhodujícím okamžikem v životě.

Podepsal se, vypil koňak a poručil si ještě jednu láhev, a pije číšku za číškou, takřka po každé větě doopravdy zaslzel, když přečetl své poslední řádky.

Bylo devět hodin ráno, když Švejk probudil nadporučíka Lukáše:

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste zaspal službu a já už musím jít s vaším psaním do tý Királyhidy. Já už vás budil v sedm hodin, potom v půl osmý, pak v osm, když už šli kolem na cvičení, a vy jste se jen obrátil na druhou stranu. Pane obrlajtnant… Jářku, pane obrlajtnant…“

Nadporučík Lukáš totiž chtěl se, zabručev cosi, obrátit opět na bok, což se mu nepodařilo, poněvadž Švejk s ním nemilosrdně třásl a hulákal:

„Pane obrlajtnant, já jdu tedy s tím psaním do Királyhidy.“

Nadporučík zívl:

„S psaním? Ja, s mým psaním je to diskrétnost, rozumíte, tajemství mezi námi. Abtreten…“

Nadporučík zabalil se opět do deky, ze které ho Švejk vytáhl, a spal dál, zatímco Švejk putoval dál do Királyhidy.

Najít Sopronyi utczu číslo 16 nebylo by bývalo tak těžké, kdyby ho náhodou nebyl potkal starý sapér Vodička, který byl přidělen k „štajerákům“, jejichž kasárna byla dole v lágru. Vodička bydlíval před léty v Praze na Bojišti, a proto při takovém setkání nezbylo nic jiného, než že oba zašli do hospody U černého beránka v Brucku, kde byla známá číšnice Růženka, Češka, které byli všichni čeští jednoročáci, kteří kdy byli v lágru, nějaký obnos dlužni.

Poslední dobou sapér Vodička, starý partyka, dělal jí kavalíra a měl v seznamu všechny maršky, které odjížděly z tábora, a chodil v pravý čas Čechy jednoročáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve válečné vřavě.

„Kam vlastně máš zaměříno?“ otázal se Vodička, když se ponejprv napili dobrého vína.

„Je to tajemství,“ odpověděl Švejk, „ale tobě, jako starýmu kamarádovi, to svěřím.“

Vysvětlil mu všechno dopodrobna a Vodička prohlásil, že je starej sapér a že ho nemůže opustit a že půjdou psaní odevzdat spolu.

Bavili se znamenitě o minulých dobách a všechno se jim zdálo, když po dvanácté hodině vyšli od Černého beránka, přirozeným a snadným.

Kromě toho měli v duši pevný dojem, že se nikoho nebojí. Vodička po celé cestě do Sopronyi utcza číslo 16 projevoval ohromnou nenávist vůči Maďarům a vypravoval neustále, jak se všude s nimi pere, kde se všude a kdy s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral.

„Jednou ti už takovýho kluka maďarskýho držím za chřtán v Pausdorfě, kam jsme šli my saperáci na víno, a chci mu dát jednu überšvunkem přes kokos v tý tmě, poněvadž jsme hned, jak to začlo, praštili láhví do visací lampy, a von najednou začne křičet: ‚Tondo, dyť to jsem já, Purkrábek, vod 16. ‘ Málem by to byla bejvala mejlka.

Zato jsme jim to tam, tajtrlíkům maďarským, vodplatili pořádně u Neziderskýho jezera, na který jsme se šli před třemi tejdny podívat. Leží tam ve vedlejší vsi nějaký oddělení strojních pušek nějakejch honvédů, a my jsme náhodou všichni zašli do jedný hospody, kde voni tančili ten svůj čardáš jako pominutý a roztahovali si držku na celý kolo se svým ‚Uram, uram, biró uram‘ nebo ‚Láňok, láňok, láňok a faluba‘. My si sedneme naproti nim, jen jsme si überšvunky položili před sebe na stůl, a povídáme si: ‚Vy pacholci, my vám dáme láňok,‘ a nějakej Mejstřík, kerej měl ploutev jako Bílá hora, se hned nabíd, že si půjde zatančit a že nějakýmu syčákovi vezme holku z kola. Holky byly setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, a jak se na ně ti maďarští pacholci mačkali, bylo vidět, že ty holky mají plný, tvrdý prsa jako půlmíče a že jim to dělá moc dobře a že se vyznají v tlačenici.

‘ a už to šlo jako na másle. Začli vyskakovat oknem, my je chytali ve voknech za nohy a zas stahovali do sálu. Kdo nebyl náš, ten dostal. Zaplet se tam do toho jejich starosta s četníkem, a už dostali na chrám páně. Hostinskej byl taky bit, poněvadž začal německy nadávat, že prej kazíme zábavu.

Ještě jsme potom chytali po vesnici ty, kteří se chtěli před námi schovat. Jako jednoho jejich cuksfíru, toho jsme našli zahrabanýho v seně na půdě v jednom statku až dole pod vsí. Prozradila nám ho jeho holka, poněvadž von tam tancoval s jinou. Byla udělaná do našeho Mejstříka a šla s ním potom nahoru po cestě na Királyhidu, kde jsou pod lesem sušírny na seno. Zatáhla ho do jedný takový sušírny a chtěla potom na něm pět korun a von jí dal přes hubu. Potom nás dohonil až nahoře u samýho lágru a povídal, že vždycky myslel, že jsou Maďarky vohnivější, ale ta svině že ležela jako pařez a pořád jen něco brebentila.

Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota,“ zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal:

„Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“

„Jakpak by nemoh,“ rozčiloval se Vodička, „každej za to může, to je hloupost. To bych ti přál, aby dostali jednou tebe tak do parády, jako se mně stalo, když jsem první den sem přijel na kursy. Ještě to samý vodpůldne už nás sehnali jako stádo dobytka do školy a jeden takovej pitomec nám začal kreslit a vysvětlovat, co jsou to blindáže, jak se dělají základy, jak se to měří, a ráno prej, kdo to nebude mít nakreslený, jak von to vykládá, že bude zavřenej a uvázanej.

‘ Takovej vztek mne vzal, žádný stání jsem neměl, ani jsem se nemoh na toho blbouna, co nám to vykládal, podívat. Nejraději byl bych všechno rozmlátil, jak jsem byl vzteklej. Ani jsem nečekal na kafe a hned jsem šel z baráku do Királyhidy, a z toho vzteku jsem na nic jinýho nemyslel než najít si v městě nějakou tichou putyku, vožrat se tam a udělat tam kravál, dát někomu přes držku a jít vybouřenej domů.

Člověk míní, ale pánbůh mění. Tam u řeky až mezi zahradami našel jsem vopravdu takovej lokál, tichej jako kaple, jako stvořenej pro kravál. Seděli tam jen dva hosti a bavili se mezi sebou maďarsky, což mne ještě víc namíchalo, a taky jsem byl ještě dřív a víc vožralej, než jsem si myslel, takže jsem v tý vopici ani nepozoroval, že vedle je ještě jeden lokál, kam mezi tou dobou, co jsem se činil, přišlo asi vosum husarů, kteří se do mne pustili, když jsem těm dvěma prvním hostům dal přes držku. Ti prevíti husaři tak ti mne zmordovali a honili mezi zahradama, že jsem vůbec netrefil domů, až k ránu, a hned jsem musel na marodcimru, kde jsem se vymluvil, že jsem spad do cihelny, a celej tejden mne balili do mokrýho prostěradla, aby se mně záda nepodbírala. To si přej, panečku, dostat se mezi takový lotry. To nejsou lidi, to je dobytek.“

„Kdo čím zachází, tím schází,“ řekl Švejk, „taky se jim nesmíš divit, že jsou rozčílení, když musejí tam nechat stát všechno víno na stole a mají tě honit po zahradách ve tmě. Voni si to měli s tebou vodbejt hned na místě v lokále, pak tě vyhodit. Pro ně by to bejvalo bylo lepší a pro tebe taky, kdyby to s tebou skoncovali u stolu.

Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řekl Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho milej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, vodtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečně tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečně se zas dostal do svý kořalny.

U kořalny bylo napolovic stažený rolo, u kterýho stáli dva policajti, taky silně nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili.

Tak se trestá přenáhlenost. To máš jako na vojně. Napřed nepřítele porazíme a potom pořád a pořád za ním, a nakonec nestačíme sami utíkat.“

„Já jsem si ty chlapy dobře zapamatoval,“ ozval se Vodička, „kdyby mně tak některej z těch husarů padl do cesty, já bych si to s ním vyrovnal. My saperáci jsme, když to do nás vjede, potvory. My nejsme jako ty železný mouchy.

Když jsme byli na frontě u Přemyslu, tak tam byl s námi hejtman Jetzbacher, svině, které nebylo rovno pod sluncem. Ten nás uměl tak sekýrovat, že nějakej Bitterlich od naší kumpačky, Němec, ale moc takovej hodnej člověk, se kvůli němu zastřelil. Tak jsme si řekli, že až to začne z ruský strany hvízdat, že taky náš hejtman Jetzbacher žít nebude. A hned taky, jak začali Rusové po nás střílet, dali jsme do něho při přestřelce pět šusů. Potvora byl ještě živ jako kočka, tak jsme ho museli dvěma ranama dorazit, aby z toho nic nebylo; jenom zamručel, ale tak nějak směšně, moc legračně.“

Vodička se zasmál:

„To máš na frontě na denním pořádku. Vypravoval mně můj jeden kamarád, je teď taky u nás, že když byl jako infanterák pod Bělehradem, jejich kumpačka v gefechtu vodstřelila si svýho obrlajtnanta, taky takovýho psa, který zastřelil sám dva vojáky na pochodu, poněvadž už dál nemohli. Ten, když dodělával, najednou začal hvízdat signál k vodstoupení. Mohli se prej všichni kolem uřehtat.“

Za tohoto poutavého a poučného rozhovoru našel Švejk s Vodičkou konečně železářský krám pana Kákonyie na Sopronyi utcza číslo 16.

„Měl bys přece jen radši zde počkat,“ řekl Švejk k Vodičkovi před průjezdem domu, „já jen seběhnu do prvního patra a odevzdám psaní, počkám si na odpověď a hned jsem zas dole.“

„Já tě mám vopustit?“ podivil se Vodička, „ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. Tady musíme bejt na ně vopatrní. Já ho plácnu.“

„Poslouchej, Vodičko,“ řekl Švejk vážně, „zde se nejedná vo Maďara, zde se jedná vo jeho paní. Vždyť jsem ti to všecko, když jsme seděli s tou českou kelnerkou, vykládal, že nesu psaní vod svýho obrlajtnanta, že je to naprosté tajemství. Von mně přece můj obrlajtnant klad na srdce, že vo tom nesmí vědět žádná živá duše, a ta tvoje kelnerka sama přece povídala, že je to úplně správný, že je to diskrétní věc. Vo tom že se nesmí nikdo dovědít, že si pan obrlajtnant dopisuje se vdanou ženskou. A ty sám jsi to taky schválil a přikyvoval na to hlavou. Vysvětlil jsem vám to přece, jak náleží a patří, že vykonám přesně rozkaz svýho obrlajtnanta, a ty najednou mermomocí chceš jít s sebou nahoru.“

„Ty mě ještě neznáš, Švejku,“ odpověděl též velice vážně starý sapér Vodička, „když jsem už jednou řek, že tě nevopustím, tak si pamatuj, že moje slovo platí za sto. Když jdou dva, je to vždycky bezpečnější.“

„Z toho tě, Vodičko, vyvedu. Víš, kde je na Vyšehradě Neklanova ulice? Tam měl dílnu zámečník Voborník. Byl to člověk spravedlivej a jednoho dne, když se vrátil domů z flámu, tak si s sebou přived ještě jednoho flamendra spát. ‘“

„To by tak ještě scházelo,“ rozdurdil se Vodička, „aby nám ještě ten Maďar chtěl hodit něco na hlavu. Já ho chytnu za krk a shodím ho z prvního poschodí dolů po schodech, že poletí jako šrapnel. Na ty kluky maďarský se musí jít vostře. Jakýpak s nimi cavyky.“

„Vodičko, vždyť ty jsi přece tolik nevypil. Já měl vo dvě čtvrtky víc než ty. Rozvaž si jenom to, že nesmíme udělat žádnej skandál. Já jsem za to zodpovědnej. Jedná se přece vo ženskou.“

„Plácnu taky ženskou, Švejku, mně je to jedno, to ještě neznáš starýho Vodičku. Jednou v Záběhlicích na Růžovým ostrově nechtěla se mnou jít jedna taková maškara tančit, že prej mám voteklou hubu. Měl jsem pravda hubu vopuchlou, poněvadž jsem právě přišel z jedný taneční zábavy v Hostivaři, ale považ si tu urážku vod tý běhny.

‘ Jak jsem jí tu jednu utrh, povalila celej stůl na zahradě i se sklenicema, za kterým seděla s tatínkem a s maminkou a s dvěma bratry. Ale nebál jsem se celýho Růžovýho ostrova. Byli tam známí z Vršovic a ty mně pomohli. Ztřískali jsme asi pět rodin i s dětma. Muselo to bejt slyšet až do Michle a potom to taky bylo v novinách o tej zahradní zábavě toho dobročinnýho spolku nějakejch rodáků ňákýho města.

A proto jak říkám, jak mně jiní pomohli, tak i já vždycky každýmu kamarádovi pomůžu, když má k něčemu dojít. Za živýho boha se vod tebe nehnu. Ty Maďary neznáš… To mně přece nemůžeš udělat, abys mě vod sebe vodstrkoval, když se vidíme po tolika létech, a ještě za jakejch vokolností.“

„Tak tedy pojď s sebou,“ rozhodl se Švejk, „ale vopatrně jednat, abychom neměli nějaký nepříjemnosti.“

„Nestarej se, kamaráde,“ potichu řekl Vodička, když šli ke schodům, „já ho plácnu…“

A ještě tišeji dodal:

„Uvidíš, že nám nedá ten kluk maďarská žádnou práci.“

“, heslo, ku kterému on došel v tichém lokále nad řekou Litavou, mezi zahradami slavné Királyhidy, obklopené vrchy, na které budou vojáci vzpomínat vždy s proklínáním při vzpomínkách na ty všechny übunky do světové války i za světové války, na kterých se cvičili teoreticky masakrům a řežím.

Švejk s Vodičkou stáli před dveřmi bytu pana Kákonyiho. Než přitlačil na knoflík zvonku, poznamenal Švejk:

„Slyšel jsi někdy, Vodičko, že vopatrnost je matkou moudrosti?“

„Já se vo to nestarám,“ odpověděl Vodička, „von nesmí mít ani čas votevřít hubu…“

„Já s ním taky nemám co jednat, Vodičko.“

Švejk zazvonil a Vodička řekl hlasitě:

„Ajncvaj, a bude ze schodou.“

Dveře se otevřely, objevila se služka a tázala se maďarsky, čeho si přejí.

„Nem tudom,“ řekl opovržlivě Vodička, „uč se, holka, česky.“

„Verstehen Sie deutsch?“ otázal se Švejk.

„A pischen.“

„Also sagen Sie der Frau, ich will die Frau sprechen, sagen Sie, daß ein Brief ist von einem Herr draußen in Kong.“

„Já se ti divím,“ řekl Vodička, vstupuje za Švejkem do předsíně, „že s takovým smradem mluvíš.“

Stáli v předsíni, zavřeli dveře na chodbu a Švejk jen poznamenal:

„Mají to tady pěkně zařízený, dokonce dva deštníky na věšáku, a ten vobraz toho Pána Krista taky není špatnej.“

Z jednoho pokoje, odkud ozývalo se klepání lžic a zvonění talířů, vyšla opět služka a řekla k Švejkovi:

„Frau ist gesagt, daß sie hat ka’ Zeit, wenn was ist, das mir geben und sagen.“

„Also,“ řekl slavnostně Švejk, „der Frau ein Brief, aber halten Küschen.“

Vytáhl psaní nadporučíka Lukáše.

„Ich,“ řekl, ukazuje prstem na sebe, „Antwort warten hier in die Vorzimmer.“

„Co si nesedneš?“ ptal se Vodička, který již seděl na židli u zdi, „tamhle máš židli. Budeš stát tady jako žebrák. Neponižuj se před tím Maďarem. Uvidíš, že s ním budeme mít tahanici, ale já ho plácnu. – Poslyš,“ řekl po chvíli, „kde jsi se naučil německy?“

„Sám vod sebe,“ odpověděl Švejk. Opět bylo chvíli ticho. Pak bylo slyšet z pokoje, kam odnesla služka psaní, velký křik a hluk. Někdo uhodil něčím těžkým o zem, pak se dalo rozeznat jasně, že tam lítají sklenice a tříští se talíře, do čehož znělo hulákání. „Baszom az anyát, baszom az istenet, baszom a Krisztus Márját, baszom az atyádot, baszom a világot!“

Dveře se rozletěly a do předsíně vběhl pán v nejlepších letech s ubrouskem kolem krku, mávaje před chvilkou odevzdaným dopisem.

Nejblíže dveří seděl starý saperák Vodička a rozčilený pán se také první na něho obrátil.

„Was soll das heißen, wo ist der verfluchte Kerl, welcher dieses Brief gebracht hat?“

„Pomalu,“ řekl Vodička vstávaje, „ty nám zde moc neřvi, abys nevylít, a když chceš vědět, kdo ten dopis přines, tak se zeptej tamhle kamaráda. Ale mluv s ním slušně, nebo budeš za dveřma natotata.“

Nyní bylo na Švejkovi, aby se přesvědčil o bohaté výřečnosti rozčileného pána s ubrouskem kolem krku, který míchal páté přes deváté, že právě obědvali.

„My jsme slyšeli, že obědváte,“ lámanou němčinou souhlasil s ním Švejk, dodávaje česky: „Mohlo nás to taky napadnout, že vás asi zbytečně vytrhnem vod oběda.“

„Neponižuj se,“ ozval se Vodička.

Rozčilený pán, kterému po jeho živé gestikulaci držel ubrousek již jen za jeden cíp, pokračoval dál, že napřed myslel, že se ve psaní jedná o vykázání nějakých místností pro vojsko v tomto domě, který patří jeho paní.

„Sem by se ještě vešlo hodně vojska,“ řekl Švejk, „ale vo to se v tom psaní nejednalo, jak jste se asi přesvědčil.“

Pán se chytil za hlavu, přičemž spustil celou řadu výčitek, že byl taky rezervním lajtnantem, teď že by rád sloužil, ale že má ledvinovou nemoc. Za jeho časů že nebylo tak důstojnictvo rozpustilé, aby rušilo klid domácnosti. Že psaní pošle na velitelství pluku, do ministerstva vojenství, uveřejní je v novinách.

„Pane,“ řekl důstojně Švejk, „to psaní jsem psal já. Ich geschrieben, kein Oberleutnant. Podpis jen tak, falešný, Unterschrift, Name, falsch. Mně se vaše paní velice líbí. Ich liebe Ihre Frau. Já jsem do vaší paní zamilovanej až po uši, jak říkal Vrchlický. Kapitales Frau.“

Rozčilený pán se chtěl vrhnout na Švejka, který stál klidně a spokojeně před ním, ale starý sapér Vodička, sledující každý jeho pohyb, podrazil mu nohu, vytrhl mu psaní z ruky, kterým stále mával, strčil do kapsy, a když se pan Kákonyi vzchopil, chytil ho Vodička, odnesl ke dveřím, otevřel si dveře jednou rukou, a už bylo slyšet, jak na schodech se něco válí.

Šlo to tak rychle jako v pohádkách, když si čert přijde pro člověka.

Po rozčileném pánovi zůstal jen ubrousek. Švejk ho zvedl, zaklepal slušně na dveře pokoje, odkud před pěti minutami vyšel pan Kákonyi a odkud bylo slyšet ženský pláč.

„Přináším vám ubrousek,“ řekl Švejk měkce k paní, která brečela na pohovce, „moh by se pošlapat. Moje úcta.“

Srazil paty dohromady, zasalutoval a vyšel na chodbu. Na schodech nebylo znát tak dalece nijakých stop zápasu, zde dle předpokladů Vodičkových odehrávalo se vše úplně lehce. Jedině potom u vrat v průjezdě našel Švejk utržený nákrční límeček. Tam se patrně, když pan Kákonyi zoufale se zachytil domovních vrat, aby nebyl vyvlečen na ulici, odehrával poslední akt této tragédie.

Zato na ulici bylo rušno. Pana Kákonyiho odtáhli do protějšího průjezdu, kde ho polívali vodou, a uprostřed ulice bil se starý sapér Vodička jako lev proti několika honvédům a honvédhusarům, kteří se zastali svého krajana. Oháněl se mistrně bodlem na řemenu jako cepem. A nebyl sám. Jemu po boku bojovalo několik českých vojáků od různých regimentů, kteří právě šli ulicí.

Švejk, jak později tvrdil, ani sám nevěděl, jak se taky do toho dostal, a poněvadž neměl žádné bodlo, jak se mu do rukou dostala hůl nějakého uděšeného diváka.

Trvalo to hezkou chvíli, ale všechno pěkné má taky své konce. Přišel berajtšaft a sebral to všechno.

Švejk šel s holí, která byla komandantem berajtšaftu uznána jako corpus delicti, vedle Vodičky.

Švejk šel spokojeně, maje hůl jako flintu na rameni.

Starý sapér Vodička po celou cestu tvrdošíjně mlčel. Až teprve když vcházeli na hauptvachu, řekl zasmušile k Švejkovi:

„Nepovídal jsem ti to, že Maďary neznáš?“