Psohlavci

V polovici února roku 1695 jednou odpoledne vyváděli žalářník a voják Jana Kozinu z jeho vězení do jiného. Venku hučel vichr a sténání jeho zaléhalo až sem do pusté vězeňské chodby. Kozina, vešed do nové cely, zastavil se na okamžik u dveří, rozhlédl se, pak prudce vykročil, až mu řetěz na nohou zařinčel. Stanul u tvrdého lože, jen slámou vystlaného, na němž odpočíval draženovský Kryštof Hrubý. Stařec, když loňského jara s doktorem na nádvoří mluvil, tušil sobě najisto blízkou smrt. Nepřišla však a druhou již zimu trávil ve vězení. Na žlutavé, přepadlé tváři a na mdlém oku bylo znáti, že sil mu za tu dobu nepřibylo. Sešel tak, že synovec jeho jej na první pohled sotva poznal.

Kde byl ten draženovský rychtář, starý sice, ale svěží tváře, očí jasných a jiskrných, statný ten stařec rázu zemanského? Tu ležel mdlý a zesláblý. Dlouhé vlasy, jindy silně prokvetlé, zbělaly mu za vazby jako sníh.

Jakmile Kozina k němu přistoupil, stařec si ho na okamžik prohlížel. Pak svitlo ve vyhublé jeho tváři a mdlý úsměv kmitl se na jeho rtech. Neviděl Hrubý synovce svého od té doby, co jim u soudu apelačního rozsudek ohlásili, jak tenkráte krajané jejich ten revers nešťastný podepsali a pak domů, do pokořeného Chodska odešli.

„Teky jsi huž jinčí, hale ne tulik, kerak já,“ oslovil synovce, zraku svého neodvraceje od jeho pohublé, bledé tváře. Byl potěšen jeho návštěvou, o niž byl po čas vazby několikráte, a také nadarmo, žádal. Ještě více se pak potěšil, když žalářník oznámil, že mladý vězeň zůstane tu s ním. Strážcové odešli, dveře zapadly, klíč zarachotil a Chodové byli sami. Kozina usedl ke strýci na lože. Mdlé zimní světlo padalo na vězňův chodský bílý župan, teď už chatrný a vetchý. Bez ozdoby však nebyl. Na prsa mladého Choda dosud splývaly s dírky rudé fábory, dar někdy Hančín, památka šťastné, veselé svatby.

Synovec ptal se strýce po zdraví, a ten když sobě postěžoval, otázal se Kozina, hledě bádavě, soucitně na nemocného:

„Rok huž pryč, ha my tu ešče. Víte-li, strejčku, proč?“

Stařec, jenž zatím, pozvednuv se poněkud na loži, usedl, přisvědčil. Věděltě, že Lamminger podal odvolání z rozsudku soudu apelačního a žaloval k hrdelnímu.

„Huž to teky pořídil. Bul jsem huž hu súdu. Hale hu jinačího. Zase mne vyslejchali ha práli, že jsem všecko svú řečí huďál.“ Kozina se zamlčel.

„Hu mne teky buli, tu v harestu. Nemůžu na nohy.“

„Dyk jsem si myslil,“ odvětil synovec a dodal, že Syka, Čtverák, Šerlovský a Pajdar a všichni z poselstev Vídeňského a Pražského znova byli zatčeni a že již také stáli před hrdelním soudem.

Stařec pokývl hlavou a přejev rukou spánky pravil:

„Vím, vím. Já myslil, že jen mi nebo nás dva chtějí, ha voni teky ty. Uj, tuten Jidáš tranovský, ten by rád krev pjil, ten by rád všechny Chodováky pomordoval. Panenko Marja! Ti to rozsúdili!“

„Teky huž víte?!“

„Vedět? Vím. Tuti páni vod hrdelního súdu buli hu mne. Nu vám histě teky tak čtali.“

Stařec se zamlčev, upřel zakalený zrak na synovce, jenž seděl mlčky, nehnutě, maje bledou tvář k prsům pochýlenou. Nepozvedl ji ani, když mu strýc povídal obsah rozsudku, který mu dnes oznámili, že Čtverák, on Kryštof Hrubý a Kozina, jakožto hlavní a nejpřednější buřiči, mají být oběšeni, Syka a Brychta aby stáli po dvou hodinách denně na pranýři, načež aby byli ze země vypovězeni. O ostatních, bylať jich velká řada, stařec si všecko nepamatoval, jen tolik, že někteří byli na dvě léta, jiní na rok a někteří na tři měsíce do tuhého vězení odsouzeni.

Když Hrubý umlkl, pozvedl Kozina hlavu a pravil, z myšlenek se probíraje:

„Jau, tak nám tuto teky čtáli.“

„Nu, chlapče, tuto nám dali za naše práva. Majestáty nám vzeli ha dali nám voprátku. Hale to by chtíl jen Lomikar. Ve Vídni tuto tak nenechají. Nemůžú! Co jsme huďáli?“

Kozina zakroutil vážně hlavou.

„Nevím, strejčku.“

„Hale toť volá do nebe! Císař tuto nepodpíše – ne, ne. Ha hdyž tuten tranovský vlk musí mít život, hať mi vemú, starýho, stůnavýho chlapa. Co se mnú? Ha nevidíl bych ty zlý časy,“ dodal stařec mdlejším hlasem, a vtom kašel přerušil mu řeč.

Kozina přešel vězením a pravil:

„Znám ho, von nehuleví. Ó, my se huž dym nevrátíme.“

„Já ne, chlapče, hale ty – Necintuj se. Není možná, máš ženu, děti.“

Mladý sedlák se zastavil. Slova starcova dotkla se toho, nač prve už i teď myslil. Mocná jeho prsa neutajila teskného povzdechu.

„Strejčku, tuto je to nejhorší. Hančí ha děti, mý děti, pořád na ně myslím. Hdyby jich nebulo! Hať by mi voběsili, nic bych se necintoval, nic bych neprosil.“

„Ha ty bys chtíl Lomikara prosit?!“

„Nihdyž, ha hdybych vopravdu stál huž pod šibenicí.“

Oba se zamlčeli; když pak zase počali hovořit, nic se již o krvavém rozsudku, nemilosrdně krutém, nezmínili. Na domov vzpomínali, na pěkný chodský kraj, na rodiny své. Jen jednou ještě starý Hrubý zatoužil nad panskou tvrdostí, a to když uslyšel, že Jiskru dudáka a pak ani Hančí k synovci nepustili.

Bylo smutné obou shledání, než oba přece potěšilo velice. Dávnoť si ho přáli a po něm toužili. Trapné samoty a odloučenosti, plné smutných a mučivých myšlenek, aspoň zčásti se zbavili. Kozina ošetřoval starého strýce, jak bylo ve vězení, jemu vězni, jen možno.

Starcovým jediným potěšením byla rozmluva o domově a synovec jeho také tam v duchu s ním zabíhal nejraději. O rozsudku se již nezmínili, ačkoliv oba kolikráte za den, když se zamlčeli, i za hovoru i v noci sobě vzpomněli, potvrdí-li jej u dvora.

Starý rychtář smrti se nelekal. Kolikráte se o ní zmínil a najisto ji čekal. Cítil, že sil jeho ubývá. Třetího dne, co Kozina s ním ve vězení meškal, poprosil o kněze. Když přišel a na cestu do věčnosti jej opatřil, prosil ho stařec, aby mu napsal do domova psaní. Když žádosti jeho kněz směl vyhověti, sám Kozina se zaradoval; vzpomělť, že tak dojde také zpráva k jeho rodině, že bude možno několik slov jim vzkázat. Již toto pomyšlení oblažilo otce po rodině prahnoucího.

Kněz oznámil Hrubého rodině do Draženova, jak je s hospodářem, i jeho poslední vůli, když by se více domů nevrátil. Oznámil všem jeho zármutek, že nikoho již neuvidí, i jeho poslední požehnání. Na konci pak podotkl, že je s ním teď Kozina a ten že u nich v Draženově a doma v Oujezdě všechny, ženu, děti a matku, nastokrát pozdravuje, a to aby v Oujezdě najisto vyřídili. Více nesmělo být připsáno.

Starý vlídný kněz, prve nežli z vězení odešel, těšil Hrubého, zvláště pak aby se nelekal smrti, že se ještě snad pozdraví.

Hrubý však nedal mu ani domluvit.

„Dyk voni ti páni teky dobře vedí, že je se mnú huž hamen, proto mi sem tutoho chlapce pustili.“

Když kněz odešel, obrátil mdlé své oči po synovci a pravil:

„Hdyby tak pánbů dal, chlapče, ha já vedíl, že ty tomu hujdeš! Kerak kámen mám to na prsou. Bulo by to jinčí humírání.“ Zamlčel se, hleděl před se do prázdna, až opět se obrátil po synovci, jenž mu seděl u nohou.

„Ha hdyby pán bůh dopustil, ha hdyby tě vopravdu vodsúdili, Jene, nepros!“

„Nebudu, strejčku, huž jsem prál.“

„My nic nespravjili, hale nadarmo přece nehumřeme –“ Ve starcově zraku jako by svitlo. „Ha hdyby hu nás podepsali ha vodvoláli, ha my ne, právo nebude ztraceno. Co po nás budú, můžú se zas hlásit, haž bude, dá pánbů, lepší čas.“

Umlkl unaven a sepjal ruce, jako by se modlil. Odpoledne chvilku dřímal a poté se opět chvíli modlil. Ustav, s Kozinou rozmlouval; než hovor ho již unavoval a často zamlkal. Byl opět na Chodsku, vzpomínal na své a těžko nesl, že nebude v rodné, domovské půdě odpočívat. Pak sáhl po Kozinově ruce.

„Jene, pro pána boha ponejprv, po druhé ha po třetí tě prosím, vodpusť mi; ty bys tu snad nebul, hdyby já – – vodpusť mi!“ Hlas se mu třásl.

Mladý Chod sevřel starcovu studenou ruku.

„Bul, teky bych bul, strejčku, ničím jste mi nehublížili, ničím.“

Když se vězením první soumrak ukládal, ozval se opět starý draženovský rychtář: „Pořád se modlím ha pánaboha prosím, haby se nad našima doma smiloval ha nejvíc nad tebú, Jene, haby nedopustil, habys bul nevinně hutracenej. Ha doufám, že je ešče boží spravedlnost.“

Když žalářník pak misku polévky nemocnému přinesl, ani se jí nedotkl. Kozina prosil, aby jim světlo bylo ponecháno, a žalářník prosbě té vyhověl. Po celou noc Kozina ani oka nezamhouřil, poněvadž sám už viděl, že se strýc neklame. Starý Chod do poslední chvíle zachoval jasnou mysl. K ránu, když kahan skoro dohoříval, žádal synovce, aby se nahlas pomodlil. Kozina klekl u lože a říkal modlitbu za modlitbou, zraků svých se strýce nespouštěje. Pojednou se v modlení zarazil. Vztáhlť strýc prudce ruku, hlavou pohnul, a po tváři se mu rázem rozlila smrtelná zsinalost. –

Bledý zásvit denní padal do smutného vězení, kdež ozýval se křečovitý mužský pláč. Když pak později žalářník vešel, nesa vězňům snídani, zastal Kozinu u mrtvoly strýcovy sedícího. Mladý Chod již neplakal. Seděl bled a nehnutě jako socha s rukama sepjatýma, modle se za strýce.

Když mrtvolu starého Hrubého vynášeli, prosil Kozina, aby ho směl ke hrobu sprovoditi. Nedovolili mu to a jen mu na jeho otázku udali, že bude druhého dne odpoledne pohřben. Jinou prosbu však mu splnili: nezavedli ho do jeho dřívějšího vězení, nýbrž nechali jej po jeho žádosti v tomto, v němž strýc dokonal. Toho a příštího dne měl skoro jen nebožtíka na mysli. Uvažoval, kde skončil nejváženější ten na Chodsku rychtář a kam mrtvolu jeho asi zanesou. Nikoho tu nebohý neměl ze své rodiny, aby nad jeho mrtvolou zaplakali, ba ani nevědí, že jim starý hospodář odešel na věky. Což by tam v draženovském dvorci naříkali, synové i čeládka, ne tu chvíli, co zemřel, ale po všecky tři dny! Po všecken ten čas by se ze dvorce nářek rozléhal, i vyčítání všeho druhu, co zesnulý dobrého udělal, jak měl rodinu rád, čeládku, jak byl moudrý, štědrý a ochotný ke všem. A tu v té komoře umrlčí, do které ho zanesli, nenechají ho ani do třetího dne. Hned druhého jej vynesou a nepřijdou tři staří zpěváci vesničtí, kteří by nad otevřenou rakví smutně zazpívali žalostnou píseň o duše rozloučení, nepřijdou ani sousedé mrtvého vyprovodit. Nikdo s ním nepůjde, nezazvoní mu ani, zanesou ho ven, spustí do hrobu. Kdyby aspoň jemu dovoleno bylo zhlédnout to nešťastné místo posledního odpočinku a pamatovat si je. Pamatovat? On? Což se vrátí, aby doma mohl říci?

Kozina se zachvěl.

Po celé odpoledne, kterého, jak věděl, byl starého strýce pohřeb, se modlil. Než v modlitbu vtíraly se mu dusné myšlenky a pro ně až na chvíle ustával v modlení.

Vzpomněl na sebe, na ženu a děti. A což on? Snad něco horšího jej čeká. Potvrdí-li tam ve Vídni ten rozsudek. Myšlenky se mu zarážely, cítil, jako by se mu srdce zastavilo, až jal se modlitbu odříkávat rychleji, vroucněji, aby tu děsnou myšlenku zapudil. –

Nastali zase dnové trapné samoty a odloučenosti, plní smutných a mučivých myšlenek. Čas zvolna ubíhal, teskně se plížil.

Jednou ráno žalářník, když mu snídani dodal, zastavil se u samých dveří, již na odchodu, upíral oči své na vězně, až jako by se rozmyslil, pravil:

„Slyšíš, sedláče, něco ti povím. Ale neříkej to, že to máš ode mne. Ty se toho lekáš, že to ve Vídni všechno potvrdí, a takhle se ti přece uleví.“

Kozina vztyčil kvapně hlavu a napjatě poslouchal.

„Včera to přišlo z Vídně, dověděl jsem se jen tak, rozumíš, ale mlčet budeš,“ mluvil žalářník. „Císař všecko nepodepsal.“

Vězeň sebou trhl a cítil, že na líci mu červeň proskočila. Oči jeho tkvěly na rtech žalářníkových.

„Císař potvrdil, aby jenom jeden z vás byl, víš, oběšen.“

„Ha který?“ vpadl mu Kozina dychtivě do řeči.

„To nevím. To teprve tam ti mají rozhodnout,“ žalářník ukázal prstem nad sebe, míně tím rady hrdelního soudu. „Ten starý tomu ušel. Teď jste jenom dva; koho si z vás vyberou, ten – To jim je ponecháno. Ale tys na tom líp. Toho Čtveráka dali do Vídně na první místo, protože měl takové potupné řeči; nebožtíka na druhé a tys byl na třetím. Tak snad tomu nejspíš ujdeš.“

„Ha hdyby mi neodsúdili?“

Žalářník rozuměl.

„Domů také nepůjdeš. Toho, koho pustí, pošlou na deset let do Uher, do Komárna. Tak to včera přišlo. Na deset let do pevnosti je také něco, ale přece uběhnou. Z Komárna se vrátíš, ale odtamtud –“ Žalářník se zamlčel.

„Pozdrav vás pánbů,“ děkoval Kozina temným hlasem.

„Ale mlč! Přál bych ti to, máš ženu a děti.“

Žalářník odešel. Zpráva jeho byla paprskem naděje, jenž se temnem žalářovým zamihl. Jedno bylo v něm jasno: všichni, teď už oba, on a Čtverák, neumrou tou potupnou smrtí. Jednomu z nich kyne život. Kterému? Paprsek se míhal: tu slaběji a mdle, tu zas jej úvahy oživily, zaleskl se a na chvilku vězně potěšil. Byl mlád, měl milou ženu, děti, nerad by umíral. A neměl proč, byl o své nevině přesvědčen. On jen se domáhal spravedlivé věci, a když ostatní vyváděli Lomikarovi a jeho úředníkům schválnosti, on je varoval, zdržoval. On jen na pravdu a právo své spoléhal a na spravedlnost. Teď má být oběšen, on nebo Čtverák. Ten měl to říkání v Klenčí o panském karabáči a utopil jej. Potupil Lomikara. Ten mu nemůže zapomenout. A on, Kozina, Čtveráka zdržoval a proboha prosil, aby na zámek nechodil. A teď je s ním vinen a souzen! Ani Čtverák si toho trestu nezasloužil, nikdo, nikdo z Chodů, jen on, Lomikar, jenž všechny naschvál popichoval a dráždil. Koho by on volil? Koho by on určil na smrt, Čtveráka nebo jej, Kozinu, jenž mu tolikrát směle se v oči podíval a směle vždycky za všechny odpověděl. A tu vždycky v duchu mu znělo: „Tebe, tebe!“

Než Lomikar neurčuje, nýbrž soud. Vězeň si vydechl, ale hned mu jako těžká chmura připadlo pomyšlení: „Ale co on zmůže! Zrušil ortel soudu apelačního, přiměje i soudce, aby po jeho rozhodli.“

Ať rozhodne! Toho se však nedočká, aby on se mu poddal, nedočká se, aby on, Kozina, odvolal a řekl: „Všecko to bylo nepravé, čeho jsem hájil, a lež, co jsem tvrdil.“ Aby ještě Lomikar ke vší nepravosti své s posměchem na něj ukázal a řekl: „Hle, jak zkrotl, jak se poddává!“ Ne, tolik už zkusit a ještě té hanby a potupy se dočkat?!

Oh, to nebožtík táta nemyslil, když prorokoval, jak ještě pro chodskou svobodu krev poteče, že jeho vlastní syn – A on tenkráte pod lipou, když ho tranovský správce se svými do krve ranil, také se mýlil. Děj se vůle boží! Umře-li, bude to za pravou věc. –

Byly však zase okamžiky, kdy ho ta pevná odhodlanost opouštěla, to když se na ženu a malé děti rozpomínal. Nejednou, když o všem uvažoval a začal na poslední chvíle a věčné rozloučení pomýšlet, zpotilo se mu čelo.

Nejistota, ten ustavičný boj naděje s obavou, mučily jej nejvíce, a nejednou se už žalářníka otázal, je-li rozhodnuto. Ten mu vždy odpovídal, že není, a posléze, že snad už je, ale že jistotu neví, a kdyby bylo, že soud rozhodnutí své ještě jednou pošle nahoru ke schválení, a to že zase nějaký týden mine.

Hrozní lidé! Nač těch průtahů, nač to mučení? Ale nikdo Kozinovi neodpověděl, nikdo jeho nedbal.

Jednou v bezesné noci, sedě na loži, zase rozmýšlel, bude-li on nebo Čtverák na smrt odsouzen. Kdy se to doví? Kdo by mu pověděl? Tu se mu mihlo hlavou: „Ptej se! Znamení! Počtu sudého a lichého. Liché číslo bude tvá smrt.“ Vstal a zašel ke zdi. Na okamžik stál, pak vykročil a kráčel přímo ke dveřím, kroky tiše počítaje. Tmou bylo slyšet řinčící řetěz na jeho nohou. Najednou utichl. Kozina došel ke dveřím, dopočítal. Sedm kroků! Nešťastné znamení! A přece ještě jednou je zkoumal. Přikročiv k loži, sáhl do něho a vytáhl hrst slámy. Pak u okénka jal se stébla počítat. Jedno po druhém, odpočítáno, padalo na zemi. Čtrnácté – už jen dvě má v hrsti – patnáct, šestnáct; oh, tu se mu namihlo mezi prsty ještě jedno, poslední, sedmnácté! –

Té noci neusnul; ale znamení do třetice nezkoumal.