Psohlavci

První noc minula v pustém lese i v napjatém na strážích ponocování. Vojsko se však ani nehnulo a rovněž druhého dne zůstalo ve svém rozložení jako včera a jako v noci. Chodové na strážích byli tím bedlivější a ostražitější. Uprchlíkům v lese bytujícím se poněkud uvolnilo. Největší hrůza minula včera za časného jitra; obavy, jež všechny tížily, také se nesplnily. Houvězdo dosud stálo. O živobytí rovněž ještě nebylo zle. Přinesliť s sebou zásob, jež by v čas nouze na několik dnů stačily. Také v té těžké době osvědčila se sousedská láska. Uprchlíci se vespolek podporovali a na ně na všechny zase pamatovali za lesem, Chodové ve Stráži, v Tlumačově i v Chodově, kteří uprchlíkům donášeli různé věci, nyní velice potřebné a příhodné.

Mužové se nejvíce divili, proč je vojsko nechává s pokojem. Snad je chtějí nedostatkem a hladem dohnat, aby se rozešli, aby Oujezdští se vrátili a prosili? To však nebylo tak snadno a nejeden z Chodů se tomu zasmál, míně, že by to nějaký čas trvalo, nežli by ten všechen dobytek v lese snědli.

Přibek jen k opatrnosti a k bedlivému hlídání nabádal, obávaje se nějakého přepadnutí. Líce jeho se zase kabonilo. Napadloť ho, že bude dosti nesnadno, aby všichni tu vydrželi, že mnozí, zvláště ze vzdálenějších, budou na domov pomýšlet. Odpoledne však mu chmura s čela zmizela, když opětně z vojenského tábora důstojník přišel vyzvat je, aby se vzdali, a když všichni starší Chodští jednomyslně to vyzvání odmítli.

Minula druhá noc, a již nastal třetí den, co v lese bytovali a ve zbrani proti vojsku stáli. Odpoledne byli v Hamrech na dvorci, opodál praporce do země zaraženého pod starou hruší, shromážděni všichni rychtáři a starší chodských vesnic, vyjma ty, kteří meškali v Praze, u apelačního soudu, jak se krajané jejich domnívali, netušíce, kam deputaci své od soudu dopomohli. Ve všech staveních i kolem nich bylo velmi živo; všude Chodové ve zbrani. Nad lesem vyvstávala bouře, zatahujíc černými mraky všecko nebe. Starší a rychtářové nedbali hlasného šumění staré hrušky, a jak prudko vlaje a se vzdouvá bílý jejich prapor; rozmlouvaliť o vojsku. Matěj Přibek, opíraje se o kmen, až sebou trhl, když strážský Konopík mínil, že ti tam, a na Oujezd ukázal, proto se nehýbají, protože na pomoc čekají. Zrovna to bylo také míněním Přibkovým.

„Ha bojíš se tutoho?“ otázal se Konopíka zprudka.

„Nu, nebojím, hale kdyby jich bulo kerak kobylek –“

„Uj, uj, tu tě příde, že je noha pán!“ a Přibek se drsně zasmál. Konopík zčervenal, ale než odpověděl, strhl se venku pokřik. Všecko se tam jen hemžilo; Chodové, kteří ve trávě leželi, vyskakovali, kteří byli v příbytcích, vybíhali, kupíce se kolem nějakého příchozího. Cizinec to nebyl, neboť mezi šerkami chodskými nezříti žádného jiného obleku. Starší u studnice ke vrátkům se obraceli, někteří šli se k zídce podívat. Vtom výkřik se skoro všem vydral z prsou – Brychta! Postřekovský Brychta! Vrazil do dvorce provázen jsa mnohými krajany.

„Uj, uj, tak jste se vodevzdali?“ křičel mávaje čakanou. „Nu, budeme se bjít,“ a podával nejbližším ruce.

„Hde jsú vostatní?“ volali na něj.

„Jdú teky.“

„Hindle jsú! Pajdar! Ha Syka!“

„Prokurátor!“

„Zez Prahy!“

Chvíli trvalo, nežli se ruch a pohnutí zkonejšilo. Kdož by se jich nadál! Každý myslil, že jsou v Praze, a oni jako by s nebe spadli.

Otázky se jen sypaly.

„Kerak ste se k nám dostáli? Slyšíli ste, co hu nás je?“

„Hde ste vo tutom slyšíli?“

Poslové, vlastně Syka, pověděl, že jdou oklikou, skrze lesy, a že o tom povstání až v Praze zaslechli.

„Ha hde je purkrabí kútský?“ dodal.

Mnozí se zasmáli a pověděli, že je za prantem v lese u stromu uvázaný a že mu je až na ten strach dobře.

„Ha vy ste ho nezabjili?“ tázal se udivený Syka.

„Hani ste jiných nehumlátili?“ dodal Pajdar pocínovský.

Teď se zas všichni ostatní divili, jaké to řeči se o nich roznesly. Syka si oddechl, když uslyšel, že pověst lhala.

„Ha hde jsú vostatní, Kozina, Hrubý?“ tázali se Chodové.

Zdaleka zahřímalo. Ale kdyby bylo z čista jasna tu ve dvorci udeřilo, snad by se byli Chodové tak nelekli, jako nyní, když Syka stručně pověděl, co se s nimi a s druhy stalo u soudu apelačního. Někteří jako by ztrnuli a hlasu pozbyli; cítiliť, že poslední naděje zmizela. Jiní vykřikli jakoby poraněni, do duše uraženi bezprávím na nich i na poslech páchaným, a nejeden hlas se ozval, aby nečekali, ale na ně, na pány šli, pomstít se za to násilí. Matěj Přibek upíral zamračené své zraky na Syku, jako by číhal, co bude mluvit.

„Lidičky, pamatujte se, haby nebulo ešče hůř, než je!“ volal „prokurátor“ Syka.

„Ha co myslíš?“ tázalo se několik starších, kteréž zprávy o privilegiích a soudu i vězení zastrašily.

„Co myslím! Myslete teky!“ volal Syka. „Majestáty zkazili ha práli, že je všechno marno; našince dali do harestu, ha tu před námi vojsko s dobrú zbraní, ha my se špatnú, sami, bez pomoci. Nemyslete, že se bojím, hale rád bych zachoval, co ešče možná, haby nebulo hůř. Krev poteče, dnes se nehubráníme, hale kerak –“

„Mlčíš, ty prokurátore zlodějská! Ty Jidáši!“ zahřměl Matěj Přibek. Obrovská postava jeho krokem stanula před vlasatým, složitým „prokurátorem“. V souhlasném pokřiku, jenž se na vášnivá slova Přibkova strhl, bylo nejvíce slyšeti hlas postřekovského Brychty. Než i Syka nezůstal bez pomoci, a to vydatné. Právě nejstarší a nejváženější z Klenče, Chodova, Postřekova, Stráže, Kýčova, Tlumačova a Mrákova byli při něm, po dobrém i přísně tlumíce křik bojovné strany, v níž bylo nejvíce Oujezdských, Draženovských a pak ze Lhoty a Pocínovic.

„Nechte ho!“ volal Syka. „Hdo tuto všecko huďál, nežli ty, Matěji?“

„Chceš, haby tě zapálili dvůr, haby nás ha ženy ha děti náše mordovali?“ zvolal klenečský Buršík.

„Hať zapálí, hať nás humlátí!“ křičel Přibek, jemuž oči jen sršely. „Hale dřív se budu bránit. Ha esli mě humlátí, bude líp, nežli se votročit kerak hovado. Habyste černí chodili, baby babský ha ne Chodováci!“

Na Hamrech strhl se křik a zmatek. Chodové nesvorní vespolek se přeli, nutno-li se vzdát a prosit o milost, či je-li podniknouti boj. Strana bojechtivá byla slabší. Jí v čele stál Přibek, jemu po boku nejvíce prudkou řečí dorážel na mírnější protivníky divoký Brychta postřekovský a mladý Šerlovský. Všichni byli tak rozvášněni, hluk hlasů bouřlivých takový, že nezaslechli ani pokřiku nejpřednějších stráží, jež tam k oujezdské výšině ukazovaly. Než rázem utichla bouře hlasů na Hamrech. Hromová rána zaduněla – za ní druhá, třetí. Po lesích zvučel hlas dělových výstřelů. Ano děla! Tři kusy tam stojí. Vyvezli je od Oujezda na výšinu a namířili proti Hamrům. Bělavý dým vypálených ran válel se a choulil nad strání. A kolem děl plno vojska. Již ho část přímo na dol zvolna sestupuje a na silnici, hle, také jezdců přibylo. Jak se tam vojskem jen hemží! Posila tam přišla. Jak ještě zaražení a užaslí na nepřítele hleděli, přikvačil jonák zrovna bez dechu, oznamuje, že Danielovo Bolf se vrátil z výzvědů. Ty kusy tam stály prve v Oujezdě na podníví, a s nimi přišlo mnoho nového vojska. Tak „chlapec“ ze stráže oznamoval. Novina jeho nebyla v tu chvíli již novou, ale pravdivou, jak se všichni přesvědčili.

„Nu ha chtíli byste ešče vojnu?“ zvolal Syka ukazuje pravicí na vojsko patrně k útoku se chystající.

„Habys mlčíl, huž jsem prál!“ křičel Přibek. „Nic se nebujte. Hdo je pravý Chodovák, za mnú!“

Mnozí ho zrazovali a zabraňovali jemu i jeho stoupencům.

„Nechte je, hať dú prosit!“ vzkřikl mladý Šerlovský. „Pote k nám, tam se lepší hubráníme, nežli tu s tima.“

„Pote do Pocínovic. Pote!“

Přibek skočil k praporu a rázem vytrhl jej ze země. –

V tu chvíli doběhl výrostek jakýsi od Hamrů do lesa na prant. Uprchlíci tam shromáždění starostně pohlíželi k zataženému nebi, od něhož se v lese setmělo. Prudký vítr dul haluzemi, ohlašuje bouři. Na ni se všichni chystali, jiné se nenadáli. Až tu výrostek, na nikoho se neohlížeje, sotvaže prvních doběhl, jal se volati, že přišli poslové z Prahy, Syka, Pajdar a Brychta, ostatní pak nepřišli, protože jsou v Praze zavřeni, ve vězení.

Žalostný pronikavý výkřik zalehl lesní pustinou.

Všichni se ohlédli po Hančí Kozinové, jež zalomivši rukama, jala se bědovat. Ženské ji obklopily, konejšily ji a těšily.

„Hde jsú?“ volala stará Kozinová na chlapce. Neplakala, ve tváři však jako by zežloutla. Hoch ukázal k Hamrům. Rozběhla se tam. Na pokraji lesa se však rázem zastavila. Od Hamrů bral se k ní do lesa houf mužů. V jejich čele kráčel Matěj Přibek, vedle Brychta postřekovský a Přibkovi vpravo mladý Šerlovský z Pocínovic, nesa bílý chodský prapor, bouřlivě se nad hlavami jim třepetající. Ostatní mužští byli v Hamrech; pobíhali kolem nich sem tam nebo pohlíželi ve skupinách k Oujezdu, odkud bylo slyšeti troubení a bubnování. V tom z houfu Přibkova Jiskra Řehůřek vyběhl a několika skoky byl u staré selky.

„Zle je, vojska tulik, ha náši chtějí prosit vo milost.“

Stařena vykřikla úžasem.

„Ha což Přibek?“

Dudák pověděl, že se svými věrnými ustupuje a že chce do Pocínovic.

„Ha je Jan ha ti ostatní zavříni?“

Dudák pokynul hlavou.

„Ha vy baby budete ešče prosit?“ vykřikla stará Kozinová, a zaťatou pěstí pohrozila k Hamrům, kde již vypravovali prosebnou deputaci ke krajskému hejtmanu, jemuž přišla právě posila, tři kusy, granátníci a značné oddělení pěchoty a jízdy, vedené hrabětem Stampachem a panem Steinbachem z Königsfeldu.

Zatím Přibkův houf už do lesa dorazil k samému prantu. Hrozný zmatek tam povstal, když uslyšeli, co se děje. Strach před vojskem všecko plašil. Ženy plačky prosily muže, ty, aby je neopouštěli, aby nechodili, ty zas, aby je tu nenechávali. Hančí všeho toho nedbala. Sedíc pod stromy u svého ohniště, tulila k sobě děti. Té noviny! Zavřen ve vězení! Proč chodil! Ona dobře tušila – Ó, on se nevrátí, dobře to ví. Děti, ubohé děti!