Povídky I

I.

Láska velkých pánů lehčí jest než mech.

— Národní přísloví polské

Večer je na sklonku, krásný večer červnový. Od vesnice, nedaleko břehu Bobry ležící, pospíchá děvče přes vřesoviště k nedalekému lesíku. V lese, u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu, jak by schválně nastlal, děvče ustane. Plaše naslouchá na vše strany; neslyší však, leč zpěv vznášejícího se nad vřesovištěm skřivánka a štěbetání kosa, který, sedě na vrchole stromu, sám s sebou hovoří bůhví o čem. I sedne děvče do mechu, položí hlavu v dlaň a zamyslí se. Skrze stromoví zažehne poslední paprsek slunce a osvěcuje hlavu děvčete, napolo pokrytou zlatým čepečkem. Je to krásné děvče, hodno malování!

Podle kroje znát, že patří k stavu selskému, dlaň její tvrdá od práce, ale pleť bílá jako květ vodní růže, vidět skrze ni tkaninu modrých žilek. Barva licí jejích jako nádech na zralých broskvích, ústa pak jako purpur květu granátového. Nos rovný od čela, pěkný, foremný. Oči hnědé, dlouhoobrvené, podobají se očím gazely; nad nimi obočí táhne se jak oblouček černidlem nakreslený. Podél jasného čela splývají v plných vlnách zlaté vlasy. Na malé nožce má černý, nízký střevíc s mašlí, modré punčochy s červenými cviklemi; červenou sukni ne tuze dlouhou, modrou pentlí obšitou. Zpod sukně vykukují lemovky spodniček, každá jiné barvy. Zástěrku bílou, šněrovačku černou, aksamitovou, se stříbrným premováním. Kabátek též černý, aksamitový, napřed otevřený. Bělounká košile, v záhybky složená, je u krku lesklým spinadlem spjatá. Na hlavě malý zlatý čepeček kulatý, s bílou krajkou kolem, vzadu s dlouhým červeným fáborem, znakem to panenského jejího stavu. Tak sedí děvče v mechu jako kytice.

Slunce již zašlo za širou nížinu, zanechávajíc panování bratru měsíci, který z druhé strany pomalu vychází, přiváděje s sebou nesčíslný počet jasných sester. Skřivánek nad vřesovištěm už nelítá, děvče sedí ještě pod dubem zamyšlené. Na její půvabné tváři viděti odlesk nějaké blažené myšlenky. Kolem úst pohrává jí chvílemi milostný úsměv, a ruku má položenu na očích, jako by zabraňovat chtěla vtírání se zevnějších obrazů do říše krásných snů.

Tu náhle ozve se štěkot psa z lesa. „To je on!“ zaraduje se děvče. V malé chvíli obskakuje ji krásný honicí pes, za ním pak přichází myslivec.

„Tak dlouho, dlouho nejdeš, Roberte!“ předhazuje děvče příchozímu, objímajíc jeho rámě.

„Dlouho? – Jáť vzkázal, že přijdu soumrakem, a teprv slunce zašlo,“ omlouval se Robert, líbaje děvče v líce.

„Pravda; ale nediv se, Roberte, že mi čekání dlouhé bylo, vždyť jsem čekala na tebe, tu mi bývá okamžení hodinou, hodina dnem,“ usmálo se děvče a zrak její s výrazem nejvyšší milosti utkvěl na tváři Robertově. – Je to tvář duchaplná, ušlechtilých tahů; pleť velmi snědá, jako by jižní slunce ji bylo opálilo. Oči velké, černé, bystré jsou jako oči sokolovy; nad nimi klenou se obočí jako dva široké, černé oblouky. Na horním pysku černé kníry, pod dolením kozí bradu má. Nad vysokým, klenutým čelem točí se v kroužcích jako háďata havraní vlasy a zakrývají napolo jizvu, která se táhne po levé straně čela až k uchu. Malou nohu, malou též má ruku. Zdá se, že mu něco přes třicet let. V tom okamžení, když sedá k děvčeti do mechu, hoří v oku jeho jen plamen vášnivé milosti. „Briliante, pozor!“ rozkazuje psovi, který chce ulehnout k jeho nohám; pes, poslušen rozkazu, zvedá se a počne zvolným krokem kolem dokola obcházet, maje uši pozdviženy, by mu ani to nejmenší hnutí v lese neušlo.

„Krásná jsi, Hedviko, velmi krásná,“ praví polotajemným hlasem myslivec, objímaje jednou rukou útlé tělo děvčete, druhou hladě zlaté její vlasy.

„Opravdu, Roberte?“ ptá se děvče, pozdvihnouc k milenci dobré, nevinné oko.

„Viděl jsem krasavice italské i španělské, ale krásnější než tys neviděl jsem –“ ujišťoval Robert.

„Ó, jak mne to těší! Budu Boha denně prosit o milost, by mi krásu, kterou mne obdařil, zachoval k tvému potěšení!“ „Vlasy tvoje měkké jsou jako vlna ovcí kašmirských, bujného vzrůstu; proč skrýváš je pod ten čepec?“

„Jakpak bych mohla choditi bez čepečku, vždyť by na mne děvčata prstem ukazovala a řekla by: Vidíte hrdou, ona si vyvádí jako nějaká městská slečna! To nesmím udělat. Ale až budu tvá žena, Roberte, až budeme zůstávat v lese o samotě, pak se budu strojit, jak ty budeš chtít; jen když sestru navštívit půjdem, pak si vezmu čepeček, ale ne s červenou, to už budu nosit modrou pentli. – Ach, Roberte, ani věřit to nemohu, že ty, člověk cvičený, kterého všichni lidé milují – jsi mne, nepatrné děvče, za ženu si vyvolil. A přece tomu tak – vždyť jsi přísahal před živým Bohem, že mne miluješ, že mne za ženu pojmeš, jak by to nemohlo být pravda!“ tiše praví děvče, sklopíc hlavu s úplnou důvěrou na Robertovo rámě. On pak sevřel ji v náruč, líbaje ústa i čelo její.

„Nikdo tě neviděl, když jsi šla sem?“ ptal se náhle, jako by na něco vzpomněl.

„Nikdo, Roberte; chasa tancuje na dolení louce, staří u rychtáře besedují. Dbám já o to, by mne nikdo s tebou neviděl, neušlať bych posměchu celé vsi, a ty neušel bys pronásledování; nemají to rádi, když se děvče z vesnice vyvdá. A co by sestra řekla, kdyby od jiného o naší lásce se dověděla?“

„A kde je dnes sestra tvoje i švakr, žes mohla odejít?“ ptal se Robert.

„Sestra i švakr jeli přes pole do Nimbše, malého chlapečka vzali s sebou. Ach, Roberte, kýž bys již jistotu slíbené ti od pána služby v rukou měl, bych mohla sestře Johanně o lásce naší povědít. Tak mi to svědomí tížá jako kámen, že jí nemohu říci, když se mne mnohdy starostlivě ptá: ‚Ale, Hedvičko, copak jsi tak zamyšlena? Pán Bůh chraň, aby ti bylo zle? ‘“ – Při tom podívala se Hedvika šelmovsky do očí milencových, hned ale pokračovala v důvěrné své rozmluvě dále: „Jáť netajila až posud před sestrou ani myšlenky. Čtyry roky bylo mi, když nám matka a brzo po ní i otec zemřel. Johanna, ačkoliv jen o několik let starší než já, převzala starost za obě, odchovala mne, starala se o mne, že by matka sama více nemohla. Když Burkhard za ženu ji požádal, musel dříve svatosvatě slíbit, že mne co bratr milovat vždy bude. Dostál slibu. Neméně než sestra Johanna miluje mne i on; nedopustí, by mi kdo na kříž stéblo v cestu vložil. ‘“

„Jáť ale slyšel, že tys jako zaslíbená již jakémus Bohumilu; o tom se nezmiňuješ?“ vskočil jí do řeči Robert.

„Bohumil z Nimbše byl jednou u nás; otec jeho známý je Burkhardův. Svěřila mi později sestra, že si mne Bohumil zamiloval. Byla bych snad svolila, kdybych tebe v tom týhodni nebyla na suchopáru potkala. Od té doby nejsem svá. Tebe budu milovat do nejdelší smrti, nikoho jiného.“ To dopověděvši, objala Hedvika s vroucností šíji milencovu a ráda trpěla horoucí jeho líbání.

Pozdě bylo již, když Robert doprovodiv Hedviku na okraj lesa, nazpět pospíchal. U východu z lesa přivázán čeká naň kůň; nedočkavě pohazuje hlavou, kopyto rozrývá kyprou zem. Tu ozve se štěkot psa, kůň roztáhne nozdry a divoce zarze, cítě svého pána. „Jen se neraduj tak hlasitě, Vulkáne,“ domlouvá mu Robert, veda ho z lesa, „byť tu na nás i nečíhali bandité, najatí od žárlivých soků, je se co bát nepovolaných očí. Krásné je to stvoření,“ šeptal dále jako v zamyšlení, „nebyl bych myslil, že v té stepi taková růže rozkvétá. Štěstí samo přivedlo mne k ní. – Škoda, kdyby jiný byl utrhl květ její, neznaje ani krásu jeho ocenit. – Ale co tu slibů, přísah u těch děvčat, hned aby se jim na věky zadal. Blázínkové! –“

S lehkomyslným tímto úsměškem vymrštil se Robert na koně a jedním letem uhání po rovině kupředu.

Víc než hodinu cesty vzdálenosti od lesa, u samého města, rozkládá se velký anglický park, uprostřed něho stojí nádherný zámek. U zadních vrat parku stojí premovaný vrátný, vedle něho podkoní též v livreji. „Kde zase vězí!“ bručí nevrle poslední.

„Snad jel na lov?“ povídá vrátný.

„Ach, na lov – leda povídali – známe ty lovy. – To je všude tak. – Divím se jen tomu, že ho ještě nezabili – ale on má z pekla štěstí, a kdyby mu hlavu ještě jednou rozštípli, on přece do ohně poleze.“

„Kdepak přišel k té čáře, toť musela být notná rána? –“ ptal se vrátný.

„Komorník mi povídal, že tu ránu dostal v bitvě ve Španělích; ale ať mi to nemaluje – to je taky takový – proto nic nepoví. –“

„Tys s ním ve Španělích nebyl, ani ve Vlaších?“ ptal se zase vrátný.

„I Bůh chraň. – Mám toho dost, co jsem viděl po Francouzsku a Německu. Člověku jde hlava kolem, když si to rozváží. –“

Vtom slyšet zpovzdáli rychlý cval koně, a v malém okamžení zastaví se u vrat uřícený Vulkán. Robert skočí z něho, hodí uzdu nevrlému podkonímu, koně ale jako na pochvalu pohladí po hlavě. – „Paní kněžna již doma?“ krátce ptá se vrátného.

„Ano, Osvícenost!“ pokorně odpovídá vrátný.

Robert rychle pospíchá k osvětlenému zámku a za ním pes, sotva dechu popadaje.

A Hedvika klečí ve své komůrce, modlí se za svého miláčka, prosí o požehnání nebes pro svoji lásku. – Ubohá, ubohá. Hedviko!

II.

— Národní ruské přísloví

K čemu pospíchá lid z celého okolí k městu do zámku knížecího? – Vždyť pak není neděle, ani svátek, ani ve městě jarmark; a přece jsou všickni svátečně přistrojeni. – Jdou k tanci a radovánkám. Kněžnin den narození je, slavný to den pro město i okolí. – Ten den zasedá nejvyšší honorace města s kněžnou i okolní šlechtou k jednomu stolu; vesnický lid hoduje na zámeckém dvoře pod stromy, chudí žebráci nosí domů štědře nadělené porcí. – Ten den dovoleno každému, pěkně i nepěkně ošacenému, podívat se do parku zámeckého, do divokého, i do jelení obory, kde pod pěknými duby vysokoparohatí jelenové, daňci a srnci se procházejí. Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný čili zámecký park od řeky trochu do výše se táhne. Uprostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. Z jeho terasy jde se po širokých mramorových stupních dolů k řece. – Jakých to krás v tom parku nahromaděno! Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách – jak krásných skupení, sestavených z květin a záhonků! Co tu arabesek, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okraji, skrze ně se proplétají. Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn, jako chlapec o školní visitaci. Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové i cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky – tu přiletují sem zpěvci z dálných krajů. Když podvečer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie! Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posílá, aby si nezasteskly! – Ale prchá máj, prchá léto, odletují zpěvci a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš. – Ve skleníkách uzavřené odkvétají vzácné květiny jako dívky v harému tureckém.

Orangerie tu, lesík smokvový, pavilony v italském, čínském, francouzském i bůhvíjakém ještě vkusu stavěné, a konečně i krásná zimní zahrada. Když širá rovina sněhem se pokrývá, o zelenu památky není, leč v dáli tmavozelené jehliny smrčin a jedlin – tenkráte za těmi skleněnými stěnami vidět kousek jižního ráje.

V divokém parku rozkládají duby, jasany, jilmy a jiné pěkné stromoví volně ratolesti do povětří. Mezi stromovím křižují se cesty na vše strany. Jedna vede k švýcarskému domku. Druhá do stínu lesního k poustevně, která je zevně korami, ale uvnitř měkkými čalouny vyložena. Třetí k vile na malém návrší, jejíž průčelí na dorickém sloupoví spočívá. Čtvrtá do malého údolíčka k rybníku, u něhož rybářský domek, při domku pak skvostné loďky na vodě se houpají a labutě plujou. Každá z cest přivede chodce k milému odpočinku. – Jedna pak z nich vede do březiny. Tam pospíchá v den narození vesnická mládež k tanečním radovánkám. Na prostranném mýtišti stojí okrášlený květinami a fábory strom, okolo něho udupaný mlat k tanci. Pod stromy stoly, na něž se chystá jídla a pití hojnost. Tam pospíchají děvčata v červených suknicích, zlatých čepečkách s červenými fábory. Tam junci ve vyšívaných kamizolkách, ověnčených, širokých kloboukách. Tam ženou se široké panímámy, majíce přes rámě přehozené táčky, na rukou rukávníky z kožišiny, od zlatých čepečků vlající modré fábory. Mladý lid neotálí dlouho v květném parku, veselá hudba zve do háje. Jen u některého z těch krásných záhonků zastaví se děvčata a nejedna projeví žádost; kýž by každou neděli byla kytice za šněrovačku! – Jedna z nich s chutí obrací oči po zelených trávnících, řkouc: „Děvčata! Jen se dívejte na tu travičku, to by se to žalo! –“ Z davu chlapců pak ozve se hlas: „Kdyby všude takové cesty byly, jezdilo by se jak po stole! –“ Panímámy mají více času k dívání se. V těch stinných loubích zdá se jim, že by se zde hezky předlo – některá míní, že by do té zahrady také zelí a cibule patřila. Muži zase vypočítávají, mnoho-li asi ta zahrada stojí, myslíce, že by líp bylo nasít žita a pšenice; když pak ne to, alespoň na místo zbytečného stromoví nasázet ovocných stromků.

Okolo zimní zahrady prochází se mnoho městského lidu. Dívají se skrze sklo do galerií, naplněných vzácnými květinami a stromovím; dívají se do kulatého salonu uprostřed, na mosaikovou podlahu, na fontánu z bílého mramoru, již z výše padající proudy útlolisté kapradiny kolem stojící skrápějí a teplé povětří v salonu ochlazují. Obdivují skupení soch z kararského mramoru, jež salonu za ozdobu slouží a jež si prý kněžna přímo z Říma dovézt kázala.

„Takový domeček by mně neškodil v zimě,“ povídá si vyzáblý panáček v černém fraku a plstěných botách, když si byl odkašlal, „ta zima je mi zlý host.“

„Já bych se také nezlobil, pane písaři,“ klepá mu na rameno tlustý měšťan v nankinkách a modrém fraku, „kdybych mohl jít z teplé světnice pod zelenem až do hospody a zase zpět; chutnalo by mi pivečko dvojnásob i v zimě.“

„Ach herje, jaká to rozkoš; kdybychom tu mohli držet naše pikniky!“ přeje si rusovlasá panička, dívajíc se do salonu. Vedle ní okáže se hlava se zlatým čepečkem a buclatá selka ptá se, ukazujíc na sochu Apollovu: „Jaký to svatý?“ Rusovlasá panička se začervená, obrátíc oči jinam, tatík ale v dlouhém kabátu povídá: „To bude svatý Šebestián, toho dělají vždy nahého.“

Hrubý hlas vedle tatíka ozve se: „Ti páni mají nebe na světě, v zimě si koupí léto, v létě chlad, ale našinec musí v létě pražit se, v zimě mrznout. Proklatá zima, jen kdyby té nebylo.“

Vesele prohání se mladý lid okolo stromu; děvčatům hoří oči i líce, a jedna za druhou svlékají aksamitové kabátky, dávajíce je pod ochranu paním matkám. Ale i těm konečně nedá veselá hudba posedět, jeden pár za druhým spouští se do kola a mezi těmi strakatě oděnými selkami točí se i měšťanky v černých sukních a bílých batistových čepečkách. Vše je veselo živo.

Jen v jedněch očích není zápalu rozhárané veselosti; a právě po těch obrací se nejeden mládenec toužebně! Ony patří děvčeti ze všech nejkrásnějšímu! – Desatero žárlivých zraků sleduje ji v kole, čekajíce, kdy noha její ustane, by i jim přáno bylo s ní potančit si. – Ale šťastný tanečník neunaveně a pyšně kolem nich unáší královnu plesu! Lehká je mu v náručí jako pírko a noha její jak noha lesní panny, pod níž se tráva nesklání. – I mezi ženami, ačkoliv v mnohém srdci závist a žárlivost hoří, je slyšet hlasitou chválu, a nejedna z žen by se ráda matkou, z děvčat pak švekruší krásného děvčete zvala. Avšak žádné oko nespočívá na ní s tak vroucí láskou a pýchou jako modré oko sličné ženy, sedící pod břízou, s malým chlapečkem v klíně. Tahy v obličeji ženy podobají se zcela oněm v obličeji děvčete, i ty samé zlatobarevné vlasy splývají v plných vlnách podél čela jedné i druhé, ten jedině rozdíl je mezi nimi, jaký je mezi rozkvétajícím poupětem a růží v nejvyšším květu. Co zvláštního půvabu tváři děvčete dodává, je hnědé, dlouhoobrvené oko, neobyčejné při zlatých vlasech.

U nohou sličné ženy leží v trávě vysokorostlý muž osmahlých lící, jasného však pohledu. Nevšímá si velmi tancujících, všecku pozornost obrácenu maje na hezkého klučíka, který s lesklými, velikánskými knoflíky na jeho kabátu si hraje.

„Ráda bych se mýlila, ale zdá se mi chvílemi, že Hedvika spíše smutná než veselá je,“ povídá žena muži.

„Jistě se mýlíš, Johanno,“ odpovídá muž, obrátě hlavu k tancujícím. „Hedvika dávno již tak veselá nebyla jako dnes. Vždyť pak sama ti řekla, že se na dnešní den těší.“

‘ – Když jsem se jí ale ptala, proč právě dnes – utekla ze dveří. Já nevím, jaké to děvče nyní je, brzy veselá, dovádivá, hned zase zamyšlená, smutná.“

„Buď, že je sama nevědouc churavá, buď, že je zamilovaná,“ řekl muž.

„Churavá – to možná –, zamilovaná – to ne,“ opakovala žena, kroutíc hlavou; „vždyť pak bych, i kdyby mi to nesvěřila, o tom vědět musela.“

„Vy ženy máte sice v tom pádu dobrý zrak, ale mohlo by přece být, že jsi nedopatřila,“ usmál se muž.

„Ne, ne, Burkharde, já vím, že se jí ze všech hochů nejvíc Bohumil z Nimbše libí, ale ani toho si nežádala. ‘“

„Snad již volila, ale chce zvolence svého dříve trochu poškádlit i zkusit, je-li hoden její lásky – jako tys, Johanko, mne zkoušela,“ řekl Burkhard, pohlédnuv laskavě na milovanou zenu.

S lehkým usmáním sklonila se Johanka k děcku, políbíc je v čelo.

„Copak ty, Burkharde, nebudeš dnes tancovat?“ volá na ně zvučný hlas od stolu; „já pořád čekám, abych se s tvojí ženou trochu popyšnil, a ty s ní sedíš jako v líbánkách. Vzhůru, do kola, nedej se zahanbit ode mne, staršího.“

„Ne já, Johanna nechce tančit,“ hlasitě odpovídá Burkhard.

„Však ona si dá říci,“ míní veselý Záruba; a přicházeje s plným pohárem k Johanně, ptá se: „Či bys mně chtěla, paní Johanno, odepřít sousedskou?“

„Nechci tě urazit, Zárubo,“ odpovídá Johanka, vstávajíc s chlapečkem ze země.

„A já zase tvoji ženu k tanci zaprosím,“ praví Burkhard, oblékaje kabát.

„Páni muzikanti, oddechněte si! Hoši, odstupte!“ rozkazuje zvučným hlasem Záruba.

„Stůjte, hoši! Nechte sólo rychtáři Zárubovi s Burkhardovou a rychtářce s Burkhardem!“ povídá jeden z mladíků, rozháněje kolo.

„Pojď, pojď, Hedviko, a podrž mi Bohumilka, u jiné by nebyl pokojen. –“ S těmi slovy podává Johanna děcko přicházející sestře.

Každý dával pozor jen na statné tanečníky, a nepozorována odešla Hedvika, děcko majíc v náručí, od ostatních. Pod bílou vilou milý chlad, tam děvče ustane; sázejíc dítě do měkkého vřesu, kleká k němu.

„Tak, Mílku, zde si odpočinem; teta dá ti prouteček, dá ti kaménky, kvítky, budeš si hrát, pak vrátíme se zase k mamince.“ To pověděvši dítěti, políbí mu buclatou ručinku a jde přinést slíbené mu věci. – Chlapeček vesele šlehá kolem sebe proutkem, hrabe ručkou v kaménkách, děvče pak splítá mu z květin věneček na rusé kadeře a slzí.

Týden již uplynul, co neviděla svého miláčka, co o něm ani neslyšela! Proto se tak velice na slavnost těšila, doufajíc, že ho uvidí. „V zámku jeho pán, i on tam bude,“ mínila.

Když podávala v skvostné síni, vyvolena jsouc ze všech děvčat, paní kněžně bílý koláč a věnec spolu s přáním, jak to zvyk dávnoletý byl, ráda by se byla po síni ohlédla, ale stud jí v tom překážel. „A mezi tou vrchností on beztoho by nebyl,“ myslila si. Věděla, že slouží co myslivec; proto, když na dvoře hodovali, začasté hodila očkem v tu stranu, kde služebnictvo se hemžilo. Kmitaly se tam zelené výložky se stříbrnými portami, ale Robertovu štíhlou postavu neviděla. Bylo po hodech, a neviděla ho ještě a v zahradě nebylo také o něm památky. – „Snad přijde k muzice,“ doufala, když vstupovala do kola. Ona si od té muziky mnoho slibovala. ‘ – Seznámí se, řekne, že dostane nablízku službičku, bude mu dovoleno k nám přijít a pak –“ ach, při té blažené myšlence, „že bude pak jeho, navždy jeho,“ se děvče blahostí vždy zachvělo, oko se jí radostí zarosilo. – Důvěra její byla pevná, vždyť jí přísahal před živým Bohem – že si ji vezme za ženu! – Ani zdání neměla, že by člověka na světě bylo, který by ruku v rouhání k nebesům pozdvihnouti se odvážil! – Proto také jiná myšlenka ani bolest srdce její netísnila, ani když dne víc a více ubývalo a Robert k tanci nepřicházel, leč smutek zklamané radosti a vědomí, že ještě prodlouženo skrývání se před sestrou.

„Ach, přetěžké bydlo panský dvůr!“ vzdychla si konečně a oči osušivši usmála se na hrajícího si chlapce, ukončujíc pletení věnce.

Vtom slyšet zpovzdálí hlasy, vždy víc a víc se blížící k místu, kde Hedvika seděla. – Děvče poslouchá, náhle ale sebou trhne, vyskočí, a oči radostí jí zahoří. – Nerozumí sice cizí té řeči, v které se hovor vede, ale zvučný, lahodný ten jeden hlas zná! Mezi tisíci hlasy by jej rozeznala. Ten samý zvuk zaujal nevinné srdce její hned na první doslech, ten slyšela ve vážné přísaze i v tichém šepotu vášnivé milosti. – „Ale s kým to přichází?“ ptá se děvče samo sebe – a srdce jí očekáváním prudčeji a prudčeji bije. Slyší šust hedvábného šatu, cítí vůni panskou, tu samou, jakou byl nadchnut šat kněžny, když ráno při slavnosti lem jeho políbit dovolení dostala. Již se kmitá drahý šat mezi zelenem, a v okamžení stojí před Hedvikou krásná kněžna a Robert. Nemá myslivecký prostý šat – černě oděn je, na prsou řády, na bílé ruce třpytí se briliant. Děvče s úžasem dívá se na ten šat, na paní zavěšenou v jeho rámě, trne, pozorujíc v jeho tváři, v níž před nedávnem s rozkoší se zhlížela, chladnost, pohrdlivost, v oku utajený hněv! – Myšlenka pravdy pronikne myslí její hrozná to pro ni myšlenka. – Ale nemůže jí věřit, a přikročíc k Robertovi, zoufale zvolá: „To není možná, Roberte; tys přísahal!“ – Chladně ji kníže odstrčí. – Kněžna ale nedůvěrně jaksi pohlédnouc na knížete, útrpně pak na děvče, ptá se: „Co je to, kníže, znáte to děvče? –“

„Viděl jsem ji dnes ponejprv, kněžno u vás – myslím, že je buď opilá, buď že se zbláznila, anebo že se v osobě mýlí,“ odpovídá kníže zcela chladně a pokojně.

Hedvika rozumí těm slovům, ale ten chladný, bezsrdečný zvuk – ten již nezná! Upřeně dívá se oko její na postavu před sebou – zdá se ale, že jí cizí je. Barva z tváří jí uprchla, ruce bezvládně klesly, srdce necítilo ani radost, ani žalost – ztuhlo.

Když na kněžnino zavolání lidé se sbíhali, a přede všemi jinými Johanna, jako tušením hnána – ležela Hedvika v trávě jako socha z mramoru, hromem z podstavce svržená. Chlapeček ale hrál si s odhozeným věncem a vesele pošlehoval proutkem.

„Co se stalo děvčeti?“ ptal se jeden druhého; ale ten jediný, který věděl, nepověděl, a nikdo jiný příčinu ani netušil.

III.

Lépe se jednou zardíti nežli stokrát zblednouti.

— Národní přísloví

, jako by šel vinicí. Všecka průčelí čistých domků, jež z obou stran rovnou čarou se táhnou, zakryta jsou vinnou révou, sotvaže okna vidět. V okénkách ukáže se leckdes mezi zeleným listím líbezný obrázek rusovlasého děvčete. Ze vrátek zeleně omalovaných vycházívají časně zrána hospodyňky v bílých čepečkách, černých sukních a kabátkách. Na krku má každá bílý šátek s krajkami, bílou též zástěrku, všecko bělounké, hladké jako led, na noze černý pantoflíček. Přes rámě nese si každá pěkně pletený košík. Drobným krokem klapkají do města na koupi, každého, koho potkají, přívětivě jménem božím pozdravují, a dojdouce jedna druhou, rády svěřují si domácí svoje křížky i noviny všeliké.

„No paní teta, co dělá váš nový soused, vindický dlouhokabátník?“ ptala se jednoho dne hospodyňka hospodyňky. „Jak to bylo první den, tak to je i dnes; každé ráno v určitou hodinu jde z domu, za hodinu, někdy za dvě se vrátí, a není ho pak vidět, až zase večer; to jde každodenně s mladým děvčetem pryč, ale nezůstávají dlouho. Tak to máte den jako den.“

„Divná věc je to, že nevíme, kam chodí a proč se tu mezi námi usadil, a jsou tomu přece již dva týhodny. A což ta stará nebyla ještě u vás, ani vy u ní?“

„Bože zachraň, ta nejde k nikomu; kouká, jako by chtěla devět vsí vypálit, a sotva na pozdravení poděkuje. Nechci s ní nic mít.“

„A což to děvče?“

„S tím by se dalo promluvit, ale samo není nikdy doma, ani nevyjde samo na ulici. Je to věru divné hospodářství, člověk se ani vpravit nemůže do něho. Už jsem si všelicos o tom myslila.“

„Kdoví, jestli ten člověk je opravdovský sedlák?“

„Kdyby to byl našinec anebo sedlák opravdovský, nač toto skrývání před námi a odlučování? Toť nebylo nikdy a nebude, aby soused souseda neznal.“

Silný krok mužský za nimi vytrhl je z rozmluvy, a když se obrátily, viděly toho, o kterém si právě povídaly. „My o vlku a vlk za humny,“ šeptala jedna druhé.

Sedlák jda okolo nich, pozdravil zdvořile, aniž by si jich byl více povšiml.

„Věřte, paní teta, že to je přestrojený pán, jen se podívejte, jak se pyšně nese.“

„Ale což, abychom za ním šly? Času dost na trh.“

„Inu, já jsem při tom, jen aby nešel daleko, děti doma čekají.“

„Uhlídáme, o chvilku nebude zle. Pospěšme, aby se nám z očí neztratil.“

Zvědavé paní tety hnaly se za sousedem, sotva dechu popadaly. Přešly Hlohovskou i Panskou ulici, přešly i náměstí, za náměstím Zámeckou ulici, pak se daly vpravo ke kostelu augustinskému. Za kostelem na malém plácku stálo velké stavení, u toho se sedlák zastavil, klepaje na těžká, železem pobitá vrata. Za chvilku byly mu dveře otevřeny a on vešel dovnitř. Paní tety plny podivení koukly na sebe řkouce: „Tedy do trestnice! A musí tu být známý, že ho pustí! – Ale, co tam chce?“

„Inu, vždyť se to dovíme!“ mínila ta paní teta, co pospíchala, táhnouc druhou nazpátek do trhu.

Sedlák, jehož tajemství paním tetám tolik hlavy lámání nadělalo, stojí smuten v chodbě velikého domu, do něhož byl vpuštěn a jejž paní tety trestnicí nazvaly. Dům ten je do čtverhranu stavěn, ve dva dvory rozdělen. Chodby na dvůr otevřené vedou kolem dokola. Jeden z těch dvorů travou je porostlý, uprostřed něho je kulatá kaple. V jednom z otevřených oblouků, kterými viděti do posledního dvoru, stojí sedlák.

Šestá odbije; zvuk zvonu zazní z vížky nad kaplí a hned nato slyšet z protější chodby kroky, provázené chřestěním řetězů.

Chodbou přichází vězník, veda za sebou řadu ženských, naskrze stejně oděných v režný, modropáskový kanafas. Některá má jen na jedné noze pouto, některá je má na obou nohách, spojené řetězem.

Rozličné to tváře! Tu vidět stopy divokých vášní, z očí srší vztek a zloba; ta lhostejně dívá se na znamení potupy, které nese, jiná zase lehkomyslně se usmívá. Málo těch, kterým by se tvář barvou studu ještě polila. Sedlák nevšímá si žádné z těch nešťastnic, oko jeho staví se u posledních dvou postav ženských, zcela si podobných.

Na trávníku před kaplí seřadí se vězné ve dvě řady; sestry stojí vedle sebe. – Kdož by poznal v těch utrápených postavách krásnou Johannu Burkhardovou i krásnější sestru její Hedviku! Jaká to musela být muka, že udělala z té kvetoucí růže tak záhy obraz beznadějného žalu, na nějž nemožno bez bolesti se podívat! – I postava Johanny je sešlá, tvář bledá, ale v modrém oku jejím jeví se mužná oddanost. Ona se nevzdala naděje.

Mše svatá začala; ženy klekají. Johanna vroucně se modlí, prosí za dítko nevinné, za muže milovaného, jehož stesk srdce jí rozrývá, prosí o sílu v utrpení, o navrácení blaha vezdejšího. Hedvika prosí o smilování; o věčný pokoj.

Sedlák Burkhard stojí v okně se srdcem plným zármutku; chce hledat i on potěchu v modlitbě, ale nemůže se modlit, v duši jeho ozývá se bezvolně tiché lání, an vidí pouto na noze Johanny a vedle ní zvadlou růži, druhdy okrasu celého okolí, utrhnutou, v prach zašlapanou hanebným svůdníkem!

Je po mši. Vězník odvádí vězné po chodbě, kde Burkhard stojí.

„Bůh vás pozdrav! Bohumil je zdráv! Mariana, Leny pozdravují!“ hlasitě praví Burkhard, když Johanna s Hedvikou okolo něho jdou.

Ony nesmějí odpovědít; Johanna ale děkuje muži pohledem nejvroucnější lásky, pohledem jen zulíbá mu tvář. Hedvika se naň usměje, ale v úsměvu tom jeví se tak nevýslovná bolest, že se Burkhard pláče zdržet nemůže a rychle se odvrací, aby nezastihly ženy slzu, která se nedá déle utajit.

Tu dobu, když vychází Burkhard z trestnice, vchází do jeho přívětivého domku vysoký, širokoplecí muž v modré bluze a letní čepičce. Tvář jeho zdravím prokvétá, jasné je oko, upřímný vzhled.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdraví příjemným hlasem starou Marianu, která právě domek zametá.

„Až na věky!“ odpoví stará, obrátíc svou poďobanou tvář na příchozího.

„Bydlí tu Jan Burkhard, co měl statek v Dětřichovicích?“

„Bydlí.“

„Najdu ho doma?“

„Ne!“ mrzutě zabručí Mariana.

„Kde je?“

„V městě.“

„Kdy přijde?“

Ještě mrzutěji odpoví stará: „Záhy!“

„Mohu naň zde čekat?“ ptá se cizí dále.

„Jděte dál!“ pobízí Mariana, ukazujíc do síně.

Host vešel, Mariana dále zametala.

Když vešel cizí host do čisté sednice, zůstal překvapen u dveří stát. Sednička čistá jako sklo, v otevřených oknech plno slunečních paprsků a vinných listů, které se všetečně do sednice derou a uprostřed sednice tancuje mladičké děvče selské s rusovlasým chlapečkem. Drobná její postavička, pružná je jak proutek vrbový a pohyblivá jako motýlek. Černé pletence vlasů visí až po modrý lem červené suknice. Aby se lehčeji tančilo, byla se do bosa vyzula, a chlapeček stál u ní v bílé jen košilce. Když cizí vešel, zahořelo růžové líce děvčete výše, lehounká noha její ustala, a kulaté, čiperné její očko obrátilo se tázavě po něm.

„Roztomilý to obrázek!“ zvolal host. „Pánbůh vás požehnej!“

„Dejž to Pánbůh!“ odpovědělo děvče. „Co byste rád?“

„Chci se dočkat hospodáře, a ta venku odkázala mne sem. Však jsem rád. Zde vidím jasné oči, ale ta venku vstala na rub. Škaredila se na mne zle,“ usmál se host, odkládaje čepičku.

Nenucenost a přívětivost hostova byly děvčeti po chuti, ihned začalo beze vší ostýchavosti: „Naše Mariana že se na vás škaredila? Ach, u ní je slovo drahé, kdybychom my s Bohumilem nežvatlali, bylo by tu jako v kryptě. Jan nemluví, Mariana nemluví, jenom my dva mluvíme, viď Bohumilku?“

„A čí tys dítě?“ zeptal se host a oko jeho dlelo s vřelým účastenstvím na děvčeti.

„Já jsem Redvicovic z Nimbše a říkají mi Léna, Burkhard je můj strýc.“

„Tu to máme, tedy jsme příbuzní,“ zvolal radostně host, podávaje děvčeti svalovitou pravici.

„A odkud a kdo jste vy?“ udiveně ptalo se děvče.

„Já jsem Fricek Burkhard, vlastní bratranec Janův, svého řemesla kovář, rozený z města Berlína. Cestuju po světě, abych něco viděl a zkusil, a při té příležitosti umínil jsem si podívati se k příbuzným. Ale já se všecek s tebou zapomněl, ani jsem se ještě neptal, kde hospodyně je a kde švakrová? Psali mi naši, že Hedvika velmi krásná je. – Snad je již vdaná?“

Při poslední Frickově řeči zasmutnil se obličej děvčete a truchlivým hlasem pravila: „Což jsi neslyšel, kterak se s nimi dělo?“

„Jakž bych věděl, má duše. Dvě léta vzdálen jsem již od domova, chodil jsem po cizích krajích. Nyní přicházím od hor Krkonošských sem k vám. Když mně prohlíželi zde na úřadě spisy, ptá se mne jeden z úředníků, vida jméno Burkhard, mám-li tu v okolí příbuzné, já řku: Mám, v Dětřichovicích a v Nimbši. ‘ – Poděkoval jsem mu za to návěští; více mně neříkal, já se více neptal. – Co se tedy stalo? Rychle mi povídej!“

„Však slyším už jít Jana, on ti to sám poví, já beztoho nevím jen konec. – Pojď honem Bohumilku, tatínek jde, povíme mu, že je tu strýček“ – a utrouc si zarosené oči, pospíchalo děvče s chlapcem ze dveří. Fricek ale v patách za ní; než slovo promluviti mohla, drželi se přátelé v objetí.

„Sám anděl boží tě ke mně přivedl!“ řekl Burkhard, podávaje příteli ještě jednou ruku na přivítanou.

„Nuž, to mne cesta dvojnásob těší, když ti přicházím vhod. Jen abych ti vskutku mohl něčím být platen.“

„Milý hochu, pomoci ty mi nemůžeš, ale znáš přísloví: Zlý rok ohlíží se po úrodě a člověk po přátelích v nehodě. – Mněl jsem, že mám přátele, ale kdo si nohu vyvine, i nejmilejší ho pomine.“

„Mluv tedy, co se stalo; a byť bych ani rady nevěděl, ani pomoci nemohl, alespoň upřímné účastenství najdeš. Požaluj, odlehne ti od srdce.“

Burkhard podepřel ruku o stůl, položil čelo v dlaň a dlouhou chvíli mlče tak seděl. – Pak začal příteli vypravovati, jak šťasten před rokem byl ve své domácnosti. „Kdyby mně král celé své království byl podával, já bych s ním byl neměnil. A Hedvika – to byla naše radost, naše pýcha. Směle mohu říci, že byla okrasou nejen naší dědiny, ale i celého okolí. Každý z těch mladých synků šťasten byl, když se na něho usmála. – Mnoho se jich o ni hlásilo, ze vsi žádný však se jí nelíbil. Nedomlouvali jsme jí k tomu ani onomu, rád bych to byl ale viděl, kdyby se jí byl Bohumil z Nimbše zalíbil. Navštívil nás, a s radostí jsme pozorovali, že se jeden druhému zalíbili, čehož Hedvika ani netajila. Brzy potom pozorovala Johanna, že bývá Hedvika často zamyšlena, že se v práci zapomíná, jako by ve snách byla. Já měl za to, že ji láska mate, a poněvadž jsme mimo Bohumila žádného neznali, kdo by se jí byl líbil, jistil jsem, jeho že zvolila. I Bohumilův otec, když jsme tam jednou jsouce za kmotry zváni byli, naříkal, že láska synovi zmátla kolečka, že by vždy místo na pole zavracel k Dětřichovicům. – Nechali jsme vše, až přišla u nás nešťastná slavnost. Hedvika kolik dní o tom mluvila; bylo slyšet, že zvolena bude podat naší vrchnosti věnec, koláč a přání, jak se to u nás slavívá, neboť to bývají zároveň obžinky. – Johanna ale tvrdila, že se Hedvika jen těší na muziku.

Veselí jsme byli; Hedvika tančila jako o závod. I já i Johanna do tance jsme se pustili. Hedvika vzala chlapce od Johanny a ztratila se do lesíku. Ještě jsme ani nedotancovali, strhl se hluk a šum, lokaj panský přiběhl mezi nás, že tam děvče selské v lesíku omdlelo. ‘ – letěla přede všemi – sotva jsem jí stačil! Ona přece jen měla pravdu! Jako by ji z vosku ulil, tak tam děvče leželo a památky života v ní nebylo. Bohumilek seděl blízko ní v trávě, okolo leželo plno květin, bylo vidět, že spolu hráli. Donesli jsme ji do blízkého letohrádku, paní kněžna sama poslala svého lékaře, a tomu se po dlouhém namáhání podařilo vzkřísit ji k životu. ‘ Lékař radil, abychom s ní domů jeli, že nejspíš nějaká nemoc u ní vypukne. Zkoumal nás, jestli jsme na ní něco pozorovali dříve, my ale, že nic více, leda někdy zamyšlenost, co by se jí ale v zahradě bylo tak náhle stalo, že nevíme. Panský lokaj stál u nás a povídá: ‚Chystal jsem v pavilonu lahůdky pro vrchnost; viděl jsem děvče sedět pod stromem tu s tím děckem, hrála s ním. Po nějaké chvíli přicházela paní kněžna a kníže po cestičce nahoru; když byli blízko děvčete, vyskočila, pak jsem viděl, že se až k samému knížeti přiblížila, a hned na to vidím ji padat a paní kněžnu slyším o pomoc volat. ‘

My jeli domů a lékaře z města na pomoc povolali. ‘ – Nepřišla ani k paměti, a my byli už celí zoufali. Konečně si pomohla nátura sama a Pán Bůh dal zdaru. ‘ – ‚Chvála Pánabohu, sestro, že se pamatuješ,‘ zvolala Johanna plna radosti, ‚teď už je vyhráno, duše drahá. ‘

Při těch slovech vytřeštila Hedvika na Johannu oči a všecka vyděšena ptá se: ‚Co povídáš, kníže pán? S hvězdou na prsou a prstenem na prstě? –‘

‘ prosila moje žena.

‘ Bylo jí od té chvíle zase hůř, jen že to netrvalo již tak dlouho jako předtím. Pomalu byla Hedvika tak dalece zdráva, že mohla z postele vstát. Ale nebyla to již Hedvika. Postava její vůčihledě se ztrácela, tváře měla jako lilie, veselost z očí zmizela, a stala se nemluvnou. Jestli se na chlapce nebo nás kdy usmála, jevila se taková bolest v tváři, jako by jí srdce při tom plakalo. Plakat ji však nikdo neviděl; ale modlit se chodívala pod kříž k lesu. I když zima nastala, klekávala tam dlouhé chvíle. Ve vesnici povídali si lidé, že přišla Hedvika o rozum; ba zase, že si uhnala souchotě, jak to už bývá mezi lidem. Někteří nás ovšem přicházívali těšit z útrpnosti, ale někteří k nám chodili ze zvědavosti a po straně nás pomluvili, vyčítajíce Johanně i Hedvice pýchu. Bohumil byl první, který přišel, slyše o Hedvičině nemoci. Ale když jsem ho vzal stranou na paškál, aby mi řekl, zdali mezi ním a Hedvikou bližší známost byla, dokládal se mi na svátost, že nebyla. Řekl prý sice Hedvice, když nás po druhé navštívil, směl-li by o ni prosit, ale ona že mu ruku odepřela s upřímným vyznáním, že jinému již srdce zadala. Hoch se nad tím trápil a více nepřišel. – Jednou, když byly ženy samy doma, vzala Johanna Hedviku okolo krku, prosíc, by jí svěřila svoji bolest. Hedvika obejmula sestru, hluboce si vzdychla a po chvíli povídala: ‚Odpusť mi, Johanko, že jsem se proti tvé lásce prohřešila. Doufalať jsem, že mi ráda odpustíš, když mne šťastnou uvidíš, že jsem ti lásku svoji tajila. Čekala jsem jen na příhodnou chvíli, ona nepřišla a nepřijde více. ‘

‘ ptala se jí Johanka.

‘

‚Nuž tedy nebudu se ptát na nic, ale pusť jen ty žalost po vodě, buď zase naše a zapomeň na minulé doby,‘ prosila Johanna.

‘ odpověděla jí Hedvika.

Nechali jsme jí žít, jak sama chtěla, a doufali, že snad přece časem hoře její se zmírní. Ach Bože! Nejhorší nikdo z nás netušil.

Bylo již po Vánocích. Hedvika churavěla a stávala se den co den smutnější a nemluvnější. – Jednou zrána jde Johanna jako vždy časně do komory, kde Hedvika spala. Když za dlouhou chvíli se vrátila, byla velmi bledá. ‘ povídám.

‚Načpak, ten by jí beztoho málo byl platen. Já jí uvařím koření, však ono jí bude líp. Jen tam žádný k ní nechoďte,‘ povídala.

Já ji poslechl. Večer, když mne k ní pustila, ani jsem se nepřiznal, jak jsem se jí sám ulekl; nebyla ani k sobě podobna. Za týden byla ale zase mezi námi v sednici. Johannu jsem však nemohl pochopit, bledá byla a tak chodila, jak by měla srdce pod povlakou.

Minulo asi čtrnácte dní od toho rána, kde se Hedvika opět rozstonala, když k nám pod večer zavítal kmotr Záruba, rychtář. – Byl jaksi jako poplašen. ‘

‚Ta by mi nenadělala tolik starostí, ale to je horší kousek. Dnes měli panští lov na zajíce; naši domkáři, jak víte, musí nadhánět. Zatáhli od lesa až ke kříži. Psi při tom ustavičně kolem rejdili, ten jeden ale začal u kříže čenichat, hrabat, a pomyslete si, co vyhrabal? ‘ – Mlčel, a my všichni mlčeli.

‚Tak si jen považte! Znáte lidi – můžete si myslit, co tu bylo hned řečí a důmínek! – Hned to šli udat k úřadu a zítra budu mít komisi na krku. ‘

‘ ptám se.

‚I někdy to udělá takové děvče, že by si člověk ani do smrti na ni nepomyslil. Zítra se to ukáže. ‘ – Odešel. Tu jsem teprv pozoroval ženské. Mariana v sednici nebyla, jen Johanna a Hedvika. První se třásla jako osika, druhá seděla jako z kamene vytesaná. Díval jsem se z jedné na druhou a začalo mi být úzko, aniž jsem vlastně věděl proč.

‘ povídám jí. ‘ dále se ptala. ‘ odpovím, ale bylo mi více a více úzko.

‚Poslyš tedy a odpusť mně, a jí, čeho jsme se dopustili. – Pamatuješ se na ono ráno, je tomu čtrnácte dní, když jsem všecka zlekaná z komory od Hedviky se vrátila? Nuž, když jsem tam vešla, ležela ve mdlobách, na loži, a novorozeně držela v ruce – mrtvé! Já strnula! Že by matkou byla, zdání jsem neměla! – Zpamatovala jsem se ale hned, začnu ji křísit, což se mi i brzy podařilo. « Tu jsem vzala dítě, zavážu a chci i to přivést k životu; ale bylo už darmo, krev mu uběhla. ‘

Mně bylo úzko! ‘ ptám se jí. – ‚Proč? – Nechtěla jsem ti udělat větší ještě žalost a hanbu. Doufala jsem, že umru, však nepoštěstilo se mi. A napadl mi soud lidu, hanba, bála jsem se o pokoj domácí, o tvoje dobré jméno, a to přimělo mne k úmyslu všecko skrýt a mlčet. – Sama jsem dítě pochovala a nezůstalo stopy po všem, jen červ v mém svědomí. – Nyní víš všecko, Burkharde. Odpusť –‘

Jakž bych nebyl odpustil, vždyť jsem znal svoji Johannu, a znaje pohnutky, které ubohou Hedviku k takovému kroku přivedly, nemohl jsem se na ni hněvat. – Ale soud je přísný. – Rozmyslil jsem vše a uznal jsem za nejlepší jeti hned do města, předejít komisi a vše upřímně udat. ‚Pokorné hlavy ani meč neseče,‘ říkává se. – Sdělil jsem úmysl ten ženám řka, aby se přichystaly na cestu. Sám hned jsem v domácnosti vše si zřídil. Po půl noci byli jsme na cestu hotovi. Johanna byla pokojná, milejší jí byla konečně ta zjevnost, než ten ustavičný strach, který v duši nosila.

V městě šel jsem k soudci. Myslil jsem, že se není někdy tolik co bát soudu, jako soudce; ale což to bylo všecko platno? Vyšetřit se to muselo, a při vyšetřování vyznala Hedvika celou vinu, prosila ale za sestru, ta že za nic nemůže, že o ničem nevěděla, a jen z velké lásky k ní a na snažnou prosbu že mlčela. – Však co platno. Obě byly odsouzeny, ale že se bral ohled na zmírňující okolnosti, byla Hedvika odsouzena na rok do trestnice k lehké práci a Johanna na tři měsíce. Když jim soudce rozsudek četl, ozvala se Johanna: ‚I já chci, pánové, být odsouzena na rok, stejně s Hedvikou, učiňte mi tu milost. ‘ Soudcové ale na její prosbu málo dbali.

Jak mi bylo, když jsem rozsudek slyšel a napotom je v řadách vězných v hrubém šatě, s poutem a bez těch krásných vlasů viděl, to říci ti nemohu,“ dokončil svoje vypravování Burkhard, zakrývaje si uslzený obličej rukou.

„Ubohý příteli!“ zvolal pohnutý Fricek, podávaje Burkhardovi ruku. „A jak dlouho již jsou v trestnici?“

„Teprv měsíc; mně ale zdá se to již věčností. Abych ulehčil jim i sobě, prodal jsem statek a zakoupil zde ten domek. Tak mohu ráno je vidět i večer, mohu Johanně každý den chlapce poslat, aby se s ním trochu potěšila, mohu jim ve stravě přilepšit. – Těším se ještě tím, že Johanna utrpení svoje snáší jako muž, ale bojím se, by neklesla, až Hedvika se odebere.“

„Vždyť ale Johanna dříve svobodna bude?“

„Ano: ale Hedviku smrt osvobodí.“

„Ubohá!“ vzdychl Fricek.

„Ubohá je, dokud žije. Pro ni nemá svět jen trní; už přejme, ať se Bůh nad ní smiluje.“

„A co ten hanebník? Nevíte, kdo je?“

„Ona jméno jeho nevyřkla. Tušení naše je ale neklamné –“

„I já bych najisto uhodl a přál bych, aby mi někdy pod pěst se dostal.“

„Milý brachu, kdo nad sebou seká, třísky mu do očí letí,“ usmál se trpce Burkhard.

„To máš pravdu; těšme se jen tedy tím, že na vysoké hory, domy – rády často bijou hromy,“ hodil hlavou smělý Fricek.

IV.

Ani radost věčna, ani žalost bezkonečna.

— Národní přísloví

Čas rychle uchází v žalosti i v radosti. Dva měsíce uplynuly od rozprávky Burkharda s Frickem. Vězník byl právě odvedl řadu svých svěřenců k práci a sedl k snídaní, když Burkhard k němu vešel.

„Jak je nahoře?“ ptal se úzkostlivým hlasem.

„Vězná v čísle třiatřicátém bude dnes propuštěna; včera vypršel její čas,“ odpověděl vězník s tváří nepohnutou, podávaje hostu těžkou dubovou židlici.

„To vím, pane; ale ona nechce dříve odtud, dokud Hedvika nevyjde. Rád bych věděl, jak se té vede; řekl jste včera večer, že byla zproštěna práce pro slabost.“

„Ano, spoluvězná v čísle třiatřicátém byla včera od práce zproštěna a dnes zase, poněvadž leží. V noci byl u ní kněz i lékař. Tuším, že nebude dlouho dělat. – Škoda těch dvou; raději bych deset jiných ztratil. Ta rota nadělá člověku zlosti, aby vždy za ní s holí stál, ale ty byly vždy tiché a pracovité osoby.“ – Vězník myslil, že se muži s těmi slovy velice zavděčí, a Burkharda mráz pošel. Vzal ale z kapsy přichystané již dva stříbrné tolary a vtisknuv je vězníkovi do ruky, pravil: „Snad byste mohl, pane, dovolit, abych se do čísla třiatřicátého podíval?“

„Ted ne, pane, přijde tam lékař; ale zůstaňte tu u mne, a když uvidím příhodnou chvíli, zavolám vás,“ řekl vězník, a nepohnutá tvář se, jak jí možno bylo, vyjasnila. Burkhard byl spokojen. Vězník, když se byl pohodlně nasnídal, vzal svazek klíčů a šel ven.

V čísle třiatřicátém ležela na příčně Hedvika; hlava její spočívala na rameně sestry, v sepjatých přes prsa rukou držela druhou její ruku. Bledé jich tváře se dotýkaly. Teplá, horkými slzami polita byla tvář Johanny, tvář Hedviky jako z mramoru. Oko Johanny patřilo světu; v otevřeném krásném oku Hedviky jevila se duše, očištěná všeho kalu, prosta žalosti i radosti světa, to patřilo již nebi. Okolo úst rozpoložen byl mír.

Těžké kroky se ozvaly v síni, klíče zarachotily a do dveří vešel lékař a vězník. Oko Johanny radostně ho vítalo, mile mu přenechala ruku sestřinu; zkoumala, zdali by v jeho tváři ještě doufání jaké bylo. Ale neviděla nic než mezi špicemi naškrobeného límce vyšpulené pysky, nad nimi ušňupaný nos, na nose brejle a za nimi dvě blýskavá očička. Z té tváře nebylo se čeho dozkoumat. Ale pan doktor píše ještě recept, udává jídlo – topící chytá se stébla. On musí vědět, že bude ještě užívat lék i pokrm, tedy přece naděje. – Ubohá sestro, kdybys věděla! – Za dveřmi ptá se vězník: „Prosím, pane doktor, bude vězná živa?“

„Jestli dnes neumře, bude živa,“ odpoví doktor, vážně si šňupna. Pak se podívá na zlaté hodinky a vida, že již přešla sekunda přes povinnou mu hodinu, pospíchá do svého kočáru.

Hedvika ale dívala se dlouho, dlouho za odcházejícím lékařem, rozloučila se s ním i se starým vězníkem a oko její hledalo zase milý obličej sestry.

„Neplač, Johanko, proč pláčeš?“ šeptala tichým hlasem, „přej mi pokoj! Já řeknu matce, že jsi splnila slib.“ – Johanna tím více štkala. Vtom se dveře opět otevřely zpolehounka a v nich se objevil smutkem zastřený obličej Burkhardův.

Radost zableskla na obličeji Hedviky; byl to blesk posledního ještě pocitu, který duši k světu poutal. Odtáhla jednu ruku od ruky sestřiny a podávajíc ji švakrovi, pravila slabým hlasem: „Přišels rozloučit se? Já si to přála. Bůh tě žehnej za tvoji lásku. Odpusť mně a vzpomínej s modlitbou!“

Burkhard klekl k loži a hlava jeho sklesla na ruku umírající.

„Odpusť i jemu!“ prosila Hedvika a oko její obrátilo se z jednoho na druhého.

„Když ty odpouštíš, odpouštíme i my,“ odpověděli manželé jednohlasně.

Úsměv uspokojující přelítne tvář Hedviky, oko její více ještě zaleskne se. Pak se obrátí po slunci, které skrze mříže otevřeného okna zasvítá, a lehounkým vzdechem – opouští svět…

V soumraku přivádí Burkhard zadními dvířkami zahradními Johannu domů. – Mariana neví, má-li se ptát: „Zdrávy?“ – nebo „Co donést?“ splete si jedno s druhým a pustí se do pláče. Lenča klade matce do náručí chlapce, hlava její také ale nachází místečka na prsou té, kterou spolu s chlapcem maminkou zove.

I Fricek se blíží, by podal s rukou dáním spolu i přátelství těžce zkoušené příbuzné! – Ale on první vidí smutek, jako povlak tváře manželů zastiňující.

„Zůstane Johanna již mezi námi, či se vrátí k sestře?“ ptal se potichu Burkharda.

„Hedvika je v Pánu. Johanna přináší vám poslední její políbení!“ řekl Burkhard hlasitě. Najednou zmizela všecka radost z tváří, oči zalily se slzami a usedavý pláč rozlehl se v tiché sedničce.

Za městem táhne se širá planina, pokrytá pískem a vřesem, mezi nímž leckdes několik stromků. Uprostřed planiny vede hlavní silnice. – Šedá mračna po planině honí se pod oblohou, chvílemi zavěje vítr přes růžově kvetoucí vřes do sypkého písku, rozvlní ho jako hladinu vody, odnášeje na svých perutích celé kotouče v rozličné strany.

Od města jde průvod, malý, smutný průvod.

Na místě kněze kráčí v čele žalářník s holí, na místě hudby ozývá se chřest řetězů. Za žalářníkem nese šest ženských na ramenou černou, prostou rakev bez pokrovu. Za rakví jde Burkhard, Johanna a Fricek. Za nimi řada vězných, nejposlednější biřicové. Blíže silnice u malého hájku zastaví se průvod. Jsou tam stopy hrobů, ale pískové jich krovy vítr dávno rozmetl.

„Kde tedy máme kopat?“ ptají se čtyry z vězných, berouce od biřiců rejče a lopaty.

„Zde ji položte,“ prosí Johanna, ukazujíc k osamělému keři šípkovému. Vězné kopají, Johanna a muži klekají u rakve k modlitbě; a mnohá z vězných kleká s nimi, pomodlíc se vroucí Otčenáš za tu, která nikdy nesplácela trpké jich úštěpky. Hrob je hotov. Vězné chtějí spustit rakev dolů. Ale na dobré slovo Burkhardovo přenechává poslední tu službu vězník příbuzným.

Vězné odcházejí, přátelé klečí ještě u keře šípkového, jediného to pomníku na hrobě Hedviky. – Tu jede po silnici panský kočár a v něm sedí v pocestném obleku krásná dáma a muž. Černé oko mužovo hoří, a vítr, rozhazujíc havraní jeho kadeře, odkrývá jizvu, táhnoucí se po levé straně čela až k uchu. Burkhard vyskočí, bystře se podívá do kočáru, a uchopiv Frickovo rámě, zvolá: „To její vrah!“ Zasrší mladíkovo oko, svalovitá ruka jeho se zdvihne, ale dolů ji táhne slabá ruka Johanny a jemný její hlas zašeptá: „Ona mu odpustila!“ – „Bůh soudiž: On vidí, kdo koho šidí!“ pravil Burkhard, když opouštěl hrob na planině.