Povídky I

„Cože to, bača, či jste barana zařezali?“ ptal se bači.

„Nuž a čože, veď ho slunečnica opálila, a keď je ni pravda, nach mňa Parom ubije,“ zalkl se chytrý bača. – I ptal se Bohuš, co tím myslí; bača mu vysvětlil, že je slunečnica slunkova dcera a že nenávidí statok (dobytek), který jí květnici po horách kazí a sežírá. Má prý tvář jasnou jako slunko, a když se ovce či krávy dotkne, musí zahynout.

„A či může se ta slunečnica viděti?“ ptal se Bohuš. – „Nikdy, ani si toho člověk žiadať nemusí,“ odpověděl s posunkem hrůzy. „Jedon valach bol ju raz viděl, ale na skutku oslepol.“ – Když bača celé svoje gazdovstvo Bohušovi ukázal, vešel zase do koliby. Zuzula vyndala zatím z koše mouku, masť (sádlo), sůl na stravu a co zvláštní přídavek bačovi posilu v láhvi od gazdiny. Bača zase odevzdal stryni zásobu čerstvého sýra na bryndzu, což si hospodyně potom doma samy nakládaly. – Ještě si chvíli odpočinuli, žinčice napili, bača jim ještě všelicos povídal o vlcích, o stádu svém a o poslední hrmavici, a jak v největším lijáku hledal zaběhlou ovci Tarkaňu. – Právě když odcházet chtěli, zazněly zvonce: valach přiháněl stádo, okolo něhož bílý pes obíhal a v pořádek je uváděl. – Valach pískal na fujaru; byl oblečen jako bača, úzké gatě, namaštěnou košili hrubou se širokými rukávy, okolo těla opasek, od něhož zpředu vrecko s dohánem a po boku valaška visela. Na nohou krpce, na hlavě nízkou čapku; za okolkem z beránčí kůže viděti bylo krátkou hliněnou dýmku. Přes ramena měl přehozenou hnědou hůni. Byl silný, vysoký chlap jako bača, od slunce do černa opálený, ruce sval a kost. Dlouhé černé vlasy za uši měl sčesané. – Jak ho bača viděl, hned šel otvírat košiar, a Bohuš se divil, když valach přihnal, jak každou ovci jinak jmenovali a jednu od druhé něčím rozeznali, buď tělem, buď vlastností, ačkoliv se mu zdálo, že je Bakuša jako Tarkaňa a Belena jako Hvězdula nebo Bystrula. – Než kolibu opustili, dostal Bohuš od bači sýrec jakožto host – což je způsob, – a Zverka dostal od valacha z hada kůži, kterého byl ráno zabil, na potáhnutí rúry u dýmky. – I Bohuš navzájem bačovi něco dal, aby si „dobrou vůli“ způsobili.

Zuzula na cestě Katušce svěřila, že toho berana neopálila slunečnica, ale že si ho bača pro sebe zaklal a v kotli vařil.

„Nuž, vždyť proto dědo nezchudne, má jich ještě dvě stě – a bača chce také někdy maso jíst; jenže má pravdu mluvit,“ pravila Katuška.

„Nuž to,“ přisvědčila stará.

Cesta domů rychleji ucházela, neboť nešli pirtěmi, ale cestou schůdnější, ač delší.

Na cestě vypravoval Zverka o životu valachů na salaši, jak tam jsou bez přestání od Jura do Dimitra a kterak jsou proti všem nehodám otuženi. Jak jim mnohdykráte potýkati se s vlky, a začasté že je i chlapci navštíví a nejpěknější berany odnesou, a že musí ještě „parády s nimi robit“ a žinčice se jim dát napít, aby po dobrém odešli. Tak všelicos vespolek rozprávějíce, stoupali z hory dolů do zeleného údolíčka, jímž se prýštila živá voda, a zanedlouho octli se před domácí chyží, kdež je gazda i gazdina pod ořechem očekávali. Nastalo opět rokování, gazda ale prvně se ptal, co nového nahoře, a slyše o zkapání ovce, zavrtěl hlavou a ušklíbil se, jako by chtěl říci: „Znám tě, ferino!“ – O chvíli zmizely ženské zpod stromu, i Zverka odešel; jen Bohuš zůstal s gazdou seděti, a když si starý přál viděti, co Bohuš maloval, ukázal mu nejdříve kolibu a baču, což se starému velmi líbilo, a jako by ho před sebou viděl, zahrozil mu: „Ty bolvan, ty!“ ale hned dodal: „Nuž, co aj toho barana někdy si zařeže, přece je jinak hodný bača – jinak nedají už!“

Také Katuščin obrázek ukázal Bohuš a poctivě pověděl, jak se děvče strašilo. „To tak lidé tárají,“ přisvědčil gazda a dlouhou chvíli nemohl z obrázku, ač jen nastíněného, oči spustit. „Tělem,“ pravil hlasem pohnutým, „tělem nese se na matku, ale tváří na otce, mého nebohého Juru.“ Slza leskla se na jeho šedých obrvách, když obrázek Bohušovi podával.

„Než odejdu, udělám vám podobný,“ nabídl se Bohuš, vida na starci, že by ho to těšilo.

„Eh, věru, velkou radost byste mi udělali, nebo nevím, či nám dlouho doma bude. Nedbám ji vdát, jako zde způsob v patnáctém šestnáctém roku, že se dívky vydávají; ale když by ji přišli prosit na poctivý chléb a ženich se jí líbil, nuž, cože na to povím? Jen jí už musím vůli povolit. Ale rád bych ji viděl v dobrém bydle, neboť ji chováme jako tu jahodečku.“

Dojat tou řečí, schoval Bohuš obrázek, a že se svečeřívalo, přicházel dobytek domů, což je z další rozprávky o Katušce vytrhlo. Ona sama, slyšíc zvonce krav, vyšla ven a přivolala krávy, dávajíc každé zvláštní jméno. Gazda začal mluviti o svém statku, vypravoval, mnoholi od každého má, neopomenuv při slově „ošípané“ – s oprošením vaší poctivé hlavy – dodati. – „A jako ovce, voli, koně, tak i krávy mají každá své jméno,“ pravil dále; „je-li veselá – Veselena, má-li štíhlé tělo, nohy – Jelena; je-li doma chována – Chovana a tak podobně.“ – Po některé chvíli utichl šum na dvoře, vše bylo v pořádku a gazdina volala k večeři.

„A či máte už dřevo nachystané?“ ptal se gazda chasy.

„Eh, bude to hranica,“ zaluskl si Zverka. „Jen co hnězda vyjde, půjdeme, abychom první pálili!“

Bylo po večeři. – Bylo se zatím trochu setmělo; jak první hvězdička na obloze zableskla, chasa svobodná sebrala se a všickni čistě oblečeni brali se na Brezovú. Dcera gazdova, zeť, starý gazda i Bohuš šli zároveň s chasou, ale na podívanou jen. Stará gazdina ale, stryně a stará Zuza doma zůstaly nejen k hlídání domu, ale aby také obvyklé prostředky užívaly k zahnání zlých stryg (čarodějnic), které také tu noc rejdy své prováděly a zvlášť dobytku škodily. – Na nejvyšším místě na Brezové, uprostřed starých bříz a jedlí, nakladena byla vysoká hranice a při ní na stráži stáli šuhajové, než by chasa přišla. – Na jihovýchodní straně při úpatí vrchu leží dědina, od níž zpovolně přes zorané pole a pastviny cesta na vrch vede. Na sever spadá vrch srázně dolů, skoro k samému břehu Hronu, odkudž se dnem a nocí bušení a klepání z železných dílen ozývá. – Na západ strmá stěna, holá skála, ale pěkná vyhlídka na hronské údolí, až k Lopeji a dále. – Vědělať chasa, že to nejpěknější místo k pálení ohňů. Když přišla družina Medveďů na Brezovú, bylo tam již i mnoho vesnické chasy, děvčat i šuhajů; na vrchu nebyla dosud všecka svobodná mládež a co chvíle jich přibývalo. Gazda se svojí rodinou a Bohuš postavili se stranou mezi břízy, Katuška vstoupila mezi děvčata, Zverka k šuhajům. – Zapálila se hranice a v okamžení vysoko plamen vyšlehl a rudým světlem osvítil okolo stojící břízy; zavejskli chlapci jedním rykem – až se to daleko rozléhalo. Děvčata vzala se za ruce, utvořila kolo okolo ohně, a točíce se zpovolna kolem, zpívala:

Nato následovalo množství písní, nejvíce milostných, jež děvčata při neustálém točení se odzpěvovala, až hranice padati začala. Tu přiskočili chlapci, schytali hořící hlavně, točili jimi nad hlavou, vyhazovali je do výše, halekali a zpívali, až se hora otřásala. Mezitím vzplanuly ohně i na jiných vrších, hluk a zpěv se zanášel z vrchu na vrch, až údolí hlaholilo. Když oheň trochu spadal, začaly přes něj skákat a každá snažila se skočit co nejdál; ale přece jen šuhajci dále skočit dovedli. Ale bylo při tom žertu a smíchu dost a dost: děvčata škádlila chlapce, chlapci děvčata, a tu přinesl chlapec čerstvého zase chrastí, hodil na žhavé uhlí, až vysoko plamen vyskočil a děvčata vzala se za ruce a znova začala zpívat:

Melodie písně té byla překrásná. A mnoho jiných zase zpívaly v choru i jednotlivě anebo jeden druhému přizpěvoval. Tu děvče, jíž mladý chlapec cosi přišeptával, zpěvem odpovídá:

a on odpovídá:

a tak ze všech koutů ozýval se zpěv a radost a všem hořely tváře rozkoší. Tu i tam dovolil si chlapec děvče i pobozkat a obejmout, ale nebylo žádné rozpustilosti při tom. Bujní chlapci rozličné kousky tělocvičné vyváděli, sekerami zvrtali a přece oheň přeskakovali jeden přes druhého, až jednomu půl šiřice shořelo. Vždy, když oheň dohoříval, nově se naložilo a děvčata opakovala: „Jano, Jano, Vajano!“ – Bylo již pozdě, když gazda napomenul, že by čas byl domů jíti. Shrabali tedy šuhajci oheň na krbu, přikryli prstí, a šlo se domů. Ohně na druhých vrších také již pohasly, ale na obloze vyšel měsíc a osvětloval bledým svitem hronské údolí. Jdouce domů, jako by si řekli, začali jedním hlasem:

„Dobrá noc! Dobrá noc!“ znělo ze všech stran, neboť se dělily cesty, jedna k dědině, druhá k chyži Medveďů. I Bohuš, ačkoliv jen divákem, tak rozjařen byl všeobecnou veselostí, že i do zpěvu s druhými se pustil. Nic mu neušlo při slavnosti té, a jakkoli tam bylo několik hezkých děvčat, zvlášť pěkně urostlých, proti Katušce bylo to všecko rosa. Každý pohyb její pln přirozené miloty. Také vesničtí chlapci chovali se k ní jinak než k ostatním děvčatům, po celý večer si netroufal žádný vzíti ji kolem pasu, anebo ji štípnout do ramena, anebo jí nenazdajky dát políbení, jak to jiným dělali. – Zverka točil se ustavičně okolo mladého hezkého děvčete a třikrát skočil za ní šťastně přes oheň. Když se ho Bohuš ptal, čí to děvče je, skoro se zapálil, řka: „To je moje vrstovnice Fruža, dcera rychtářova.“ – Neptal se Bohuš více, ale v duchu přál dobrému hochu štěstí, aby se mu sny jeho pravdou staly, jakož i sám sobě. – Když k domu přicházeli, nahodilo se mu jíti vedle Katušky. I ptala se ho, či viděl již Jana pálit. „U nás,“ pravil, „pálívaly se ohně svatojanské též, ale už, tuším, všude to pominulo a se zapovědělo; viděl jsem to zde po prvé a jsem tomu rád. Ale proč je při tom přeskakování přes oheň, vždyť je to nebezpečné?“

„Nuž, to jinak být nemůž, vždyť se to přeskakuje za to, co by člověk rád, aby se mu podařilo. Když šťastně přeskočí, podaří se, a když upadne anebo se popálí, nuž se to nepodaří.“

„A co vy jste si myslila, Katuško?“ ptal se Bohuš.

„Loňský rok jsem přeskakovala,“ usmála se, „aby dlouhý len byl, a zdařilo se mi.“

„A dnes?“ ptal se Bohuš. – Chvíli neodpověděla, až přece pravila: „Dnes – dnes jsem – pověděla tak: Za to, co kdo ľúbí, a jednou aj za zdraví rodiny.“

„A zdařilo se vám; já viděl!“

„Zdařilo; ale vždyť se to jen jako památka slaví, že to i naši předkové slavili, říká dědo, a že se tomu nemusí víra přikládat,“ pravila Katuška; ale Bohuš vyrozuměl z její řeči, že by radši věřila, než nevěřila, a rád by byl věděl, zdali přece na jistou osobu myslila; ale otázka uvázla mu na rtech.

Když vešli do stavení, cítili všude zápach černobýlu, jímž ženské stavení vykadily proti strygám. Dávajíce si vespolek dobrou noc, každý na své lože se ubíral. Bohuš ale otevřel okno a dlouho ještě díval se do krásné, jasné noci, na temné vrchole hor a zelené pod nimi údolí, kde se kolébaly bělavé obláčky nad vrbami okolo potoku, třpytíce se ve svitu měsíce jako stříbrná roucha. – Tam, vypravovali si lidé, že tancují lesní panny (bosorky) při svitu měsíce a sladce zpívají a mladé hochy k sobě vábí. Běda ale tomu, kdo by v kolo jejich zvábiti se dal! Toho by prý „uľúbily“, nohy po kolena mu utancovaly a tělo v povětří rozmetaly, aby ani památky po něm nezůstalo. Ráno, kdy šla děvčata na trávu a vídala na lukách místa, kde nebylo rosy, říkala: „Tu tancovaly v noci bosorky; rosa je setřena!“ – „Jak mnoho krásné poesie jsem zde našel,“ myslil si Bohuš zavíraje okénko; „ale nejkrásnější poesií v celé té přírodě jest přece jen ona!“ dodal, vrhaje se na lože.

* * *

Ráno, než slunce vyšlo, vybíhala děvčata do polí, mýti se žitnou rosičkou, zpívajíce při tom:

Katuška nebyla mezi nimi; seděla ve své komůrce, hlávku na loket opřenou a smutně zpívala:

Ani sama nevěděla, proč jí smutné zpievanky na mysl padají, proč jí do pláče, kam se poděla ta její „dobrá vuolička“.

Kdož ví, jak dlouho by tak byla seděla, kdyby nebyla babička přišla. Začala se rychle strojiti, aby babička nepoznala, že není, jako byla, aby se neptala proč.

Když Bohuš dolů k snídaní přišel, ne již ve Zverkových, ale ve svých šatech, byla celá rodina pohromadě i čeleď. – I přišel všem na první pohled, jako by to on nebyl; on ale cítil se přece jen volnějším ve svém, dávno obvyklém šatu, což i gazda na něm poznal. Ve Zverkových šatech zdál se jim skoro jako jejich, ale když ho v panských šatech viděli, a od paty do hlavy prohlédli, myslil si sám gazda; musí to být z hodného domu dítě. Katuška jediná se po něm neohlížela, ale když do jizby vešel, zčervenala i zbledla. Byla ráda, když dědeček Blažu pobídl, aby, jsa z chlapců nejvyšší, se za grady biele králíke dolů podal, aby se vidělo, čí kvítek uschl, čí neuschl. Bohuš nevěděl, co to za králíky, ale když vzhůru se podíval, viděl za gradou celou řadu bílých kvítků, jeden vedle druhého. Tu a tam večír daly pro každého jeden, od nejstarší hlavy počítajíc, do nejmladší. Čí kvítko do rána zcela uschlo, ten prý do roka že umře. Blažo, sundavaje kvítky dolů, každému jeho podal; byly sice mnohé uvadlé, ale žádné nebylo tak čerstvé, jako Katuščino, což ale tím bylo, že kvítko pro ni určené, ne zcela rozvité bylo. Jediná Zuzula měla kvítko zcela suché. „No, Pánubohu poručeno, když mám umřít, umřem, však jsem už dost stará,“ pravila plačíc.

„Eh, blázne ty starý, snad bys tomu nevěřila? To jsou zvyky, obyčeje našich předků, kteří tomu snad věřili; my to děláme na jejich památku, ale nesmíme již všemu věřit,“ pravil gazda, ač tajně sám mnohému věřil.

Zuzula se trochu upokojila, když jí to gazda tak řekl, ale přece jí to z hlavy nešlo. – Po snídaní podal Bohuš gazdovi nástin koliby a bači – a obraz Katuščin, ale ne pod keřem kalinovým, ověnčenou zeleným věncem. Dělal je časně zrána, chtěje starci radost udělat, což se mu i podařilo. – Potom děkoval za vlídné pohostinství a oznámil, že je na cestu připraven, ač dost nerad. – Všickni, aby ještě zůstal; jediná Katuška mlčela, ale jako by jí nůž do srdce vrazil. I vyšla, jako by musela ven, a šla do srubu, a ve srubu nevěděla, co tam chce; na dvůr vešla, a z dvoru do sadu až do nejzazšího konce pod jabloň; tam na kolena padla, a ruce zalomíc, zkřikla: „Cože to se mnou, Bože, bude!“

A v jizbě pravil tu chvíli gazda: „No, když jinak být nemůž, jděte spánembohem, a když zase někdy do naší krajiny přijdete, víte, kde bydlíme. – Nuž, ale tu valašku přijměte na památku, sám jsem ji dělal. Nuž, a dříve vás domů nepustíme, až po polední, když prosto domů chcete; přijedete do Brezna dosti časně, Zverka vás tam doveze jako na tátoších. A ty, Zverko, cože – dej pánovi ty šaty, nech je tam ukáže doma a často se na nás zmyslí. – Eh, veru jsem se až roztěžkal,“ dodal starý pohnutým hlasem, a stará přisvědčila, že i jí Bohuš jako syn přicházel. – Když se vše umluvilo, žádal Bohuš s gazdou o samotě mluviti. Co mluvili, to nikdo nevěděl, ani by někdo neuhodl; ale „zaklela se kdys země ráji, že se pod sluncem nic neztají.“ Snad i to najevo přijde. Byli oba ale pohnuti. –

„Katuška – Katuška – kde jsi – ozvi se!“ tak znělo z úst babičky; hledala Katušku po stavení, hledala ji jako vajíčko, a Katušky nikde.

„Snad šla s děvčaty věnce házet do potoka?“ mínila dcera.

„Ne, ne, to by byla ohlásila,“ kroutila hlavou babička.

„Anebo šla k horárce; stůně jí děvčička, a víte, že ji má Katuška ráda,“ pravila stryně.

„No, hledejte ji, však někde bude,“ kázal gazda, jda se Zverkou ohledati vůz, na němž host odjeti měl. – Bohušovi také to divné bylo, kde by Katuška byla; byl starostliv o ni, neboť tak náhle od stolu odešla, neviděl ji, a byl by se rád ještě pohledu jejího nabažil, vždyť ji měl za několik hodin opustit a dlouho nebo nikdy nevidět. – I běžel do své jizby pro klobouk, chtěje ji hledat, a tu oknem se podívaje do sadu, viděl běleti se cos v zelenu. „To je ona,“ pomyslí a již letí dolů a do sadu, kde v nejzazším koutě Katušku pod jabloní státi vidí, všecku skleslou. „Probůh, Katuško, co je vám – hledají vás; co se vám stalo?“ ptal se hlasem třesoucím, vida ubledlou, uslzenou její tvář. Spustíc složené ruce dolů, pohlédla na něho – až mu to duši projelo – a s úsměvem na rtech a se slzami v očích pravila: „Myslím, že mi z očí přišlo.“

Při tom pohledu, těch slovích zapomněl Bohuš na všecka předsevzetí; nic neviděl na světě než ji. Ruce jí líbaje, zvolal: „Mně, mně, Katuško drahá, přišlo z očí, z tvých očí! Díval jsem se do nich tak dlouho, až se mi srdce rozbolelo. Ty sladká, drahá, jediná má – miluješ mne?“ ptal se tiše, ovina rámě okolo štíhlého jejího pasu. Jako osikový list zachvěla se, slza vyhrnula se jí z očí, a přitisknouc ruce k srdci, pravila šeptem skoro: „Slyšíc, že odjedete, bylo mi, jako bych umřít musela – a nyní – ach, já to neumím vyslovit, jak mi je!“

„Má roztomilá!“ zvolal Bohuš všecek šťasten jejím vyznáním. Úže přivinul drahé děvče k srdci a zlíbal oči i bílé její čelo. – Dlouhou chvíli stáli tak v tichém laskání a v sebe zahleděni. Když se Bohuš zpamatoval, vzal Katušku za ruku, a co k ní mluvil, padlo do srdce jejího jako teplý deštíček na vadnoucí lučinu. – Když ze sadu vycházeli, nevyhlížela již Katuška jako hravé děcko, ale jako Bohušova oddaníca, a Bohuš vedle ní se nesl, jako by v ní „tři světy“ měl. –

Téhož dne k večeru loučil se Bohuš s obyvateli chyže pod horami. – Všickni byli pohnuti, i gazdina; gazda ale spokojen dával mu sbohem – věděl co, ale nepověděl – Katušce se ruka třásla, když ji svému jedináčku na rozloučenou podávala, a slza kalila jí oko; ale když on důvěrně na ni pohlédnuv, zlatý kroužek na snubním prstu pravé ruky k ústům přitiskl a na její ukázal, utřela slzu z oka, a když vůz z očí jí zmizel, tiše vešla do stavení. – Večer ale, když děvčata pod okny na louce zpívala:

tu zaplakala.

* * *

Rok minul, co umřel starý pan Sokol ze Sokolova, a půldruhého roku, co zabloudil syn jeho – který se od té doby doktorem práv stal a bohatým dědicem – do chyže pod horami.

V salonu Frau von Sauerschüll – jak se paní Zavřilová psala; u níž se scházela jen nóbl společnost, na tom ona si zakládala – býval mladý pán Sokol ze Sokolova (ona ho baronem zvala) velmi rád viděn z mnohých příčin; za jedno, že byl „von“, za druhé bohatý, za třetí doktor, a za čtvrté, že slečna Amélie, dcera její, na vdaní byla, krása to, okolo níž mladí páni lítali jako motýlové okolo růže, zvouce ji královnou všech plesů. K tomu zpívala jako švédský slavík, na fortepianu byla mistryní, francouzsky, anglicky znala, Decamerona čítala před spaním v originálu a španělsky se učila. Všechny romány znala a o divadle rokovat uměla jako o módách. – Frau von Sauerschüli nepochybovala a slečna Amélie tím méně, že by si každý z těch pánů za čest pokládal, kdyby si ho vzala – a proto skoro za jisté měla, že se pan Sokol o Amélii ucházeti bude, jak jen smutek odbude a z cest se vrátí, na které po smrti otcově se vydal. Vždyť se k ní se zvláštní zdvořilostí choval, na housle ji při hře provázel a slečna Amélie tvrdila, že je do ní zamilován.

Uplynul čas, který si byl mladý Sokol na cestování do ciziny určil. V salonu Frau von Sauerschüllové čekali ho již každý den i s přítelem, který s ním cestoval – ma chère maman myslila již na věno – když tu najednou strašná zvěst salonem Frau Sauerschüllovým otřese. – „Skandal, hotový skandal! Kdo by se toho nadál, že si on, nóbl člověk – vzdělaný – bohatý – který to nejkrásnější děvče míti mohl z nóbl rodiny, že si ten vezme praprosté děvče – cikánku!“

„Ale snad ne cikánku, Frau von Zaplethal!“ – zvolalo několik hostů na paní, která s novinou tou přišla. „Veritabel cikánku, vždyť v té zemi jen cikánky jsou; prý mu učarovala,“ jistila Frau von Zaplethal.

„Skandal, skandal!“ – Vtom přišel nový host. „Ach, pane doktor!“ radostně znělo ze všech úst. Přítel, jeho spolucestovník, ten jim to nejlépe poví. Sotva se dočkati mohli, až by sedl.

„A kde, pane doktore, jste přítele svého nechal?“

„V novém jeho domově, kde s mladou svou krásnou paničkou se ubytoval.“

„S krásnou?“

„Ano, paní moje, s krásnou, ušlechtilou, bohatého kmeta vnučkou, jejíhož otce přítelův strýc náhodou zastřelil.“

„Ach, tedy povinnost ho k tomu vedla?“ pravila domácí paní.

„To se teprv později vysvětlilo. Ona byla první jeho láskou; při ní teprv našel, co pannu krášlí!“ odpověděl doktor s úsměškem, a pokloně se vybrané společnosti, odešel. Slečna Amélie ohrnula pysk, hlavou pohodíc, ale chère maman ten skandal odstonala.