Povídky malostranské

XII. Pět minut po koncertu

Slabý dětský soprán zakniknul sobě do strašné výšky, slečna Valinka sevřela noty, sprovázející hudebník uhodil ještě několik zakončujících akordů a pěkně naučený úsměv s příslušnou poklonou zvěstoval, že je po koncertu.

„Ale to je radost – to bude nějaká umělkyně – no pane z Ebrů, vy budete šťastný člověk!“ jásala paní Baurová, ustala v tleskání a vstala ze svého sedadla, aby Valinku v nelíčeném nadšení svém důtklivě obejmula. Za ní vstávali ostatní přítomní, jichž se bylo na dvacet sešlo a po dvou řadách zde v parádním pokoji zasedlo, a na Valinku pršely hubičky, a zvelebovaná Valinka sotvaže měla dosti dechu, aby zvolala: „Ale – moje vlasy – maminko!“

Pan Eber, jenž byl po celý koncert nepohnutě stál mezi pilířem a oknem, polykal pohnutí, otvíral a zavíral oči a prál pak se záchvěvem: „No ještě tak dvě leta ji musíme přece nechat se cvičit, pak ale ať ji mají. Bude sice teprv čtrnáct let a lidé se budou divit, ale co na tom, když talent je tak rozhodný. Zdalipak byste věřila, paní Baurová, že ve frančtině učinila za dvacet lekcí takový pokrok, že se pak už zcela dobře se svým učitelem smluvila?“

Paní Baurová spráskla udivením ruce: „Je-li možná! Valinko – je pravda?“

„O ouj, madame!“ svědčila Valinka.

„Nu tak vidíte, já jsem se díval také jako blázen. Ale to dělá také, že má dobré učitele. Zvlášť učitel zpěvu je dobrý! Má tuze dobrou metodu, hledí na každou maličkost, i palec jí strká do huby, když ji špatně odvírá. Ale v Praze s ní nezůstanu!“

„To by byl pravý hřích!“ svědčila paní Baurová a usedla zas vedle své dcery.

Slečna Marie, po jejímž levém boku seděl pan nadporučík Kořínek, ženich přítelkyně její, byla po ukončení koncertu schválně obě rukavičky svlékla, aby mohla hodně silně tleskat. Pan Kořínek, muž to postavy slabé, chorobného výrazu, stálého ale, jakoby zkamenělého úsměvu kolem holozubých úst, tleskal s ní.

„Až je mně horko,“ pravila slečna něžně po ukončené práci své k svému ještě dále se namáhajícímu sousedu. „My děvčata nemáme ale žádnou sílu. Pěkně zpívá to dítě, je-li pravda?“

„Jakpak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to C na konci bylo tuze pěkné.“

„Ale to bylo jen F – snad?“ podotýkala slečna.

„I ne, C to bylo a předtím bylo také jednou C; když to je tak vysoké, je to vždycky C.“

Obličej slečny Marie zdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také muzikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.

„Já? Ne, neměl jsem prý talentu k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“

„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák je už mrtev. Krásný tenor! Od vysokého C, jak jste ráčil prve povídat, až dolů do A, povídám vám, až dolů do A!“

„To musila být krása!“

„Jste velkým milovníkem hudby?“

„O to se rozumí!“

„A chodíte nejspíš často do opery?“

„Já? – To ne! Stojí to mnoho peněz a člověk má jen dvě uši. Jednou jsem slyšel operu, ta se mně líbila – jakpak se jen jmenovala – to je prožluklé – ale líbila se mně. Jindy mne opera netěší, jsem příliš vojákem a zlobím se, když vidím takového silného chlapa, který by moh turecký buben tlouct, housličky hrát. Pak mne také netěší, když dělá zpěvačka svoje cirkumflexy nebo jak se to jmenuje.“

Slečna Marie odvrátila se náhle k matce své.

„Nu jak se s ním bavíš?“ zašeptala tato.

„Dobře – myslím, že nepozná sirky, když jsou hlavičkami dolů!“

„To neškodí.“

„To se rozumí, že ne,“ došeptala slečna Marie a obrátila se zas k sousedu svému. „Ale hezké je to jenom přec, že dávají své dítě tak cvičit. Zvlášť když se uváží, že vlastně sami ničeho nemají. Jsou zadluženi až strach, my máme také kapitály na tomto domě a já říkám vždycky matce, aby byla opatrná, ale matka je tak dobra!“

Panem Kořínkem patrně to trhlo, chtěl něco říci, po něčem se poptat, ale v tomtéž okamžiku zvěstoval šramot, že se společnost chce odebrat. Také slečna Marie a paní Baurová vstaly.

„Máme tak daleko domů a jdem samy,“ stěžovala si slečna Marie panu nadporučíku. „Já neměla nikdy žádných známostí a opravdu galantních pánů je tak málo!“

„Kdybych směl snad –“ usmál se pan nadporučík dvorně a ochotně.

„Ah, to by bylo hezké – maminko, pan Kořínek nás doprovodí!“

„Takový kus cesty! Ale pan Kořínek může už pak u nás zůstat na večeři, je pravda, a to se budem dobře bavit!“

Domácí paní Ebrová byla se s hostmi po řadě již loučila, slečna Matylda, která byla musila na okamžik pana Kořínka opustit, aby zdvořile se s hostmi pobavila, rozdávala právě hubičky, ana jí tu paní Ebrová něco pošeptala. Slečna Matylda přikročila k panu nadporučíkovi a šeptala mu:

„Vy tady zůstanete, viďte, maminka vás dává na kousek šunky zvát –“

„Já – já jsem –“

„Ach Matyldo moje,“ přikročila slečna Marie a začala přítelkyni vřele objímat, „to jste nám připravili zábavu! Škoda, že to netrvalo dýl, neboť když nejdem samy domů, nebojím se, a pan Kořínek nám právě slíbil, že nás doprovodí, když tak daleko odtud bydlíme! Nu pa, andílku, dej mně ještě jednu hubičku, tak! Služebnice, jemnostpaní!“

Slečna Matylda zbledla strnutím.

„No vyprovoď přec slečnu Marii,“ nutila paní domácí, „copak je ti? – Ach –“ vzdychla mimovolně, vidouc pana nadporučíka chystajícího se k odchodu s Baurovými.

„Pa, andílku,“ kývla slečna Marie a vznášela se ke dveřím.

Slečna Matylda zůstala jakoby přimražena stát.

XIII. Po tahu

Paní Bavorová seděla za pudlem ve všem pohodlí, neboť v pátek odpůldne, než přijde něco těch večeřících kupců, nebývá ani v hokynářském krámě práce. Muž byl někde za obchodem v městě, Václav beztoho jen zřídka kdy trávíval doma a paní Bavorová seděla sama zde a bavila se s rozloženými snáři, archy čísly popsanými atd. Bavila se ale dobře, pozivovala si sice někdy, avšak patrně v plné spokojenosti, tváře její svítily, oko zářilo skly měkce obšitých okulárů.

Náhle pokoukla k vchodu, bylť se tam někdo na prahu objevil. Byla to paní hospodská. Bavorová tvářila se, jako by příchodu jejího nepozorovala, a zabývala se dále se svými numery. Nemůžeme ani dost málo pochybovat, že výjev při pohřbu nebožky Žanýnky také ještě na dnešek vrhá temné stíny své.

Paní hospodská pokročila dál dovnitř. „Pochváleno budiž jméno páně,“ pravila.

„Až na věky,“ odpověděla Bavorová, hlavy ani nezvednouc.

„Tedy jsme vyhrály něco?“ zapřádala paní hospodská hovor.

„Nu mnoho toho není, co jsme vyhrály spolu,“ odvětila zas chladně Bavorová, kladouc na poslední své slovo okázalý důraz.

„Spolu – hm – je pravda, vždyť mně povídal kupec, že jste vsadila tu řádku ještě jednou, ale tak, jak jste sama mně dřív povídala, než jsme se smluvily, a že jste udělala na to terno.“ Každé slovo bylo ostré, pátravé.

„Ano – když poslechnu vlastní starou hlavu svou, činím vždycky dobře.“

„A mám já jako taky podílu na ternu?“

„Nu to bych nevěděla proč!“

„Ale je to faleš!“

Bavorová zbledla jako stěna. Přec však nepozvedla hlavy, a odpovídala pomalu hlasem ledovým. „Připlatila jste mně něco na mou řádku? Radila jste, abychom numera změnily, přisadila jste si na ty změněné a vyhrála jste půl amba. Jsme spolu hotovy.“

Chladnost Bavorové ač vynucena, imponovala paní hospodské přec. „Vždyť se nemusíme proto pohněvat,“ pravila s mírností, rovněž nucenou, „já přeju každému, co mu bůh nadělí – proč bych nepřála vám, pan Václav a moje Márinka – má se to rádo –“

„Není naspěch – jsou mladi a nač něco nutit – mimo to, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský a co z něho bude, to bude. Tak je to!“

„Nu snad nemyslíte, že bych se měla nabízet? Není toho třeba, má dcera je přec jednou dcera měšťanská a to jí nevezme nikdo!“

„Ať se toho nají,“ přála Bavorová jízlivě a sundala skla s očí.

„Čest je čest, a kdo jí nemá, tomu se nedá,“ zasyčelo z úst paní hospodské, „já můžu všudy a mám přístup všudy, z drvoštěpa ale neuděláš pána, kdybys ho pozlatil. Takové je moje mínění a víc neříkám – poroučím se!“ a paní hospodská vyletěla ven.

„Ponížená služebnice,“ volala Bavorová a pozdvihla teprv nyní hlavu.

Dívala se chvilku ven. Její tváře nabývaly znenáhla zas dřívější své barvy, oko se zase rozzářilo. „Ty si na mne přijdeš!“ promluvila hlasitě; byla patrně sama s sebou spokojena, že se nebyla nechala unést k zbytečné náruživosti.

Pak nasadila zase okuláry a začala se znovu probírat ve svých snářích a numerech, neboť Bavorová byla lutristkou s duší s tělem, lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje, a požívala v oboru svém nejchvalnější pověsti po celé čtvrti. Dokonalá lutristka není ale nikdy s prací svou hotova, chce-li se udržet na stejné výši, a musí užít každé prázdné chvíle.

Nikdo by neuvěřil, jak rozsáhlých je třeba příprav, než se jednou jedenkrát může najisto do lutrie vsadit! Dobré numero nevypočteš chladným rozumem svým, aniž se ti zjeví bleskem, ledaže velkou náhodou, jížto nikdo rozvážný dbáti nebude; dobré numero není žádnou matematickou veličinou, aniž jakousi netělesnou vidinou, nevyrůstá ani z rozumu, ani z obrazotvornosti, a přirovnal bych je květině, nebo ještě spíše křišťálu, jenž potřebuje času na rozkvět a dozrání, jenž potřebuje také pevnou půdu pod sebou, a tou půdou je numeru lidské srdce. Ano, srdce je vlastí numera, a jakož srdce lidské souvisí s celým světem ostatním, jakož na srdce to působí i nejvzdálenější hvězda magnetickou silou svou, takž souvisí také numero se světem celým. Pro ten původ svůj je také numero nepopiratelným majetkem pohlaví ženského, a kdykoli se muž do toho vplete, přijde ihned na scestí, zabředne i utone v bahně rozumového vypočítávání.

Všeho toho, třeba by nedovedla se rovněž krásně vysloviti jako my, byla sobě Bavorová plně vědoma. Pěstovala numera, jako zahradník pěstuje ze semene květiny své, byla stejně vzdálena nahodilé hry s „trhačkami“ u kupců vyvěšenými i výpočtů zapletených, a základem obsáhlých její operací byl snář „kumbrlík“.

Mystické to zajisté jméno, mystické při pouhé své tradicionálnosti jako celý tištěný nápis vzácného toho spisu, jenž zní: „Výklady o důmělém zdání snů některých přirozeností, které od rozličných příčin snův plémě se vykládají a numera, která dle vyznamenání snů do loterie sázeti se můžou.“ Úvod cituje některé staré mudrce, mluví o Aristotelu i o manželce Hektorově, o Severovi a matce Virgilově, o žebříku Jakobově i o kravách faraonových, o snu tří králů na východě i Nabuchodonozora v Babylonu, a o všem tom tímtéž jasným slohem, jaký ve sděleném nápisu, slohem, jehož pouhý rozum nepronikne, jemuž ale cit rozumí.

Správný výklad snů je základem lutrie a výkladu tomu slouží „kumbrlík“. Avšak každý sen se nehodí k výkladu. Jsou zajisté měsícové, kteříž mají jen málo dnů rozhodně šťastných; tyto jsou každé zkušené pěstitelce dobře známy, neboť jsou to „důměnlivosti od starých hvězdářů vyznamenané, avšak od řiditele nejvyššího všech planet potvrzené“. Šťastný den nerodí ale také hned perlu svou, neboť jen nezkušenec neví, že je osm rozdílných „plemen“ snů a z těch že je jen páté plémě to pravé. Nejdřív sluší vyloučiti z luterního výkladu všechny sny, které pocházejí od zlého ducha (plémě osmé), jakož také ty, které se lidem bohumilým udělují co přímá zjevení (plémě sedmé). Snové, kteří pocházejí „od kmene nějaké nemoce“, z horkosti krve a myšlení, z vody v játrech neb plících, nemají taktéž váhy. Plémě páté ale rodí se těm, „kteří na noc málo neb docela žádných pokrmů nepožívají a přitom také zdravé a uspokojené mysli jsou“. Lutristka spravedlivá musí sobě tedy zřídit zvláštní způsob života kvůli plemenění snů a Bavorová sobě jej zřídila.

K povedenému takto snu dává potřebné numerové výklady tedy „kumbrlík“ (jsou sice ještě mnohé jiné druhy snářů, mezi nimi i obrázkové, avšak, ač každý má cenu svou, vyniká „kumbrlík“ přece nad snáře jako Sněžka nad hory). Vybraná takto numera nejsou sice nade všechnu pochybnost vznesena, ale vsadí se jednou přec pro tah nejbližší, jaksi aby se pec prohodila. Vyjdou-li hned, dobrá, nevyjdou-li, neškodí; reškonda se nezahodí, nýbrž dobře schová. Majíť totiž lutristky dobu snů rozdělenou na čtyry časové díly, každou po třech hodinách; sedmá hodina večerní je jim hodinou první, což má arciť ráz poněkud starobylý. Dle toho ale, ve kterém časovém dílu sen se zrodil, ví se zas najisto, kdy lze ve vyplnění doufati, zda do osmi dnů, neb do třetího tahu, do tří měsíců, do tří let, ano až i do dvanácti let. Je tedy velmi důležito, aby lutristka měla svou pečlivě pořádanou sbírku reškond vyprubovaných.

Tím arciť není řada pomůcek lutristčiných ještě v konci. Bavorová sice nedbala podobných hloupostí, jaká je např. ta, když si dá někdo devadesát nastříhaných čísel do sklenice a k nim velkého křížového pavouka, aby je pavučinami svými vytáh – na to byla příliš rozumná; měla ale dlouhý plátěný sáček a v něm devadesát kuliček a z těch tahala sama každého dne pravou rukou tři a levou rukou tři. Vytažená takto čísla psala se zaznamenáním dne pečlivě na zvláštní archy a připsala k nim „já“, protože dávala také denně tahat muži a synovi, jakož i jiným jí sympatickým lidem, vše vytažené zapisovala a ku každé řádce jméno toho kterého připojovala. Čísla v tazích veřejných vyšlá zapisovala zase na jiný arch, neboť seznam takový má svou důležitost; nelze sice s určitostí vyslovit zákon, dle kterého se tažená čísla opakují, avšak když v určitých dobách seznamy přehlížíš, trhne to tebou najednou u jisté řádky, a to je to vnuknutí.

A konečně, když přijde ta doba, kdy vyložený sen dobrého dne a plemene dojíti má svého vyplnění, když pak v době té zároveň se tatáž čísla tahají pravou a levou, když k tomu připojuje se také ještě to vnuknutí, nuže pak jdi a vsaď, neboť není již pražádné pochybnosti o jisté výhře. Dle toho všeho řídila se Bavorová, vsadila si řádku dle svého nezměněnou, vsadila ji v plné jistotě své bez amba a také vyhrála. –

Pravil jsem, že dokonalá lutristka není nikdy s prací svou hotova; chce-li se udržet na stejné výši, že musí užít každé prázdné chvíle. Kvůli jednomu ternu nehodlala se Bavorová vymknout z proudu, loterie byla jí potřebou, brusem jejímu duchu, útěchou jejímu srdci, proto také nalézáme ji v plné zase práci.

Psala a přepisovala a srovnávala, když tu vkročil Václav. Pozdravil a zůstal stát před pudlem.

Bavorová kývla hlavou, pracovala ale klidně dál. Po nějakém okamžiku vzala plátěný sáček s většími kuličkami, míchajíc jím potřásala a podala jej pak Václavovi.

„Tys dnes ještě netahal – napřed pravou! Zdalipak víš, že jsi z úřadu dnes už vyhnán?“ mluvila hlasem zcela klidným.

„Co –“ zajektal se Václav a pohlédl ostře na matku, jejíž klidný hlas ho pletl.

„Jedno jsi vytáh jako já, podivno, pořád tu třicítku tahám! – Ano, domácí tu byl a vzkazuje ti to. Prosím tě, copak to bylo včera s vlásenkářem? Byla tu o polednách ta bláznivá domácích a říkala, že ti nechává mnohokrát děkovat a žes jí prokázal velkou službu.“

„I nic to nebylo! Měli tam včera domácí koncert a vlásenkář, který měl slečnu nakadeřit, padl v tmavém průjezdě za mangl a nemoh ven. Hodil jsem se k tomu a vytáh jsem ho, Márinka byla při tom –“

„To ti povídám, ať mně s tou Mančou přestaneš – neptej se, já to nechci a dost, její matka není hodna a není upřímná,“ kázala Bavorová hlasem již hybnějším, zapisujíc Václavem vytažená numera. „Tak – a teď táhni levou! A ta domácích se tu taky pořád točila. Abys prý odpustil, že tě včera nepozvali; ona prý se styděla – – ta se tak stydí! – a stará prý zapomněla a dost je to pak mrzelo. Však já vím, co chtějí; nevědí pro dluhy kudy kam a slyšeli dnes už od toho plácala kupce – ano, ty ještě nevíš, že jsem vyhrála terno –“

„Terno –“ zajektal se zase Václav.

„Ano – terno secco na padesát – dostanem několik tisíc –“

„Pravda, maminko?“ zajásal Václav sprásknuv ruce.

„Copak už tvá matka někdy lhala?“

Václav zaskočil za pudl a začal matku objímat a líbat.

„No – no, bláznivý, ty nebudeš mít nikdy rozum,“ bránila se Bavorová. „Já věděla, že to jednou přijít musí! Ale ty – ty se teď drž a dostuduj!“

Václavovi se zajiskřily oči. Poskočil si a sňal svazek klíčů se stěny.

„Kampak půjdeš?“

„Na půdu.“

„A co tam?“

„Dělat životní plány!“

XIV. Z něžné domácnosti

Pan domácí chodil pokojem sem a tam. Byl ještě v nejrannějším obleku a teprv v spodky bez šlí oblečen. Prsa jeho byla rozhalena, vlasy ještě neučesané trčely divoce sem a tam. V hranatém a říznatém obličeji jeho jevila se rozpačitost, klátivé ruce jeho houpaly se při chodu bezúčelně kolem těla.

Paní domácí, v obleku taktéž velmi soukromém, stála u prádelníku s hadrem v ruce. Dělala, jako by stírala prach, avšak každý pohyb, který učinila, svědčil taktéž o rozpačitosti.

Příčinou těch rozpaků byla osoba třetí, sedící tu na sesli u stolu. Znalec mohl okamžikem situaci prohlédnouti. Neznámý dle tvaru obličeje svého rozhodně náležel onomu národu, z něhož posud nám známa jediná osoba, která nabyté jednou peníze zase vrátila, osoba biblická, Jidáš. Neznámému byla domácnost páně Ebrova patrně necizí, neboť klobouk svůj ošumělý, jako by doma byl, hned sázel si na lysou, řídkými šedinami vroubenou hlavu, hned zase sjímal; bubnoval po stole a odplivoval zcela bezohledně na podlahu. V očích jeho sídlila uvědomělá nadvláda a pohrával sobě impertinentní úsměv, jehož také svislé rty nezapíraly.

Najednou sebou trhnul, opřel se o stůl a vstal.

„Nu já vidím, že jsem také tady peníze svoje vyhodil,“ pravil hlasem zvučným, „však já si pomohu, nedám ale ani krejcaru více!“

Paní domácí se obrátila k němu a pravila s úsměvem nuceně milostným: „Jen padesát zlatých ještě, pane Menke, pomůžete nám a budem vděčni, uvidíte!“

„Co je to ‚vděčni‘, co?“ ušklíbl se Žid. „Já bych byl také vděčný, kdyby mně někdo padesát zlatých daroval.“

„Ale vždyť vám přece za to stojíme, pane Menke, je tady náš dům a –“

„Dům! V Praze je mnoho domů a taky mnoho domácích, to vím; ale víte vy, kdo je ve vašem domě domácím? Mám váš služebný arch, hm, co je mně platen, když z něho ani na percenta nevyberu! Nebudu-li do úterka mít svoje úroky, půjdu k panu presidentovi!“ a šel ke dveřím.

„Ale pane Menke –“

„Ne – já mám děti a nemohu se nechat připravovat o peníze. Poroučím se!“ Odešel a nechal dveře za sebou dokořán otevřeny.

Pan domácí zaklátil rukama a pohnul ústy, jako by něco říci chtěl; paní domácí zlostně přiskočila ke dveřím a bouchla jimi.

Dveře do druhého pokoje, posud pootevřené, otevřely se zcela a vyšla jimi slečna Matylda. Byla pouze spodničkou oděna a pozivovala si, rozhlížejíc se mdle po světnici.

„Já nevím, proč s takovým člověkem mluvíte,“ poznamenala lehce, „já bych ho vyhodila.“

Pan Eber stál před zrcadlem a česal se. Slova dceřina ho rozzlobila a rychle se k ní obrátil. „Mlč! Ty tomu nerozumíš!“ odsekl jí ostře.

„To se rozumí!“ mínila slečna Matylda, aniž by se nechala z klidu svého vyrušit. Vstoupla k oknu a zívala co nejspokojeněji do krásného rána.

Paní domácí nápadně mlčela. Stírala nyní prach s prádelníku tak upřímně, že prádelník až vzdychal.

Nastalo ticho dosti dlouhé, mezi nímž se pan Eber oblíkal a choť jeho po světnici lítala a tu i tam něco do ruky brala a zase odkládala. Pan Eber věděl, že situace taková nadlouho se neudrží, a začal konečně sám.

„Dej mně přec kávu, ženo – víš, že už musím skoro do úřadu!“ pravil hlasem co možná klidným.

„Ještě není ohřátá,“ odvětila suše paní domácí a otevřela dveře vysokého šatníku.

„Ohřátá – nu snad mně nebudeš chtít dávat ohřívanou kávu od minulého dne? To snad přece ne!“

„A proč ne! Žeť nám toho tak vyděláš, aby se mohlo v kuchyni celý den vařit! Vydělej si na čerstvou!“

Slečna Matylda odvrátila se od okna, usedla a složila ruce v klín. Pohlížela střídavě na otce a na matku a bylo patrno, že se počíná bavit. Pan Eber znal choť svou a začal jinak, nechtěje právě nyní ještě do hádky. „Cožpak budem mít dnes k obědu?“ prál, jako by se byl po snídani ani nezeptal.

„Knedlíky s mlíkovým křenem,“ znělo ostře.

Knedlíky s rulíkovým křenem nemohl pan Eber ani vidět. Pozoroval schválnost a začal se roztrpčovat.

„A proč právě dnes to zpropadené jídlo, smím-li se jemnostpaní zeptat,“ vypravil namáhavě ze sebe.

„Protože! – Dnes se bude celý den mýt, a když se myje, nevařím nic jiného!“ Domácí paní hledala něco v šatníku, a nemohouc to dost brzy najít, začala vše škubat násilně s hřebíků a házet na zem.

„Tak – celý den mýt! A kampak já zatím mám jít?“

„Asi kam chceš! Beztoho jsi krásný otec, celý rok nevyvedeš naše dítě na procházku, jdi tedy někam s Valinkou na půl dne.“

„A nic víc?“ zachraptěl pan Eber v největším již vzteku.

„Inu můžeš se třeba někam na roh postavit a žebrat!“ přitom, nemohouc dosáhnout, vystoupla do samého šatníku. „Při tvém rozumu už nám brzy nic jiného nezbude; uvidíš, já se ještě otrávím, a kdybych se měla otrávit sklem! Teď abychom s Matyldou napravovaly, podaří-li se vůbec Matyldě, aby se do ní zamiloval – musils Bavorovic vykousat z úřadu? Hrát si na velkého pana úřadníka, a nebýt ničím –“ Nedomluvila; pan Eber, nemoha se déle opanovat, přiskočil, vstrčil svou choť hloub do šatníku, spráskl dveře a otočil klíč.

Slečna Matylda spráskla radostí ruce.

V šatníku nastal hřmot a tlučení, že se šatník až kýval. Pan Eber chytil sklenici a mrštil jí po šatníku, až se rozstříkla. Slečna Matylda znovu si radostně zatleskala.

Hluk uvnitř se ještě zvyšoval. Pan Eber oblékl se honem do kabátu, vzal klobouk do ruky a zase se zarazil. Patrně nevěděl, má-li šatník sám zase otevřít.

Slečna Matylda pozorovala jeho rozpaky a pravila rychle: „I jen ji tam nech! Proč nemlčí!“

„Máš pravdu,“ přisvědčoval otec, „odevři jí, až budu někde na ulici. Já jdu!“

A šel. V tomtéž okamžiku však projela slečnu Matyldu myšlenka. Přiskočila k šatníku, otevřela a pravila k matce rychle vystupující a zlostí na smrt ubledlé: „On utíká – honem!“ Nebylo třeba teprv pobídnutí k spěchu, paní domácí ku dveřím jenjen letěla, za ní v patách slečna dcera, aby jí nic neušlo.

V kuchyni chytla paní domácí koště a vyřítila se na pavlač. Pan Eber ubíral se právě již po schodech kolem posluhovačky, zaměstnané mytím schodů. „Skopněte ten škopek na něho, polejte ho!“ křičela paní domácí.

Pan manžel zrychlil kroky až k nebezpečnému spěchu. Již vynikl na dvůr, vtom mu zafičelo koště kolem uší, minulo se ho však šťastně. Vidouc to strhla si paní domácí čepec s hlavy a mrštila také jím po ubíhajícím manželi. Rozkřikla se, až se domem rozléhalo. „Vražedníku, lupiči! Vypadáš, viď, jak bys ale vypadal, kdybys neměl šest loket flanelu na sobě – mizero! To mám muže, má tři sta zlatých ročně a je prý pán. Fi na takového muže! Nechoď mně týden domů, to ti povídám!“

Pan Eber ale neslyšel již dobrou tu radu, bylť zmizel průjezdem.

Celý výjev byl tak rychle se ukončil, že nájemníci k oknům spěchající neviděli nic více z něho, než že slečna Matylda, která se dveřmi byla dívala, vracející se matku radostí objímá.

XV. Konec téhodne

Ač byla svatba Josefinčina v neděli časně zrána, byl přece dvůr a průjezd plný zvědavých sousedek, ještě před domem jich stál četný houf. Pozorovaly vše co nejbystřeji a úsudek jejich byl, že to byla „bledá svatba“.

Nemínily tím výrazem jednoduchost, neboť ženich Josefinčin nedal se zahanbit, nevěsta měla od něho pěkné hedvábné šaty a kočárů bylo také dost, avšak sousedky měly přece pravdu. Známé sousedkám tváře všech účastníků byly skutečně dnes nápadně bledy, jako by se bylo zrovna před výjezdem bůhvíco stalo. Že byla nevěsta na smrt bledá, tomu se nedivily, neboť „bledá nevěsta – veselá žena“, ale za ní šel bledý pohnutím ženich s bezbarvou vždy slečnou Klárkou, družičkou, a náhoda tomu chtěla, že i ostatní obličeje vyznačovaly se toutéž barvitostí. Ba i kulaté tváře páně doktorovy, svatebního svědka, jež přece vždy jasně svítily, byly dnes nápadny. Jen Václav, družba, smál se a laškoval jako obyčejně; o něm ale bylo každému známo, že mu není nic svato. – –

Odpůldne stál pan doktor před domem, oblékal si rukavičky a ohlížel se chvilkami do průjezdu, jako by na někoho čekal. Tu vyjde Václav, úplně oblečen, z krámu a přistoupí k němu.

„Na procházku, pane doktore?“

„Ano – do Stromovky.“

„Sám?“

„Ano – totiž paní Lakmusová tam také jde!“

„Aha, a slečna Klárka! Dnes jí to slušelo.“

Pan doktor pohlídl rychle ulicí dolů. „A kam vy, pane Václave?“

„Do Šárky.“

„Ještě s někým, to se rozumí – snad s Márinkou?“

„Inu, to vlastně ne,“ usmál se Václav, „ale s domácími.“

Průjezdem ozvaly se ženské hlasy; na konci jeho byly se sešly Lakmusovy s domácími.

„S domácími?“ divil se doktor. „Snad se nechcete zaplést doopravdy – člověče, člověče!“

„Ale ale, pane doktore, vždyť vím, co činím – já jen mstím teď naše pohlaví. Vy snad mstíte také, pane doktore?“

Panu doktorovi zakmitly oči v rozpacích. Otevřel ústa jakoby k odpovědi, a nehlesnuv zase je zavřel. Odkašlal si lehce a pravil pak: „Tiše, už přicházejí!“ – –