Povídky malostranské

* * *

Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustky měl sólo – hlas, že by jím pařez rozřízl. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dveře a čekal – až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl.

Při té příležitosti se mně vysvětlilo, proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci; snad přichází také teprv z hospody.

Spatřil jsem domácího a slečnu v zahradě. Chtěl jsem jednou domácího zas vidět, když je při dobré paměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknem nebyl spatřil.

Domácí seděl u spinetu a hrál. „Počkejte, pane doktore Krumlovský, zahraju vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov.“ A hrál. Nebylo to zlé, pokud rozumím, a hrál i na špatném nástroji virtuosně a s citem. Aplauduju. „A jak se vám to líbí, pane Provazníku?“ – „No – já mám ze všeho nejraději Martu – ale vaše písnička je hezká, moh byste ji na hnůj hodit. – Poslouchejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně.“ A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkem znamení, že v Provazníkově hlavě není vše v pořádku. Nato se Provazník ke mně sehne a šeptá: „Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohl podívat do hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat – ty hlavičky se šťopkami – mozek jakoby pokrytý samými červy!“ Domácí pozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že „kládou se nešoupe jako sirkou“. Chci vše napravit a ptám se nahlas: „Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?“ – „Já? I ano! Tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let – a přec rozumím hudbě jen tak vcelku.“

Obracím se k slečně s dvornou otázkou, jak spala. „Dobře – ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala.“ – „Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrá dáma –“ – „Vy myslíte, že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!“ a rozesmála se až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijeme, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmi zajímavě, ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o lesku lidského oka, vstal náhle domácí: „Otylko, pojď už, musíš přihlídnout k obědu!“ šli a nechali mne v rukou Provazníkových.

Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečně řeč. „Domácí musí být přece jen dobrý muzikant,“ povídám. – „Je, je, zvlášť prý umí dobře – no, jak se tomu říká? – když se dává něco do rozličných klarinetů?“ – „Instrumentovat?“ – „Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady, je to taky pěkné.“ Musil jsem se smát. Provazník se na mne zadíval a pronesl se: „Pane doktore, vy dnes vypadáte nějak špatně!“ – „Já? Nevěděl bych –.“ Ale Provazník si přejel rukou čelo, jako by se chtěl vzpamatovat, a začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově:

„Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! – Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem – moc mně v životě ublížili – tuze moc. – Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. ‘ Oslové! – ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženě usmívat. ‘ Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. – Ó, já je uměl prohánět! – Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku – navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy – lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka – na mne nepřipad nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list – ten šťastný párek vedle mne mě mrzí – něco jim musím vyvést – ale posud bohužel nevím ničeho.“

Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. „Já vám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou – vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky – jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup. –“

Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Odpusťte, musím domů –“ a už jsem pádil.

Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.

Měl mne za blázna? –

Konduktérka poklízí u mne teď, když sejdu dolů k obědu. Vidím ji jen někdy, když jdu kuchyní. Dobře tak!

Odpůldne rámus u malířů. Velká výplata Pepíka a způsobil ji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl veřejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem.

Vyšlo najevo, že Pepík si byl pozval Semprovu malou Márinku, aby se na něho dívala. Tedy parádní jízda. Snad první láska? Možná; já byl po prvé zamilován, když jsem byl tři leta stár, a byl jsem také pro to bit. – Pepík je ale rozhodně příliš mnoho bit.

Navečer hospůdka. Titéž lidé a na těchže místech. Z počátku vzájemný hovor všech o českém divadle. Tlustý nadporučík sděluje, že byl také jednou v českém divadle a že se mu hra líbila, jak náleží. Dávali tenkráte „Die Tochter des Bösewichts“, ale on neví, jak to znělo po česku. Ptá se. Nikdo to neví. Nakonec tvrdí nadporučík zcela určitě, že se kus nazýval po česku „Huncvutova dcera“. Tajtrlík! A pak se mluvilo o divadle ještě dál, o rozdílu mezi hrou veselou a opravdovou. Zcela určitě zas tvrdil nadporučík, že opravdové drama musí mít pět aktů. Je prý to jako při regmentu, čtyři bataillony polní a jeden depot.

Rozprava skoro doslova pak jaká předevčírem. Klikeš mluví o zadělaných drobečkách z kapsy, o dvou policajtech, kteří ročně jednou vedou hostinského do koupele, o vařeném kuřeti z vařeného vejce, a hostinský mu nadhodí formičku na pokroutky. Ale smích při každém vtipu jako předevčírem.

Mladší slečna lahvička se zas pořád na mne dívá. Pije mne zrakem, jako když slunce pije vodu.

Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá při tom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat.

Pak chytá Karlíček za všeobecné napnutosti blechu. A pak aplaus Löflerovi a bzučí moucha a syčí jitrnice. Patrně jsem celý program zdejší seznal hned napoprvé.

Přec něco nového. Karlíček najednou vyzval Löflera: „Dělejme čuňata!“ Aplaus. A dělají čuňata. Oba vstrčí proti sobě pěstě pod stolní ubrus, pohybují jimi, jako když čuňata hýbou se v pytli, a kvičí k tomu tak přirozeně, že obraz je úplný. Vidím jen Karlíčkovi do tváře, oči se mu radostí nad děláním čuňat jenjen jiskří.

Dnes jsem, myslím, studoval až příliš málo.

* * *

Strašná bouře v noci, teď ráno balzámový vzduch. Seběhnu s knihou do zahrádky, nikdo tam. –

Přec tu někdo, ale jen Pepík. Pepíka nějak vyhodím a bude dobře. „Vidíš, Pepíčku, tedy jsi o ty dva šestáky přišel,“ a hladím ho po vlasech. Kluk se na mne podívá a pak se chytře usměje. „I ne – já je tatínkovi zase vzal!“ – „Tak – a co teď s nimi uděláš?“ – „Já vím – – ale neřekneš to nikomu?“ – „To přec víš, že neřeknu.“ – „Bedříšek mně slíbil, že mně řekne numera.“ – „Kdopak je ten Bedříšek?“ – „No, tady od lutristky kluk. – On dlouho nechtěl, ale slíbil jsem mu šesták a on mně teď řekne numera, jaká vyjdou.“ Půvabná naivnost dítěte! „A co uděláš se všemi penězi, až vyhraješ?“ – „Ó, moc udělám – tatínkovi koupím pivo, mamince koupím zlatohlávkové šaty, a tobě koupím také něco.“ Pepík je kluk dobrého srdce.

Pepík je holomek! – Celý se třesu zlostí.

Když začalo být teplej, vrátil jsem se domů. Bylo mně tak příjemno – darebák! Usednu, a probíraje v myšlenkách, co jsem byl dole studoval, maně se rozhlížím po pokoji. Náhle se zarazí zrak na Navrátilově kvaši: Moře v slunečním jasu. Sluneční jas ten tam – sbalené oblaky, tmavé nebe! Přistoupím blíž – obraz je samá hliněná kulička a stěna kolem také. Patrně Pepík z protějšího okna střílel sem dřevěnou rourou!

Vzal jsem obraz a šel k malíři žalovat. Malíř se rozzlobil, Pepík nemilosrdně zbit hned přede mnou. Přihlížel jsem s rozkoší – takový kvaš!

Že prý mně malíř obraz spraví.

Jen žádnou lenost! – Z pouhé lenosti jsem si objednal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusil vařit. A teď si musím sám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil.

Dnes se studuje zase špatně. – Slyším pojednou v kuchyni řinčet šavli. Copak nosí konduktéři teď šavle?

Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajeme šístku.

Neodpovídám. – Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. „Počkejte, já ho vyzpívám,“ slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:

zakuckal se smíchy a naslouchá. „Není tam,“ rozhodnul, „můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku.“

Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později.

Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečuje asi desetkrát po sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: „Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? – Mrcha usnula! Dnes ráno jsem ji vyhnal.“ – Provazník míní, že prý je to s modlením někdy těžká věc. Praví: „Já umím desatero, jen když začnu jako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždycky u ‚tak i na zemi‘ a musím pak vždy zas začít znovu.“ , a ráno vypravovala prý mlíkařka, že se oběsil vysloužilec ve Hvězdě. – „Takový samovrah!“ – Provazník neposlouchal a ptá se, koho ten samovrah zabil? „Nu ano, pak vím také, kdo to byl!“

Oslovil jsem slečnu domácí, zdali se také bála? „Já o bouřce ani nic nevím, já ji zaspala,“ a zazvonila příjemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobylého hradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: „Zajisté!“ a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento – strašně hloupé! Bůh ví, co to je – s jinými, i s nejduchaplnějšími ženskými zacházím jako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou, nedovedu mluvit! Jakpak je asi stará? Když se směje, vypadá jako devatenáct, když se dívá opravdově, je jí plných třicet – čert může člověka vzít!

Provazník domlouvá vedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoň vždy také trochu k podobě, že prý je to skutečně dost důležité. Velké obecenstvo prý nerozumí pravému umění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje, že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkovi klepat po zádech a Provazník se odmlčuje.

Přistupuje domácí a rozdává cedulky. Chraptí slabým hlasem.

Provazník mne po chvíli bere stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. , a přece se nic nedělá. On prý by dovedl se o to postarat. Má např. myšlenku, neříká, že je slavná, ale pomohla by mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštních peněz potřebí, na malém ručním vozíčku malý kotýlek na stálé vyrábění páry a dost. S tím by mohl jezdit od domu k domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatilo by se prý výborně. Co že té myšlence říkám? Obdivuju se jí.

Zase šístka. Že prý zůstaneme, jak jsme se rozhodili včera, kvůli zvyku. Všechno jako včera, dnes ale sedmdesát krejcarů prohry. A ku konci domácí zase řve.

Domácí se slečnou odejdou. Malíř a malířka se zadumají. „Zítra je neděle,“ praví konečně malíř, „víš co, kup husu!“

Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes jim umřel rytmistr a měli kvůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, aby zemřelý byl teď ještě po smrti jmenován majorem, pohřeb že pak může být mnohem slavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví.

Rozpráví se dále o smrti. Také kupci na náměstí prý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: „I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za to styděl.“ Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno.

Handlíř. – Ten chlap musil učinit slib!

* * *

Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlenky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic platno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.

Jedenáct hodin. Slyším v kuchyni řinčení šavle; nejspíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista?

Pláč, pronikavý nářek malířčin; bolestný křik, kňučení a vytí malířova psa. Vyrozumím, že pes spáchal něco strašného: sežral malířčino portmoné i s obsaženými v něm rodinnými památkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkou od svatební zpovědi a bůhvíčím.

Půl hodiny poměrného ticha, nato nový rámus u malířů. Malíř přišel domů, nejspíš z vinárny. Slyším ho hlasitě mluvit, pak nějak nadávat, konečně se rvavým hlasem rozléhají slova: „Tak! Já ti povídám, zkrnělý lunte, že husí játra patří hlavě rodiny! Celý svět ti to řekne, mizerná ošklebo!“ Malíř se celý rozkacený objevil u okna. Rychle jsem se sehnul pod okenní zídku. Po okamžiku slyším: „Pane Sempře, mám pravdu, nebo nemám, že husí játra patří hlavě rodiny!?“ Sempra neslyším, ale malíř křičí pak zas: „No tak vidíš, ty –.“ Nejspíš sobě malířka upekla játra z bolesti nad ztrátou rodinných památek. Naproti hlučí a zápasí hlasy dál, pojednou vynikne zas hlas malířův: „A ty dvě desítky taky sežral? – Copak budem teď jíst?“

Krásné, tichounké odpoledne. Nedělní klid, při jakémž je člověku tak volno. Nedalo mně a musil jsem dolů do zahrádky; je prázdna, posvátné ticho v ní.

Procházím se volně, pohlížím na každý keř, na každou rostlinu, na všem jako by ležel pel nedělní. Je mně znenáhla blaze až do tesknoty, rád bych si poskočil jako dítě, ale někdo by mne mohl z okna vidět. Vzduch je tichý, a přec člověk naslouchá a je mu, jako by slyšel zvuky neskonale vzdáleného, bájně šumného světa. Zašel jsem do besídky a – poskočil jsem si – ah, jak je mně blaze! Ještě jednou – tak!

Jdu z besídky do besídky. Zadívám se, zamyslím – myslím si zde tu, zde onu rodinu, všechny členy její, všechny jejich zvláštnosti – úsměv se rozhošťuje na tváři, bavím se.

Špinet! Ten stařičký špinet s tím zastaralým slabounkým hlasem. Co as by mohl stařeček povídat. Kolikrát se u něho smálo, kolikrát vzdychalo, kolikrát duch letěl do sfér netušených harmonií!

Přisednu a odklípnu jej. Pět oktáv – chudáčku! – Když jsem sám ještě hrával – ach, tomu už je dávno! Nechtěl jsem se učit, učitel také nedbal, přicházel jen kolem prvního pravidelně – ty časy mladé – zlaté! – Zadumal jsem se.

Přec ještě musím něco umět? – Alespoň akordy. – Cis – E – A – zní to! A – D – Fis – výborně! Trochu výš – D, Fis, A – Fis, A, D –

„Vždyť pan doktor hraje piano – to je hezké!“ slyším najednou hlas malířův. Trhnu sebou – za mnou stojí veškeré občanstvo zahradní naší republiky. Strnul jsem a strnut zůstal jsem sedět.

„Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholí slečna Otylie.

„Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! – Jaktěživ jsem na piano nesáh – housle jsem hrával, je pravda –“

„Ó, to je tím zajímavější – vždyť jsem slyšela čisté akordy – půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí prosebně ručičky. Vypadá teď devatenáctiletá.

Ďas ví, proč jsem od špinetu neutekl! Člověk je ukrutně samolibý tvor, a tím až směšný. „Neumím doopravdy nic, slečno – ale já vás tedy přesvědčím – nevysmějete se mi?“ Pamatoval jsem se, že jsem uměl zpaměti pochod z Normy – ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musím ještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný – G, H, D – jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G, H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemohl dál –

„Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník.

„Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu.

„Ale vždyť je to znamenité,“ horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano, a přec to dovede – pan doktor musí mít znamenitý talent pro hudbu.“ Obejmul bych ji – jak dobré srdce má! „Já už to vím dávno, že má pan doktor znamenitý talent. On tak pěkně hvízdá – pane doktore, dnes ráno jste hvízdal Traviatu, já vás slyšela.“

Ona si všímá všeho! – Ta ženská zvědavost! – Nebo snad – snad by ne… – Ježíš, Maria, Josef –

Ale – vlastně – pročpak Ježíš Maria Josef? Já neříkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen přibližně líbila – ale neštěstí právě by – –

„Počkejte, já vám zahraju zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí, jenž byl k špinetu zasedl.

Hraje. Po chvilce ale také nemůže dál – vždyť je odpůldne! Já přece tleskám. Provazník se ušklíbá: „Ostatně příjemná melodie! Pěkně by se při ní žebralo!“

Teď přichází malířová. Byla na honbě za Pepíkem a našla ho konečně v blízké zahradní restauraci u kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvil se s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstva bohatě odměřenou část pohlavků a musí poslouchat ještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo – léčivá moc žravého psa! „A teď mi zůstaneš doma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde.

Za chvilku se rozléhá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdky Pepík, nese dítě – drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkuje Pepíka.

Také malíř je dnes v špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.

„Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník.

„To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst – aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“

Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě – neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.

Příjemná ženská!

Klikeš navečer mluvil nápadně pilně do Sempra a bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostí u něho neobyčejnou. Vyrozuměl jsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho. „Šestadvacet let“ – „tři tisíce“ – „má velké známosti mezi pány“ – „mají ji rádi“. – Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal!

Nadporučík se dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlídl. – Copak chce?

* * *

Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned teď ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno. Myšlenky se rozbíhají jako… (už zase nevím jako co).

Aj aj – dnes si malíř odbývá svůj rámus časně! Pozoroval-li jsem dobře, byla bita a) žena, b) Pepík, c) pes. Pes ještě kňučí.

Malíř přišel teď ke mně. Mám-li prý nějaký pěkný kus papíru na dopis. Že musí psát bratru faráři a nemá takových věcí doma. Nerad prý píše, tuze nerad, někomu psát podobá se mu smrti. Ale když jednou psát má, musí mít ticho, sic prý jeho myšlenky nestojí za nic – „u mne ale ticho, pane doktore, v tom pekle u mne! Napřed si musím udělat pořádek – ztlouk jsem to všechno, nebude-li to ticho, ztluču to ještě jednou – – a děvečku jsem vyhnal, má hubu jako šlejfírnu.“ – To už je čtvrtá, co jsem zde.

Dal jsem mu papír a odešel. Za chvilku přišel ubrečený Pepík, že otec dává prosit o nějaké dobré péro. Dal jsem mu péro.

Malíř chodí po pokoji, nejspíš přemýšlí.

Byl jsem u kupce vedle. Když teď něčeho potřebuju, jdu si pro to prostě sám. Vracím se a tu potkám náhodou zrovna u domu dobrého svého známého, doktora Jensena, primáře v blázinci. Landá se pomalu a dívá po ulici.

„I servus, doktore, copak vy zde?“

„Náhodou, procházím se. Rád se procházím Malou Stranou. A vy?“

„Já zde teď bydlím. Přestěhoval jsem se před nedávnem.“

„A kde?“

„Zrovna zde.“

„A to se na chvilku k vám podívám, dovolíte-li.“

Mám doktora Jensena rád, muž inteligentní, chladný, příjemný. Můj byt se mu líbí, na všechno se dívá, o všem něco podotkne. Nutím ho, aby usednul; nechce, že prý raděj trochu stojí, a u okna stát je prý teď tak příjemno. Postavil se k oknu, zády k zahrádce, obličejem k chodbě prvního patra. Mám zde zrcadlo hned u okna na stěně – pozoruju, že se doktor Jensen stále v něm zhlíží – podobá se mně teď, že je doktor trochu tělesně samolibý vzdor vší opravdovosti své. Jak prý jsem přišel sem na Malou Stranu? Sděluju, že puzen nadějí na klidné studium, a dodávám, že jsem se trochu mýlil, obyvatelé že nejsou zcela klidni. Kdo všechno prý zde bydlí? Začnu vyprávět hned o Provazníkovi – Provazník ho musí co psychiatra rozhodně zajímat. Vypravuju živě, líčím podrobně – ale pozoruju, že Provazník ho nezajímá. Dívá se do zrcadla. Náhle sebou škubne a vyhne se z okna ven. To prý je tam na chodbě domácí slečna? Překvapen tážu se zpět, zdali ji zná? Že prý zná rodinu tu už dávno. Teď mně otázka, podivná otázka nechce přes jazyk – vzpomínám si na podivínství domácího, někdy až příliš nápadné – konečně vykoktám otázku přec. Doktor se usměje: „I pánbůh zachraň! Jen hypochondrem je, však již i hypochondrií svou dosti trpí. Znám ty lidi takřka od dětinstva, má matka byla s nimi spřátelena. Ku podivu, že se Otylie ještě neprovdala! Je dost hezká, velmi příjemná, pro domácnost vychována a má peníze. Ten dům zde je bez dluhů, mimo to mají značné kapitály – bylo by škoda té ženské, výtečná partie! Však ještě –“ Vtom se vyhnul z okna ven, usmívá se a kývá.

Aha! Tedy žádná nahodilá procházka! Jen já mu náhodou přišel vhod! Cítím najednou jakous nechuť k doktoru Jensenovi.

Po chvíli se teď poroučí a slibuje, že přijde zas, až půjde náhodou kolem. Nemusí přijít! Myslím, že jsem mu na to ani slušně neodpověděl.

On je mládencem zrovna tak jako já! – Ne – vskutku ne – nemyslím si pranic, to tak – ale pravda je, že když mladý advokát začne s nějakým kapitálem – hehe! – hehehe! Nač takové hloupé myšlenky, a teď!

Myslím, že Neruda má pravdu, když tvrdí, že my mužští jsme na každou ženskou žárlivi, i když nemáme pražádného interesu.

Malíř chodí naproti pořád sem tam po pokoji. Ještě přemýšlí.

Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolkl; pak tam ale plavalo ještě muší embryo a to jsem už nemohl. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky – bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!

Už vím kdo! – Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodech zařinčela šavle. Vyhnu se ven – tlustý nadporučík zdola! Tentýž, který má v mých zápiskách zaznamenaný vyhazov.

Příbuzný konduktérčin?

Podvečerní táčky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkým gustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho po prvé pozoroval červené oči. Provazník je mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! – Já nechodím na pohřby – už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívali u rakve – zpívali falešně – strašný tón! – ten děsný, falešný jeden tón pronásleduje mne po celé další živobytí!“ – Není to poetické?

Přichází malíř. Krevnatý jeho obličej jeví známky starostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. – „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ – „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek, ne?“ ptá se Provazník. – „Prosím vás, několik stovek – takový bagatel člověku dnes nepomůže!“ – „Oho!“ durdí se Provazník zcela doopravdy, „protože nemáte vy lidé žádných myšlének! Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je – víte čím? – samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky – ne-li, schytám je sám.“ – „Nezapomeňte dát plot kolem!“ – „Proč?“ – „Kvůli průvanu, aby bodláky nedostaly revma!“ – Malíř začíná být vtipný.

Domácí je dnes neskonale smutný. Cedulek dnes nerozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. Četl dopoledne v jakéms článku od Vogta, že to začíná rýmou. Vzpomíná si, že má rýmu už po několik dní, a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jenže je teď odpůldne a on si plete, která.

Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je poměr jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívá srdce své, stýská sobě – já naslouchám, sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí soucitem ulevuju.

Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodím se mezi lidi, je mně naprosto nezvykle. Tesknota, a přec jakás slast zároveň.

* * *

Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže – budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlenky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál.

Abych nelhal: studií se myšlenky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlenka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. –

Pozoruju, že jsem napsal „Otylka“. Pozor – pozor!

U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výše a přemýšlí.

Odpůldne – doktor Jensen! Ten to žene!

Myslím, že se nechovám k němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá.

Už stojí zase před zrcadlem u okna. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem.

Vidí domácího a slečnu, jak jdou dvorem do zahrady. Mluví na ně z okna. Zcela familiárně s nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známosti sobě osobují skutečně všelijaká práva. – Zvou ho do zahrádky – on mne vybízí – no pojďme – uvidíme, kdo s koho – – ne, neuvidíme, vždyť já přec ničeho nechci! – Cítím skutečně, že nechci praničeho.

Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizí. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. – Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím „zajímavě“.

Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: „Už hotov s dopisem?“ – „Ne, zítra – musím to nechat ještě slehnout.“ A hned zas oslovuje Jensena: „Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!“ – „Jak to?“ – „No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco.“ Jsem zas odstrčen stranou – aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí“, jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý“. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: „Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má.“

Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě!

Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl.

O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: „Já se ho bojím!“ Odpovídám: „Přirozený takt je někdy znamenitá věc!“

Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout.

* * *

Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: „Ne!“ Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi!

K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu.

Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu.

Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní.

Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají“. Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou „ctnost“. A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost?

Malíř, malířka. Malíř s obličejem spokojeným, skoro vítězným. Malířka s jazykem zas jako meč. „Hotov s listem?“ ptám se. – „Ó, to se rozumí,“ praví malíř, jako by mu bylo hračkou odbýt celou evropskou korespondenci za půl dne. – „Měls tam připsat o konduktérce,“ míní se smíchem malířka, „faráři mají takové věci rádi!“ – Copak měl psát o konduktérce? – „Musím psát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno.“ Nikdo si toho nevšímá, ale o konduktérce se mluví dál. Vypravují o nadporučíkovi, a jak konduktérka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a přitom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem. – – – Tedy proto jsem byl „hloupý“? Dopálil jsem se a něco jsem řek. Ani už nevím co.

Pak jsme hráli šístku ve třech. Co nejtrpělivěji snášel jsem při hře všechny chyby domácího a dával mu za pravdu ve všem. Také jsem natáhl nohu pod stolem schválně až k němu, aby si pochutnal; šlapal po ní jako varhaník.

Provazník dnes zase nepřišel.

Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo!

Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlenek. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlekla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou, mladý pane?“ – Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. – Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit!

Není pochyby – jsem zamilován!

Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii – –“! U těch chlapů je každá „spanilomyslná“! – Nikdo na světě nesmí mít ani zdání – ač –

Musí být jasno mezi námi!

Pěkný výjev – ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout!

Řinčení šavle venku. Klepání na mé dveře. „Dále!“ A vejde vojenský poručík – ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje.

„Prosím – pan doktor Krumlovský?“

Kývnu.

„Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého.“ – Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktérky.

„Čeho si přejete?“

„Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktérové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění.“

Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek – něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co.

Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. „Prosím“ – zakoktávám se – „to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi –“

„Nevím.“

Klepal někdo? Či naslouchala konduktérka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem?

„Mluvilo se něco – pamatuju se skutečně – ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám – jen tak od vidění –“

„Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění.“

„Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi – já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a –“

„Prosím, už jsem řekl – žádám zcela určité odpovědi.“

„No – myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen – což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění.“

„To nestačí.“

„A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi –“

„Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní.“

„Pan nadporučík Rubacký je blázen,“ vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!“

„Vyřídím.“ Salutoval a bouchl dveřmi.

Ať si jde!

Celý se zlostí třesu! Souboj – neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv – budoucí advokát! Trestní zákon – § 57 vřaďuje souboj mezi zločiny – § § 158–165 mluví o následcích a ty jsou pěkny!

Blázni, z blázince uteklí!

Teď jsem si vyšel ke konduktérce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. „Jdou domů tloustnout!“ praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout“! Divná pořekadla!

Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodně rozčilen, nemohu za to.

Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: „Ale vy dnes vypadáte špatně!“

Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se k tomu mám – ale slova váznou v hrdle, nemohu ze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechám dnes rozpravy té tedy být.

Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte, pane doktore?“

Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: „Ano, pane Provazníku, ožením se.“

„Máte pravdu – musí to být přece jux – děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes.“

Proklatý chlap! –

Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenské návštěvě jsem ani nemuknul.

Tu máš! Čert mne nesl na Malou Stranu!

No – co naplat! Vyvedl jsem to! Mohl jsem zcela dobře říkat „ne!“ – však on by byl svou hrozbu asi nesplnil – když se ale krev i v jehněti rozkypí! – Že mne poraní, je jisto – já mu neudělám zajisté nic! Budu raněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškám lhůtu. Snad by bylo líp, kdyby mne zabil!

Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejší poručík v plné parádě. Salutoval, a že prý pan nadporučík Rubacký nehodlá věc jen tak zakončit, že žádá naposled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: „Ne,“ a dnes že říkám: „Ne a ne!“ Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučík bičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočil jsem zlostně a postavil se před poručíka. „Mne nezmrská, za to mu stojím!“ – „Zajisté zmrská. Sbohem!“ – „Počkejte. – Na jakou zbraň?“ – „Na šavle.“ – „Dobrá, přijímám!“ Poručík se na mne dívá překvapen. „Přijímám,“ dodávám, zlostí se třesa, „ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem, za druhé mně dáte za sebe a za všechny ostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo naprosto bezpečné.“ – „Slibuji čestným slovem.“ Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek.

Tak, teď to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne – snad poslouchala naši až příliš hlasitou rozpravu konduktérka – ba vsázím se, že poslouchala – já vím, že beztoho ona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšem teď, že jsem původně urazil její ženskou samolibost. Ale „hloupý“ jsem proto nebyl! Teď jsem! A prozradí-li nás – sbohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! – No, nějaký kapitálek mám, a Otylie má – – vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!?

Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlenkách si nadávám.

Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská – list je anonymní – proklatý Provazník!

„Pane doktore a kandidáte!

Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ – korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“

No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral.

Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům – jakživ jsem na žádný ani nepomyslil – strach musí přijít. A budu nervosně rozechvěn – každá čiva se bude chvít – každý sval třást – nebude okamžiku bez zimnice – a strachy budu zívat.

To bude děsné!

Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat – myslím si aspoň – a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech.

Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla – ale nepůjdu na ‚Husa‘.“ – „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?“ – „No – ale zítra je pátek – půst – a to přec nejde!“ – Hanebný Provazník by v tom viděl „horizont“. Já vidím naivnost – a naivnost má vždy své půvaby – zajisté!

Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!“

„Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?“ ptá se Provazník, zblednuv jako křída.

„Vy sám ondy, hanebníku!“

„Já vám to řekl?“ a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál.

„To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, spráskám vás jako štěně!“ a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. –

Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.

Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince.

Nemůžeme hrát a já jsem s tím náramně spokojen.

Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být.

Má – má sympatii ke mně – je to zcela patrné!

Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel – však on přijde!

Nevěřím snad posud, že souboj bude?

Ale zítra!

* * *

Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově.

S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil.

Nemohu se poručíka ani dočkat.

Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí.

Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si: „Tedy tě odnesou ze salonu!“ a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému vtipu.

Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala“. “, ale sotva jsem to vyhrkl, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák!

Eh – co!

Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.

Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a – on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván. – „No tak uvidíš!“

Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! – teď takhle! – ne takhle! – pozor na konec špadónu! – tak – a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,“ a směje se. – „Když je špadón těžký.“ – „Šavle nebude mnohem lehčí – no, znovu!“ – Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,“ a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,“ míní. – „Oho, já nemám pražádného strachu – na mou čest ne!“ – „No tak začněm znovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmíme to přehnat,“ míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajeme, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!

Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku – buď, anebo!“ Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerad.

Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád.

Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!

Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natřu se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!

Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?

Nalézám doma lístek. Od Otylie!

„Ctěný pane doktore! – Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. – Otylie.“

Už konduktérka mluvila! – To bude scéna!

Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.

Přecházím. – Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu – tedy z Traviaty! – Pánbůh ví, co to je – hvízdám ten škvár po celý den – a teď –! Kdyby mne někdo zabil – já si nevzpomenu! – Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také, co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdám tedy „Pepíku“.

„Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.“

Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!

Jdu, hlasitě si hvízdaje – vida, teď mně Traviata napadla –, pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam – na schodech nikdo, na chodbě nikdo – rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka“?

Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! – A zítra?

Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony.

Poslední vůle! – Není nic platno, pořádek musím učinit. – Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře, a basta!

Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně – ale zítra se budu třást jako osika, já to vím!

Ještě budíček narovnat!

Malíř leží v okně – lež si, mazale!

* * *

Sotva jsem dvě hodiny spal, a přec jsem vyspalý. Je šero – v červenci je už o třetí hodině den – a ranní chlad mne mrazí. – Ukrutně zívám! – Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně.

Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu?

Půl šesté – tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem mohl zapomenout! –

Tedy sbohem!

Vylítl jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven – poskočil jsem si – je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly – zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! Škubnu sebou vpravo, vlevo – nevím, kam chci. –

„Krumlovský – no?“

Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No – budeš se bít?“ “– „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu – ještě jedno stisknutí!

„Vlezme zde do drožky – najal jsem ji. Už jsi snídal?“ – „Snídal? – Ne, nesnídal.“ “– „Ano – ne! Napřed domů, pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.

Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.

Konduktérka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!

Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.

Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.

Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě – souboj se stane – ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ – „Dobře,“ pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.

Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý – překvapující útok“ – v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky – vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!“ a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoupl o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine z tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník – ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!“ A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!“ – Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění – čestné slovo – nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký!

Morousek se směje. „No – buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mě napoprvé držel!“

Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě.

Morousek vstává. „Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!“ Ku podivu, já ještě nemám hladu! „Tys také ještě nesnídal?“ ptám se. – „Kdypak?“

Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. „Kde jsi dostal tak časně drožku?“ – „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne.“

„Zlatý, zlaťounký Morousku!“ a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřásl. Já mám někdy ukrutnou sílu.

Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. „Cože – náš pan hostinský zachází také jinam?“ – „I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!“

My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktérkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.“ Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád – ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný.

Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. „Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?“ – „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!“ – „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.“ – „Ne – dobrý host! – on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých –“ Sempr je zde.

Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? – Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím – výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda – zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale – existence předchází.

Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné.

K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky.

Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. – Myslil bych, že by měla mít vlastně radost.

Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny!

Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano – a před necelým dnem mohl jsem být na márách!

Dnes, doufám, bude se to dobře spát!

* * *

Vzbudil jsem se velmi časně – reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protáhl jsem tělíčko a natáhl ručičky a hajal blaženě dál až do devíti.

A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? – No ty se podivíš, a to ještě dnes!

Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno – a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla – pravá mužská koketa!

„Tady naproti vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník – vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle – stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“

Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? – Jen to?

Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale – zároveň také něco jako zklamání.

Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte – kdybyste byl snad tento – já – totiž co se mne týče – já bych vám nebyl –“

Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.

Ba je mně jako – ach, mužský je přec jen divný tvor!

Konduktérce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!

Ale ku podivu – konduktéra jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak – ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.

Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. – Ženská je také divný tvor!

Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“.

Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! – po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život!

* * *

Jsem v plném stěhování.

U malíře všeobecný výprask, děsný rámus – příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.

Domácí slečna řeže v zahrádce salát.

Pozoruju ji chladně. Ta je už zvadlá!

Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou“!