Povídky I

S ředitelem ústavu hluchoněmých panem Čtvrtečkou není teď vůbec řeči. A sice právě od té doby, co vyšlo nařízení o sčítání lidu, ve kterém se praví, že se nebude zjišťovati národnost, nýbrž obcovací řeč. Pan ředitel ve vinárně, kde se každodenně scházíme, již od té doby, co vyšlo toto nařízení, sedí zasmušen, hlavu opírá melancholicky o dlaň, a místo aby vypravoval jako dříve nejpovedenější anekdoty, zatvrzele mlčí. A zeptati se ho někdo, co mu je, mávne jen melancholicky rukou a řekne tónem nešťastného člověka:

„Ach, pane, kdybyste měl tak strašlivé úřední starosti jako já…“

Rozumí se, že máme povinný respekt před úředním tajemstvím a neopovažujeme se ptát na detaily jeho starostí.

Až přede dvěma dny přišel a byl vesel, jako býval. Byl samý vtip, samá anekdota, zkrátka kdo ho znal pouze z poslední doby, nebyl by ho poznal jaktěživ. Bylo zřejmo, že jeho úřední starosti již minuly. Ale nemohl jsem přece odolat, abych se ho nezeptal:

„A co ty příšerné úřední starosti, na které jste si ještě před nedávnem stěžoval?“

„Na mou duši, to bych vám byl zapomněl vypravovat,“ řekl pan ředitel. „Ale zkusil jsem s tím jako pes. Jak tedy víte, přinesly noviny ministerské sdělení, že se bude letos zase konat sčítání lidu nikterak podle národnosti, nýbrž podle obcovací řeči. Že prý to jedině odpovídá vídeňské vědeckosti. Jak víte, jsem ředitelem našeho ústavu teprve pět let a následkem toho nevím, jak ředitel přihlašovací listy vyplňoval. A určit obcovací řeč lidí, kteří vůbec žádné nemají, právě proto, že jsou hluchoněmí, není, jak mi přiznáte, lehko. Dal jsem tedy napřed hledat v registratuře ústavu, najde-li se snad koncept, který můj předchůdce si připravil k vyplnění sčítacích archů před desíti lety. Hledalo se čtrnáct dní, ale nenalezlo se nic.“

„Ale vždyť přece hluchoněmí mají znaménkovou řeč,“ poznamenal jsem.

„Zajisté,“ přisvědčil pan ředitel vážně, „a měl jsem také v úmyslu v tom směru sčítací archy vyplnit. Ale pak mi připadlo, že vláda myslí podle všeho jazyky přirozené a ne uměle vymyšlené řeči. Došel jsem si tedy na místodržitelství a ohlásil jsem, že míním u chovanců ústavu zapsati obcovací řeč všech chovanců a chovanek slovy: Znaménková řeč hluchoněmých. Ale měli jste vidět, jak si na mne vyjeli: že prý mají s jazykovou otázkou dost potíží již teď, kdy máme v Čechách dvě řeči, a já že jim chci zavádět ještě třetí. Jen taktak, že mne nevyhodili. Šel jsem domů jako zoufalec. Neudám-li žádnou jinou řeč nežli znaménkovou, budu trestán. A moji chovanci a chovanky žádné jiné nemají. Byl jsem blízek zoufalství. Konečně jsem přišel na myšlenku, že se jich každého zeptám, jaké obcovací řeči používají.

Zavolal jsem prvního chovance, dvanáctiletého chlapce, který přišel přede dvěma měsíci do ústavu, a počal jsem s ním posunkovou řečí rozmlouvat.

‘

‘

‚To vím, ale takový údaj slavné vládě pro úřední statistiku nemůže stačit. ‘

‘

‚Do toho slavné vládě nic není a mně také ne. ‘

‘

‚Ne, to mi naprosto nepostačí. ‘

‘

‚Nesmysl. Stane-li se člověk budějovickým starostou nebo německým ministrem krajanem… někdy stačí i německé poslanectví. ‘

‘

‚Člověče, co vás to napadá? Výnos vysoké vlády zakazuje sčítání dle národnosti, poněvadž to je veličina, která se nedá vědecky nepochybně zjistit. ‘

‘

‘

‘

Můžete sami posoudit, jak po tomto prvním výslechu mi bylo? Ale i pak mi přišla spásná myšlenka.

K čemupak mám si já lámat hlavu slavné vlády? Co si nadrobila, ať si sní! No ne? A tak jsem poslal na místodržitelství jménem ústavu žádost, aby mi dalo instrukci, jak si mám při vyplňování této prokleté rubriky počínat.“

„A co odpovědělo místodržitelství?“ tázal jsem se v opravdovém napětí.

„Co odpovědělo?“ opakoval pan ředitel Čtvrtečka ironicky. „Nic. Nevěděli si s tím rady zrovna tak jako já. Aspoň tak soudím z toho, že jsem na své otázky nedostal vůbec odpovědi. Když jsem pak byl před třemi dny na místodržitelství odpověď urgovat, řekli mi, že se ta otázka právě studuje a že nejdéle do tří měsíců dostanu vyřízení. Chápete tu byrokratickou rafinovanost? To bude v únoru a já musím vyplnit ty archy dne 31. prosince. Teď byla dobrá rada drahá.“

„Nu, a rozluštil jste tu otázku?“ tázal jsem se ze zvědavosti, všecek se chvěje.

„Myslím, že ano,“ odpověděl ředitel Čtvrtečka s onou skromností, která se nám tak líbí na mužích vynikajících.

„A jak,“ tázal jsem se zvědavě.

„Hádejte!“ odpověděl, „lamte si také trochu hlavu!“

Přiznám se bez mučení, že jsem neuhodl, a tak jsem se nakonec musil poddat.

„Nu vidíte, je to náramně jednoduché. Pravé Kolumbovo vejce. Sčítací archy musíte vyplňovat přesně podle stavu, jaký byl dne 31. prosince 1910 o půlnoci, není-li pravda?“

„Zajisté.“

„Nuže tedy: tím je tato celá trapná záležitost vyřízena. Napíši podle pravdy: Dne 31. prosince 1910 o dvanácté hodině noční žádné obcovací řeči užívati nemohl, poněvadž – spal.“

Kopřivy – 24. 11. 1910