Loupežník
Karel Čapek · Dějství druhé
Dějství druhé
Předehra
Loupežník se zavázanou hlavou a Doktor vycházejí z hospody U Beránka, sednou si venku u stolu a mastí karty.
MIMI (vyjde z vrat s nějakým šitím): Proč nikoho neposílá? Co se s ním děje? Bože, slituj se nade mnou!
FANKA (vyjde z vrat): Nikam nechodila, Mimi!
MIMI: Já nikam nejdu. ) Ach kdyby už poslal zprávu, jak mu je!
FANKA: Kdo, ten zabitej? A poslal už ty ručniky?
MIMI: Fanko, umře?
FANKA: Jo, když má díru do hlavy, tak to je konec.
MIMI: Fany, nemluvte!
FANKA: A co je jí po něm? Co s ním porád má? Kdo je to, Mimi?
MIMI: Já nevím.
FANKA: Tak ho už pustila z hlavy, jo?
MIMI: Fany, Fany, on nesmí umřít!
FANKA: To tak, takovej se bude ptát, co smí a co nesmí.
MIMI: Kdyby umřel, Fany, já nevím, co bych… Já bych se zbláznila!
FANKA (přísně): Mimi – Mimi, vona si na něj myslí!
MIMI: Ale ne, Fany. Pánbůh ví, já myslím jen na to neštěstí, co se tu stalo. Ach jistě je s ním hrozně zle, že neposílá zprávu!
FANKA: Tak už šla spat, je pozdě.
MIMI: Hned, Fany. Já dnes neusnu –
FANKA: A to já zas jo. Tak potom za sebou zamkla. )
MIMI (sama): Kdyby tudy někdo šel, abych se zeptala, jak mu je! Abych mu vzkázala – Někdo jde?
(Soused vychází z lesa.)
MIMI: Pane sousede! Pane sousede!
SOUSED: Á, slečinka. Pámbu dobrej večír.
MIMI: Prosím vás, jak mu je?
SOUSED: Jako tomu střelenýmu? Ále děkuju za voptání.
MIMI: Jak je mu?
SOUSED: Inu, je u něho doktor.
MIMI: Proboha! řeže ho?
SOUSED: Kdepak, ani k jednomu štychu se dostat nemože.
MIMI: Ale přežije to?
SOUSED: Jako náš doktor? Ale jo, ten to už vydrží.
MIMI: Ne, já myslím… on?
SOUSED: Slečinko, ten teprv!
MIMI: Děkuju vám. To jste hodný!
SOUSED: Cák vo to. Já se du tudle kouknout na vousy.
MIMI: Na jaké vousy?
SOUSED: Na žádný fousy. Na voves. Tak dobrou noc, slečinko.
(Zachází.)
MIMI (rozpíná náruč): Neumře! Vrátí se!
(Mimi zajde do domu, zamkne. Zatím Loupežník u hospody obehrál Doktora a vstává od karet. Pauza. Vystoupí Noc, majestátní žena v ohvězděných šatech.)
NOC:
Jsem Noc. Ó smrtelní, jsem bohyně,
jež z věčných stájí hvězdy vyvádí
a milosrdnou rukou zatlačí
zemdlená víčka.
Všechno znaví se,
znaví se květ a zemdlí tichá tráva,
práce se znaví, umdlévá i bolest,
vše touží spát. Svět celý utichne,
když rosným krokem z nebe přicházím,
královna zemdlených.
Ó smrtelní,
svou hlavu skloňte v můj klín mateřský,
balzámem spánku rány svlažím vám
a vonným černým vlasem osuším
pot vysílených; zlatou nití snů
vyšiji temno, čela horečná
stříbrným dechem míru ochladím,
milencům sladký koutek vystelu
z ticha a odevzdání.
Přátelé,
nyní je noc. Ó věřte, že je tma,
že ani na krok není viděti,
jak žádá báseň; a co vidíte,
že jenom sen je sladké letní Noci.
(Ustoupí do pozadí. Přijde Loupežník a dále se odehrává dějství druhé, až do odchodu Loupežníka a Havíře.)
NOC (vystoupí vpřed):
Nuž pokoj s vámi, lidé smrtelní;
opona noci padá; každý děj
má odstavce, i drama skutečnosti
má svoje meziaktí: noc a spánek.
A znovu s každým úsvitem se vrací
to nedohrané drama života;
a rány, které život rozkrvácí,
zas zkonejší má temnota.
(Zajde.)
Konec druhého dějství.
Text podle vydání: Loupežník tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1994. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Karel Čapek: Loupežník). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.