Hordubal

XVIII.

A už jedou z vároše, teď je to zpečetěno. Důkladnou smlouvu urobili u žida advokáta, však stála dvě stě korun; a to tam dejte, pane velkomožný, a i toto tam napísajte – Inu, sedlák je opatrný na majetek, holenku, nedá se obelstít; a ještě na toto se musí pamatovat, Hafii připsat polovinu statku v Rybárech – Dobře, povídá pravotár, dáme tam takovou klau-zu-li. Aha, brachu, i ta tam je. A pak to všichni podepsali: Juraj Hordubal – tři křížky, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Starý Manya – tři křížky. A Michal Manya, kytka za kloboučkem, nafukuje tváře a důležitě se podpisuje plným jménem. Márja, provdaná Jánoš, s hedvábným šátkem na hlavě, a Štěpán, celý sváteční – A ještě někdo podepíše? Ach ne, Ďula musí být u koní, a není ani plnoletý. Tak hotovo, pánové, a mnoho štěstí vám přejeme. Dvě stovky to stálo; inu, důkladná robota, i klau-zu-le tam je.

A pak všichni do krčmy, popít aldamáše. Chtěj nechtěj tyká si teď Juraj Hordubal se starým Manyou, ba se i pohádali, jako mezi příbuznými. „A jeď, Štěpáne!“ Štěpán by rád s Hordubalem jako s otcem, ale což je s ním jaká řeč? Sedí na žebřině, oběma rukama se jí drží, oči pod obočím, a stěží odpoví. Ech, divné to zásnuby, myslí si Štěpán, není člověku volno s hospodářem. C – c.

A už vjíždějí do Krivé, pěkně tryskem, jen podkovy cvakají. Juraj Hordubal vzhlédne zpod obočí, a najednou ruku nad hlavou, luská prsty a zpívá, juchá, výská jako o fašangu. A to asi je opilý, ohlížejí se lidé, co se tak Hordubal Amerikán rozjařil? Na návsi děvčat a parobků, musí se jet krokem; Juraj se zvedá, rukou objímá Štěpánovo rameno a volá dolů na lidi: „To si vezu zetě, co? Ej, juch!“

Štěpán hledí setřást jeho ruku a syčí: „Tiše, hospodáři!“

Hordubal mu sevřel rameno, divže Manya nevyjekl bolestí.

„Počujte,“ huláká Juraj, „mám zetě pro Hafii, slavíme zásnuby –“

Prásk do koní! Štěpán se mračí a kouše si rty div ne do krve. „Vzpamatujte se, hospodáři, jste ožralý!“

S rachotem zatáčí vůz do dvorka Hordubalů. Juraj pouští Štěpána, tichý najednou a vážný.

„Proveď koně,“ káže suše. „Zapotili se.“

XIX.

A Polana neví, co si myslet o Jurajovi. Štěpána chce vytáhnout do hospody, a co prý, už nejsi čeledín, jsi jako náš syn. A místo aby zalezl za stodolu, chodí po dědině, zastavuje se a s tetkami dává se do řeči: prý Hafii jsem zasnoubil, inu, je ještě dítě, ale přilnula k Štěpánovi, když neměla otce doma; a Štěpán, sousedo, má Hafii za svatý obrázek – ech, je radost z takových dětí. A Štěpána chválí do nebe, jak se má k práci, bude prý z něho dobrý gazda, dvorec v Rybárech podědí po otci. Po vsi má plno řečí, ale doma – jako by zařezal, to a to udělej, Štěpáne, a dost.

Juraj chodí po dědině a hledá, koho ještě nezastavil; i na Fedeleše Gejzu kynul rukou, jen Geričovi se vyhnul. A Gerič už natahoval ruku, ale Juraj se odvrátil. Pokud živ budu, neznám tě: co mně máš co povídat, nechci vědět, co si myslíš.

Tetky se smějí: divné zásnuby. Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta – u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana – divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.

Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí? I vidí to snad, ale vyhýbá se mu. Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi. A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.

Ale teď už se Manya nedá, čeká na hospodáře, zuby zaťaty, až mu to cuká v tváři pod kůží. Gazda jde po dvorku. „Měl bys, Štěpáne, jet dolů.“ A už zase chce pryč, ale Manya se mu staví do cesty. „Musím s vámi, hospodáři, o něčem mluvit.“

„Nu, co zase?“ uhýbá Hordubal. „Hleď si raději svého!“

Štěpán je až popelavý vztekem – divné, vždycky býval žlutý. „Co vy to povídáte o mně a o Hafii?“ vyhrkl prudce.

Hordubal zvedá obočí. „Cože povídám? Že jsem dcerku zasnoubil čeledínovi.“

Manya supí zlostí. „A proč – proč vy – Teď se mi lidé posmívají, kam přijdu. Brzo-li prý budou křtiny, Štěpáne, a utíkej, Štěpáne, tvou nevěstu honí houser –“

Hordubal si počíná hladit týl. „Nech je, ať se smějí. Omrzí je to.“

„Mne, mne to omrzelo, hospodáři,“ drtí mezi zuby Manya. „Já – nechci být lidem pro smích.“

Hordubal nějak těžce oddychuje. „Ani já – nechci být lidem pro smích. Proto jsem tě zasnoubil. Tak co?“

„Já nechci,“ skřípe Manya. „Já – já tady nebudu pro smích jako ženich usmrkaného děcka!“

Hordubal, ruku ještě za týlem, ho měří shůry očima. „Počkej, cos to řekl? Že nebudeš?“

Manyovi je vztekem do pláče. „Nebudu! Nechci! Dělejte si, co chcete, ale já –“

„Nebudeš?“

„Nebudu!“

Hordubal zafuněl nosem. „Počkej tady!“

Manya se zalyká, je mu hanba být pro posměch celé dědině; raději utéci odtud či co –

Hordubal vychází z chléva a prudce trhá v rukou jakousi listinu; trhá ji na menší a menší kousky, vzhlídne na Manyu a hodí mu útržky do tváře. „Tak, už nejsi ženich. Můžeš říci starému, že jsem roztrhal smlouvu.“ Paže v bílé košili letí nahoru a ukazuje: „A tamto jsou dveře, hybaj!“

Manya rychle oddychuje, oči se mu zužují jako kmín. „Nepůjdu odtud, hospodáři!“

„Půjdeš. A kdybys ještě jednou přišel, – mám pušku!“

Štěpán rudne. „A co – když nepůjdu?“

Hordubal hrudí na něho, Manya ustupuje. „Dejte si pozor!“ syčí.

„Nepůjdeš?“

„Dokud neřekne gazdová – ne!“

Hordubal jaksi zavrčel, a najednou – kolenem Manyu do břicha, Manya se bolestí sehne, a tu ho jedna pracka popadá za límec, druhá za kalhoty, zvedají ho, a přes plot s ním, do kopřiv.

„Tak,“ oddychuje Hordubal. „Když jsi nenašel vrátka, tož přes plot.“ A klátí se zpátky, hladí si týl; takové divné horko v týle –

Někde za plotem sousedovým zachechtnutí.

XX.

Polana, to se rozumí, zavřená v komoře, a ticho, jako by byla mrtva.

Hordubal hned zrána zapřahá do vozu, tříročka a těžkého valacha, nerovné spřežení: valach kývá hlavou, hřebeček hlavu nahoru – divný pár.

„Vyřiď mamce, Hafie, že jedu do města; až večer se vrátím, dá-li Bůh.“

Ať bučí krávy hladem, ať tlukou koně kopyty, ať svině chrochtají a podsvinčata kvičí: však přestane Polana vzdorovat, nedá jí to, je přece jen selka; půjde a poslouží zvířatům, a možno-li se hněvat, když jsi s božími tvory?

Valach kývá hlavou a hřebeček ji nese hore. I Štěpán tak hlavu nosí – tříročka zapřahoval s klisničkou, dobře prý jdou k sobě. Na, na, co hryzeš valacha, ty bagáne? Však vyjde Polana, když nejsem doma, nakrmí zvířata a potěší se. A vidíš, i pomalu dojedeš do města.

Nejprv k advokátovi, a pane velkomožný, rád bych urobil poslední vůli; člověk nikdy neví. Tož takovou poslední vůli: mám ženu, Polana se jmenuje; sluší se, aby manželka dědila po člověku.

A co jí odkazujete, pane Hordubal: dvorec, peníze, cenné papíry –

Hordubal nedůvěřivě pozírá: nač ty to chceš vědět? Napiš jen: všecko, co mám.

„Nu, napíšeme tedy: veškero jmění movité i nemovité–“

Hordubal kývá hlavou: tak, pane velkomožný, tak, důkladně je to řečeno, veškero jmění movité i nemovité, za všechnu její věrnost a lásku manželskou.

A podepsat, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Hordubal ještě otálí. „A co, pane velkomožný, možno-li znovu se stěhovat do Ameriky?“

Á, kdežpak, pane Hordubal, v Americe mají příliš mnoho robotníků, nikoho tam teď nepouštějí –

Hm, tak. A není snad nějaká factory tady ve městě?

Á, fabrika. Jsou tu fabriky, ale stojí, nepracují. Zlé časy, pane Hordubal, vzdychá advokát, jako by sám nesl břímě zlých časů.

Hordubal kývá hlavou. Co dělat, není už třeba lidí. Nikdo nepotřebuje takového Hordubala; škoda těch šikovných rukou. Ale snad koní potřebují, koní, co nesou hlavy hore.

Juraj Hordubal hledá pana komandýra od vojáků. Tamto prý, v kasárnách. A co, strýčku, hledáte tu syna? Ne syna, ale prodal bych tuto tříročka, pane dragoune. Tady se nekupují koně, povídá voják, ale ruce mu jedou po koníkovi, ohmatává mu nohy a šíji – – Koník jako srn, báči.

A už je tu nějaký pan oficír a vrtí hlavou. Prodat koně? Těžká věc, sousede, teď není odvod koní. Už zjara byl váš koník odveden, říkáte? Pěkné zvíře, a je-li už oježděno? Není, pravíte, nemělo dosud sedla, jen bosky je projížděl váš čeledín. A už tu stojí asi pět oficírů, a co, strýče, možno-li zkusit koníka? Proč ne, na to Hordubal, ale je to divoký kůň, pane. A co prý, divoký; dejte mu, hoši, uzdu a deku, to bychom se podívali, že by shodil Toníka.

Než bys řekl pět, sedí pan oficír koni na hřbetě. Hřebeček poskočil, vzepjal se, a pan oficír na zem. Šikovně padl, na zadek, směje se jenom, a teď, hoši, chytejte koníka po kasárenském dvoře. Tlustý pan komandýr se směje, až se mu houpe břicho. „Inu, sousede, znamenitý kůň; ale nechte si ho ještě doma, my musíme napsat jakousi žádost, aby nám povolili koupit koně –“

Hordubal se chmuří a zapřahá koníka k vozu. „Co dělat, pane. Prodám ho tedy cikánovi – či řezníkovi.“

Komandýr se drbe na hlavě. „Poslyšte, škoda hřebce. Což vy se ho chcete stůj co stůj zbavit?“

„Tak, zbavit,“ bručí Hordubal. „Nehodí se mi.“

„A tak ho nechte tady,“ rozhodl se pan komandýr, „a my vám dáme… takovou listinu, že máte u nás koně. A později vám napíšeme co za něj. Hodí se vám to tak?“

„Hodí, proč by se nehodilo,“ povídá Juraj. „Je to pěkný koník, pane, hlavu nese hore. Prý osm tisícek –“

„To si ho zas vemte,“ praví honem komandýr.

„Nu, snad by i pět,“ váhá Hordubal. Je tam jiný tlustý vojenský pán, maličko kývne hlavou. „To by šlo,“ povídá komandýr. „My vám ještě napíšeme. Kdybyste nechtěl, – můžete si koně odvést. Platí? A teď vám dáme tu listinu.“

Hordubal jede domů, má na prsou listinu s razítky a pytlík se svými dolary. Valach klusá a kývá hlavou – Už není hřebečka. Jako by Štěpán podruhé odešel, když je tříroček pryč. I klisničku raději prodat, i kobylu s hříbětem – Hý, valášku, jen otěžemi tě polechtám na zadku, a běžíš. A cože nemluvit s koněm. Když člověk promluví, kůň otočí hlavu a pohne ocasem; vidět, že rozumí. I hlavou kývá, protože přemýšlí. Dlouhá ještě cesta, milý, ale nahoru se dobře běží. Na – a, neboj se, to jenom teče stružka přes cestu. Nech ováda, sám ho zaženu. Hý! A Juraj počíná tiše, táhle zpívat.

Valach obrací velké oko po hospodáři: co to bručíš? Hordubal kývá hlavou a zpívá.

XXI.

Hordubal jako by neměl stání: hned ráno se vytratí, ať se Pán Bůh stará o hospodářství, a čertví kde se potlouká. Tuhle – až v Tibavě, a co, Geleteji, nepotřeboval bys čeledína ke kravám či na pole? Jakého čeledína, Hordubale, mám dva syny; pro koho to, bratranče, hledáš místo? Nebo v tatinském revíru, horár Stoj je tam, a prý jsou-li kde jaké stromy kácet. Žádné stromy, brachu, tisíce metrů dřeva hnijí v lese. Tož tak, a spánembohem. A což nikde se nestaví dráha či silnice, nikde se neodstřeluje skála? Kdepak tady, strýčku, tady na nás všici zapomněli; pro koho co stavět?

Inu, co dělat, sednout si někde a čekat až do soumraku. Zdálky je slyšet zvonce stád, pasák práská bičem, jako by střílel, kdesi poštěkává ovčákovo psisko. V polích – někdo zpívá. Co dělat, člověk sedí a poslouchá, jak bzučí mušky; zavře oči a může hodiny poslouchat, a nikdy není ticho, pořád se žije; třeba zafrčí brouk nebo se veverka durdí, a všude stoupá k nebesům mírné zvonění božího dobytka.

A s večerem loudavě domů. Hafie přinese jídlo – ech, jaképak jídlo, ani pes by to nežral; ale stejně není hladu. Pravda, Polana nemá pokdy strojit večeři. Už je noc, dědina šla spat, a Hordubal obchází s lucernou a robí, co se dá: chlévy poklidit, srovnat hnojiště, vody nanést – Tiše, aby nikoho nevzbudil, kutí Juraj, co tak kde je pro chlapa na práci. Už bije jedenáctá hodina, chval každý duch Hospodina, a Juraj potichu zalézá do chléva. Nu, kravky, nu, bude pro Polanu ráno kus roboty hotov.

A zase až do Volova Polje hledat práci. Hej, Harčáre, nepotřebujete-li robotníka? Co ty, zbláznil ses či tě pustili z kriminálu? Teď po žních hledáš robotu? – A co si otvíráš hubu, myslí si Hordubal, mám v sáčku peněz, že bych mohl půl tvého dvorce koupit; nemusel by ses tak naparovat. Pomalu se klátí Hordubal domů, a co doma? A jen tak, přejít přes ty vrchy, co tady v cizině?

Juraj sedí na kraji lesa nad polem Varvarinovým. I tady je slyšet zvonce stáda, to asi z lehotského chotáru. Co on Míša nahoře na polonině? Dole potok, a u potoka – stojí ženička. Juraj chmuří obočí, aby lépe viděl. Nevypadá-li jako Polana? Ach ne, to ne, kde by se tu vzala Polana. Z takové dálky – každá bába by se podobala Polaně. A z lesa běží černé chlapisko – to není Manya, soudí Juraj, jak by mohl přijít Štěpán z této strany? Černý se zastavuje u ženičky, stojí a hovoří – Že si mají tolik co povídat, diví se Hordubal. Nějaké děvče asi a její milý – přespolní, z Lehoty či Volova Polje; scházejí se potají, aby mu nenabili domácí parobci. A ti dva stojí dole a povídají; nu, mluvte si, nedívám se. Slunce je nad Menčulem, brzo-li bude večer? A ti dva stojí dole a povídají. A což zkusit ještě – třeba by v solných dolech měli práci pro majnera. Pravda, daleko jsou doly; ale komu bude vadit, jak daleko? Ti dva stojí dole a povídají. Marné bude přeptat se v dolech –

Ne, nepovídají. A vždyť tam stojí jen jeden a vrávorá jaksi. Ale ne, dva to jsou a vrávorají, jako by se potýkali. A to se tak strašně těsně drží, že vypadají, jako by se tam jen jeden potácel. V Hordubalovi se zastavilo srdce. Poběžím tam dolů. Ne, poběžím domů, je-li Polana doma. Jistě je doma, kde jinde by byla? Hospodine, cože ty nohy – jako z olova. Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině. Achich, to píchá v boku, jako by jehlou bodal – takovou košikářskou jehlou. Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil. ), jen kousek ještě, tamto už jsou vrata; vší silou tisknout ruku tuto na žebra, aby to nemohlo tak bodat, a vyběhnout k vratům –

Hordubal uřícen se opírá o pilíř vrat, hlava se mu točí, oddychuje, jako by vzlykal. Dvorek – prázdný; Polana je asi v komoře či kde – Jurajovi je pojednou k smrti lhostejno, kde je, nedošel by ke komoře, nevypravil by ze sebe hlasu; jen sípavě vydechuje a má se co držet, aby se mu nepodlomily nohy.

Vrátka se pootevřela a do dvorce vklouzla Polana, udýchaná, zardělá; zarazila se, když uviděla Juraje, zastavila se a povídá nějak překotně: „Byla jsem jenom u sousedy, Juraji, u – u Herpákové – podívat se na děcko –“

Juraj se narovnává po celé délce, zvedá obočí: „Neptal jsem se, Polano.“

XXII.

A chtěl by za stodolu jako obyčejně, ale nemůže, píchá ho u srdce. I tváří se, jako by se mu zachtělo právě tady sedět, právě na tom patníku u vrat, a vzhlížet na dvorek. Polana – najednou má plné ruce práce: sype slípkám, mete zápraží a kdesi cosi – „Holčička se narodila Herpákové,“ sdílí hovorně – ech, Polano, cože ti je najednou tak do řeči?

„M,“ bručí Juraj roztržitě.

Padá soumrak, Polana otvírá vrata, to už půjdou kravky z pastvy. „Ty, Juraji,“ začíná váhavě, „říkal jsi, že bys přikoupil nějaké krávy –“

„Není třeba,“ mumlá Hordubal.

Kývajíce hlavami jdou kravky do chléva, bimbam, bimbam. Juraj vstává, chvála Bohu, jde to už. „Dobrou noc, Polano,“ povídá.

„Co – ty nebudeš večeřet?“

„Ne.“

Polana se mu staví do cesty. „Juraji, já ti ustelu v jizbě. Co tomu řeknou lidé, že ty, gazda, spíš u krav!“

„Nech lidi,“ praví Juraj neurčitě. „Ještě ledacos řeknou.“

Zachmuřeně hledí za ním Polana, jak zachází do chléva. Jaká stará záda má Juraj!

Hordubal se ukládá do slámy. Už to v boku nepíchá, ale těžké je srdce, tlačí. Dvorec utichá nějak rozpačitě, i Hafie štěbetá polohlasem, jako by ji někdo okřikl, ticho buď, nemluv tak nahlas! Jako by tu někdo těžko stonal.

A ticho, dvorec spí, dědina spí. Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je-li kde jaká robota. A zase to píchá, potvora. Stáj by se měla vyčistit a koním dát čerstvé stlaní, ale Juraj jenom dumá, udělal bych, udělal, ale co to, že se mi dnes nechce? Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník, což kdyby se seno zahřálo; ach, píchá to v boku. Obchází dvorek a jde i na sad. Co tam? A, jen tak, třeba není-li tam někdo. Kdo by tam byl? Inu, nikdo, ale člověk neví. A co půda – Polana už nespí na půdě, je tam teď kukuřice; Polana se přestěhovala do komory. Hordubal tají dech, aby nezasténal, a vystupuje i na půdu; chce otevřít dveře, ale nejde to, je slyšet jakýsi sypký šum, když jimi pohne. Á, to se hromada kukuřice sesula a zavalila dveře. Tam tedy také nikdo není. A kdo by se tam schovával? Jaká hloupost!

Hordubal stojí na dvorku jako černý kůl a hladí se rozpačitě v týle. A co já vlastně, diví se, proč tu běhám? Tolik let tu Manya žil, nu, a nehlídal jsem, neběhal se svítilnou po dvorku; nač tedy teď? – Hordubalovi je nějak tupě a lhostejně. Kdybych teď ležel v chlévě a slyšel nějaké kroky, – vstal bych? I nevstal. Zavolal bych, kdo tam? Nezavolal, jenom dech tajil. Ach, Hospodine, což mám hlídat dospělé lidi? Inu, hlídal jsem, pravda, a dělal, jako bych kdesi cosi robil potmě. Copak můžeš srdce někomu uhlídat? Hloupý jsi, hloupý!

Nu což, ať se Manya vrátí – co na tom? Vždyť je to už jedno, všecko je jedno. Všecko přestalo bolet. Vyhořel dům, není už děravé střechy.

U Herpáků zaplakalo děcko. Tak vidíš, třeba je to pravda, že Polana se byla podívat u sousedů na děcko. Proč ne: ženské jako divé po dětech. To teď Herpáková dává dítěti prs – Pamatuješ se, Polano, jak jsi kojila Hafii? Jen hnula ramenem, a prs zase vklouzl do košile – jedenáct let je tomu. A ty – do Ameriky. – Hloupý jsi, hloupý –

Hordubal mrká na hvězdičky, Hospodine, co jich je – co jich tu přibylo za ta léta! Dřív jich nebývalo tolik, že by ses jich až děsil. Všecko je jedno. Jako by všecko z tebe spadávalo, jedno po druhém. Byla Amerika, byl návrat domů. Byl Gerič, Fedeleš, Manya – co toho bylo; a už není nic. Všecko jedno. Nu, chvála Bohu, odlehlo člověku.

Tú – tú – tú, vytrubuje v dálce ponocný; a hvězd tolik, že člověk trne.

Dobrou noc, dobrou noc, Polano, dobrou noc!

XXIII.

Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor. K Míšovi. A co tam? Ale jen tak, promluvit s člověkem. Je ještě mlha, hor nevidět. Juraje trochu mrazí, ale už ho nepíchá v hrudi; jenom se špatně dýchá, to asi ta mlha. Stoupá hore, co bývalo pole Hordubalových, a musí se zastavit, aby vydechl; Pjosa už má zoráno – prý samý kámen, a vida, i Pjosovi stojí pole za tu robotu. Hordubal těžce dýchá a stoupá do vrchů. Mlhy se zvedly a převalily se přes hřebeny lesů; jen maličko ještě, a bude podzim. Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku; inu, píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů. A nejsou to mlhy, mraky jsou to, tady už je cítit po čichu, jak jsou napity vodou. Pozor na hlavu, abys do nich nenarazil. A teď se to převalilo přes kopec, a už jsi v nich; na tři kroky nevidíš a jen šlapeš, protlačuješ se hustou mlhou, nevíš, kde jsi. A Hordubal sípavě oddechuje a těžce, pomalu stoupá do oblak.

Počalo sychravě pršet. Nahoře na polonině si Míša přehodil přes hlavu pytel a práskaje bičem, hajza hó, shání voly k salaši. Ani nepoznáš, zvíře-li to, keř nebo balvan; ale moudré psisko je Čuvaj, sám oběhne stádo a žene voly, jen zvonění je slyšet z mlhy.

Míša sedí na prahu koliby a zírá do mlhy; páry na chvíli prořídnou a je vidět, jak se k sobě tisknou voli; pak se vše zase zaklopí parami a jen déšť šelestí. Kolik může být hodin? Jistě k polednímu. A tu vyskočí Čuvaj, větří do mlhy a slabě vrčí.

Z mlhy se vynořuje stín člověka. „Jsi tady, Míšo?“ volá chraptivý hlas.

„Jsem.“

„Chvála Bohu!“

Je to Hordubal, promoklý na kost, a jektá zuby; z klobouku mu teče voda stružkou jako z okapu.

„Co ty tu v dešti?“ zlobí se Míša.

„Ráno… ,“ sípe Juraj. „Taková jasná noc byla… A dobře, že prší, je třeba vláhy.“

Míša zamyšleně mrká. „Počkej, rozdělám oheň.“

Hordubal sedí v seně a zírá do ohýnku; dříví praská a dýmá, Juraje zalévá teplo, to Míša mu ještě přehodil pytel přes záda; uf, až je horko člověku, horko, jako tam dole v majně. Juraj jektá zuby a hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku; i co, sám páchnu jako zmoklý pes. „Míšo,“ drkotá Juraj, „a co je to, ten srub v lese?“

Míša vaří v kotýlku vodu a hází do ní nějaké bylinky. „Já vím, není ti dobře,“ brouká. „A co běháš v dešti, hlupáku?“

„To byla v majně štola,“ povídá překotně Juraj, „tam pořád kapala voda, pořád: Tak – tak – tak, jako když tikají hodiny. A – víš-li pak, Herpákové se narodilo děcko, Polana se byla podívat. – A nikde žádná robota, Míšo, prý už není třeba lidí.“

„A přece se rodí noví,“ bručí Míša.

„Musí se rodit!“ drtí Juraj. „To je proto, že jsou ženské. Ty nejsi ženat, ty nic nevíš, ty nic nevíš – Co ty máš co mluvit, když nemáš ženu? Á, brachu, na všecko se musí myslet. Třeba aby tam napsali – za její lásku a věrnost manželskou. Jinak Bůh ví, jaké řeči by lidé vedli. A škoda, o tři tisíce dolarů mne okradli; mohla být jako zemanka, řekni? Řekni, Míšo?“

„Nu, pravda,“ mumlá Míša a dmýchá do ohně.

„Tak vidíš; a pak se řekne hlupák. Závidí mně, že mám takovou ženu, co nosí hlavu hore jako kočárový kůň. Takové máš lidi: chtějí člověku ublížit. A zatím byla jen u sousedy, podívat se na děcko. Samé mrzké řeči, Míšo. Řekni jim, že sám jsem ji viděl vycházet od sousedy.“

Míša kývá vážně hlavou. „Povím, všecko povím.“

Juraj si oddychl. „Proto jdu za tebou, víš? Ty nemáš ženu, ty nemáš proč se mstít. Oni – ani by nevěřili; ale ty jim to dosvědčíš, Míšo. To dá rozum, že musela vzít čeledína, když je hospodář pryč; ale zamykala se na půdě, petlice jako hrom, sám jsem to viděl. A takový Gerič bude něco povídat! Prý osm let a tak. Řekni, kdo ji zná líp – Gerič, nebo já? Jen ramenem hnula, a prs byl pod košilí. A ten tam dole, ten u potoka, to byl synek z Lehoty, já ho viděl, přišel od Lehoty. A lidé – hned klepy.“

Míša potřásá hlavou. „Na, vypij toto, to je zdravé.“

Juraj srká horký odvar a zírá do ohně. „Máš to tu pěkné, Míšo. A řekni jim to, na tebe dají, ty prý jsi vědoucí. Že to byla hodná a věrná žena –“ Kouř štípe do očí, Juraji tekou slzy; nějak mu špičatě trčí nos. „Jen já, jen já vím, jaká je! Ech, Míšo, hned bych šel zase do Ameriky, a peníze pro ni –“

„Jen to vypij rázem,“ nutí Míša, „zahřeje tě to!“

Hordubalovi vyvstal na čele bohatý pot, je mu slabo a blaze. „Já bych toho mohl povídat o Americe, Míšo,“ povídá. „Mnoho jsem už zapomněl, ale počkej, vyvzpomenu si –“

Míša tiše přikládá na oheň; Hordubal rychle oddychuje a brebentí ze spánku. Venku ustává déšť, jen ze smrků za kolibou padají těžké krůpěje; ale mlhy se valí dál. Chvílemi zabučí vůl, a Čuvaj se jde podívat, je-li stádo v pořádku.

Míša cítí něco v zádech, jsou to oči Hordubalovy; Juraj už chvíli nespí a hledí zapadlýma očima.

„Míšo,“ chraptí, „a co, smí si člověk sám vzít život?“

„Co?“

„Smí-li si člověk život vzít?“

„Nač to?“

„Aby ušel myšlenkám. Jsou takové myšlenky, Míšo, které – do tebe nepatří. Myslíš si… , že zalhala, že nebyla u sousedy…“ Jurajovi se jaksi zkřivila ústa. „Míšo,“ zachroptěl, „jak se toho mám zbavit?“

Míša zahloubaně mrká. „A, těžká věc. Mysli až do konce.“

„A co, když na konci je… jenom konec? Může si pak člověk sám udělat konec?“

„Není třeba,“ praví Míša pomalu. „Nač to? I tak umřeš.“

„A – brzo?“

„Když to chceš vědět, – brzo.“

Míša se zvedl a jde z koliby ven. „A spi teď,“ obrací se ve dveřích a mizí – jako v oblacích.

Hordubal se pokouší vstát. Chvála Bohu, už je líp, jen hlava se nějak motá a tělo takové divné, plihé, jako by bylo jen z hadrů.

Juraj se potácí ven, do mlhy; vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci. Juraj jde, jde, a neví vlastně kam; vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít. Jenže neví, jde-li hore či dolů; snad dolů, protože – jako by padal; snad pořád někam nahoru, protože jde s námahou a těžko dýchá. A, to je jedno, jen domů. A Juraj Hordubal se ponořuje do oblak.

XXIV.

Našla ho Hafie ve chlévě. Krávy byly neklidné, a Polana ji poslala, jdi, podívej se tam. Ležel na slámě a chrčel.

A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí. Svlékla ho a uložila do postele.

„Chceš něco?“

„Ne,“ jektal a jen zase spát; něco se mu zdálo a vyrušily ho – co to bylo? Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku. Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Čuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!

Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla. „Jak je ti?“

„Líp, dušinko.“ Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu. Vždyť toto je – jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle – Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů! Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku – člověk je jako přelámaný. Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí; raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady –

A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu – Harčár – bijí Hordubala; Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru; shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím. Raději nespat, tady je líp; vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku. Tady je líp. Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe. Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel. Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít. Dvacet dolarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl. A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů; sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala. Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty! Ale klec sjíždí stále, stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla. Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.

Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.

„Už je to lepší,“ mumlá Hordubal a oči mu žehnou. „Nezlob se, Polano, já hned vstanu.“

„Jen lež,“ povídá Polana a jde blíž. „Bolí tě někde?“

„Nebolí. V Americe jsem to měl taky. Prý flue, řekl doktor. Flue. A za dva dny – jako ryba. Zítra vstanu, dušinko. Dělám ti tu nepořádek, že?“

„Chtěl bys něco?“

Hordubal vrtí hlavou. „Mně je docela dobře. Jen – jen do okovu vody; ale sám bych mohl –“

„Hned ti donesu.“ A jde.

Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili. Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si. A kdybych se mohl umýt a oholit! Už přijde Polana, už tu bude. Snad si sedne i na pelest, zatímco budu pít. Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká. Snad zapomněla, myslí si; má, chudák, plno práce – kdyby se aspoň Štěpán vrátil! Řeknu jí, až přijde: A což, Polano, aby se vrátil Manya?

Do dveří vchází Hafie a nese sklenici vody, nese ji tak opatrně, že samou pozorností vyplazuje jazýček.

„To jsi hodná, Hafie,“ vydechl Hordubal. „A což, strýček Štěpán tu není?“

„Není.“

„A co dělá mamka?“

„Stojí na dvoře.“

Hordubal už neví, co by řekl, i napít se zapomněl. „Nu, jdi,“ bručí, a Hafie skokem ze dveří.

Juraj tiše leží a naslouchá. Koně ve stáji dusají kopyty – dá-li jim Polana vody? Ne, dává sviním, slyšet spokojené chrochtání. Co kroků taková ženská musí udělat, diví se Hordubal. Měl by se vrátit Štěpán; pojedu do Rybár a řeknu mu, co ty, lenochu, hybaj ke koním, Polana nezastane všechnu robotu. Třeba odpoledne pojedu, myslí si Juraj, a pak se mu před očima natáhly takové závoje, a všechno mizí.

Do dveří nakoukla Hafie, chvilku přešlapuje a pryč zase. „Spí,“ šeptá mamce na dvoře. Polana nic, zahloubaně myslí na cosi.

K polednímu Hafie znovu po špičkách do jizby. Hordubal leží, ruce za hlavou, a mrká do stropu.

„Maminka se nechá ptát, chcete-li něco?“ odříkává Hafie.

„Myslím, Polano,“ povídá Juraj, „že by se Štěpán mohl vrátit.“

Děvčátko otevřelo nechápavě papuli. „A. jak prý vám je?“ vydechlo.

„Dobře, děkuju uctivě.“

Hafie běží ven. „Prý mu je dobře,“ hlásí Polaně.

„Docela dobře?“

„No,“ míní děvčátko.

A pak se udělalo odpolední ticho. Hafie už neví co robit. Prý doma budeš, kdyby gazda něco potřeboval – Hafie si hraje na zápraží s pannou, kterou jí vyřezal Štěpán. Nesmíš ven, povídá panence, hospodář si lehl, musíš hlídat dvůr. A neplač, nebo ti naplácám.

Hafie se jde po špičkách podívat do jizby. Hospodář sedí na posteli a kývá hlavou.

„Co dělá mamka, Hafie?“

„Šla někam.“

Hordubal kývá hlavou. „Řekni jí, aby se Štěpán vrátil. A toho hřebečka že může Štěpán dostat zpátky. Chtěla bys králíčky?“

„Chtěla.“

„Udělám ti klec na králíky, takovou, jakou měl majner Jensen. Ech, Polano, v Americe je takových věcí – Všechno urobím.“ Hordubal kývá hlavou. „Počkej, já tě vezmu nahoru na poloninu, tam ti je takový podivný srub – ani Míša neví, co to bylo. Jdi, jdi, řekni mamce, že se Štěpán vrátí.“

Hordubal je jaksi spokojen, lehá si a zavírá oči. To je tma, jako ve štole. Buch, buch, to do skály kladivem. A Štěpán se šklebí, prý samý kámen. Áno, ale zato ty nevíš, hlupáku, co je to robota. Po robotě se pozná chlap. A jaké to, dušinko, máš dříví na dvorku? Samá rovná polena. A já – pařezy jsem štípával. To je robota pro chlapa, štípat pařezy. Nebo kamení dobývat ze země. Hordubal je spokojen. Mnoho jsem se narobil, Polano, jej Bohu, mnoho. Dobře je to, v pořádku. A Juraj, ruce křížem, pokojně usíná.

Probudil se za soumraku, protože šero tlačí. „Hafie,“ volá, „Hafie, kde je Polana?“ Ticho, jen zdálky zvonění; to se stáda vracejí z pastvy. Hordubal vyletěl z postele a natahuje si kalhoty: musím kravám otevřít vrata. Hlava se člověku motá, to od toho ležení. Juraj tápe ven, na dvorek, a otvírá dokořán vrata; divně je mu, udýchal se, ale chvála Bohu, už jsme venku. Zvonění se blíží, valí se jako řeka: jako by se všecko rozezvonilo kravskými zvonci a cinkáním telátek. Juraj má chuť kleknout, ještě nikdy neslyšel tak slavné a veliké zvonění. Kývajíce hlavami, jaksi ohromné, vcházejí dvě kravky do dvora s plnými a světlými vemeny. Juraj se opírá o vrata, a je mu tak dobře, tak smírně, jako by se modlil.

Do vrat vběhla Polana, rychlá, udýchaná. „Ty jsi už vstal?“ vyhrkla. „A kde je Hafie?“

„Nu, vstal,“ mumlá Juraj omluvně. „Je mi už dobře.“

„Jdi, jdi ještě ležet,“ káže Polana. „Ráno – budeš docela zdráv.“

„Jak chceš, dušinko, jak chceš,“ praví Juraj poslušně a přívětivě. „Zbytečně bych tu překážel.“ Ještě zavřít vrata, zahákovat, a pomalu zašel do jizby.

Když mu nesli večeři, spal.