Hordubal

„Vyřiď, Hafie, že přijdu až večer.“

Tak, kus chleba a slaniny, a už je to, hajdy do vrchů. Hordubalovi je volno a až teskno jako děcku, když uteklo mamce. A stojí nad dědinou, jako by se tu cosi změnilo. Co je? Že toto bývalo pole Hordubalovo? Pravdaže bývalo – samý kámen prý, a přece tu sklidil Pjosa žito, brambory tu má a políčko lnu; vida, jak se spojilo Pjosovo pole s Hordubalovým! Ale tuto výše, u té jeřabiny – odtud je vidět celou dědinu. Tady je co se divit boží moudrosti: Krivá se jmenuje dědina, a skutečně je křivá, stočená do oblouku, jako když kráva leží. Střecha za střechou, všechny stejné, jako stádo ovec; ale ten bílý dvorec je Polanin. Jako by se sem ani nehodil, myslí si Juraj; střecha červená, nová – řeklo by se, kdopak se to sem přistěhoval? Ale kdosi z roviny, takoví lidé tam jsou, co dřeva nemají a musejí z cihel –

Rovina. Odtud je vidět i rovinu. Modrá, rovná – jako moře, inu, taková pustina. Proto oni tak rychlo jedou: smutná jim je cesta, člověk jde – jde, a jako by šlapal na jednom místě. Nešel by se do roviny jen tak dívat; kdežto tady – jako svátek, člověk může jít jenom za nosem, a pořád má proč jít dál: tuto za ten ohyb cesty, za bystřinu, tam k tomu smrku, přes tuto pastvinu hore, a když už je tady, tož do lesa; k poledni hledí les, samý buk, pně šedé a světlé, jako by tu ležela mlha; a tu, tam, všude jako zardělé plamínky kvete brambořík. A tuto, počuj, jaký plavý hřib, nadzvedá suché listí, ej, jaká silná a bílá noha; a víš ty co? nechám tě tu, hřibe, hřibane, nenatrhám ani kukaček a zvonečků, ale kytku jahod pro Hafii, dole na kraji lesa, kde jsou nejsladší. Hordubal stane a tají dech: srní; tam na druhém boku stojí srna, plavá a světlá jako to loňské lupení, stojí v kapradí a jistí: co jsi ty, člověk či pahýl? Pařez jsem, pahýl, jakási černá větev, jen neprchej; což i ty se mne bojíš, zvěři divoká? Ne, nebojí se; utrhne lístek, dívá se, mele hubou jako koza. Bek, bek, povídá, zadupe kopýtky a kluše dál. A Juraj je nějak náhle přešťasten, lehko se mu jde hore a na nic nemyslí. Jde jen, jde, a je mu dobře. Srní jsem viděl, řekne večer Hafii – jé, a kde? Inu, tam nahoře, – v rovině, Hafie, není srní.

A tuto už je to – nikdo neví, co vlastně: jakýsi srub rozpadlý, rozvalené trámy, ale trámce, Pane Bože, zvonice by se z nich dala sroubit, lilkem zarostlé a vraním okem, divokou lilií, kýchavicí, kapradím a kakostem, věru, divné místo a jako začarované, – tady se les obrací k půlnoci: černý les, les zarostlý mechem, černá je půda a mokvající, ano, prý tu i straší; a jakési houby bělavé, průsvitavé, jako rosol, zaječí jetel a tma, vždycky taková tma; ani veverku tu neslyšet, ani mušku, takový je to černý les, nerada tudy jdou děcka, a i chlap se pokřižuje. Ale tuto je už kraj lesa, po kolena se brouzdáš borůvčím a zvedáš větve, a co toho lišejníku tu visí, ostružiní tě chytá za nohy, ech, člověče, ne lehko tě pustí les na poloninu, musíš se prodrat houštím jako kanec; a hejdy! jako by tě z lesa vystřelil, jako by tě sám les vyplivl, stojíš na polonině, pochválen Pán Ježíš Kristus, tady jsme.

Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, – ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku? Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno. Širá je polonina.

Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů? Ty červené tečky? Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana; musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem? A tuto z úbočí letí něco černého a přímo sem; běží to, kutálí se to po svahu, co ty jsi zač? a ty jsi černé psisko, hubu si můžeš roztřepit, i jdi ty, vypadám já jako zbojník? Pojď sem, jsi statečný psík; jdu se podívat k bačovi hore. Už slyšet zvonění stáda. „Hajza,“ volá pastucha, voli velkýma, klidnýma očima pozírají na Juraje, mávnou ocasem a pasou se dál; bača stojí bez hnutí, jako jalovec stojí a vyhlíží příchozího.

„Hej,“ volá Juraj, „jsi to ty, Míšo? Nu, chvála Bohu!“

Míša nic, hledí jen.

„Neznáš mne? Jsem Hordubal.“

„A, Hordubal,“ povídá Míša a nepodiví se; kdo by se čemu divil?

„Z Ameriky jsem se vrátil.“

„Co?“

„Z Ameriky.“

„A, z Ameriky.“

„Čí voly to paseš, Míšo?“

„Co?“

„Čí jsou to voli?“

„A, čí voli. Z Krivej.“

„Tak, tak, z Krivej. Pěkná zvířata. A co ty, Míšo, zdráv? Přišel jsem se na tebe podívat.“

„Co?“

„Nu, podívat se.“

Míša nic, jen mrká; odvykne se hovořit tady nahoře. Hordubal uléhá do trávy opřen o loket a bere do úst stébélko; tady – jiný svět, ani mluvit se nemusí, není třeba. Od dubna do září tu pase Míša, človíčka nevidí, jak je týden dlouhý –

„A co, Míšo, byl jsi někdy už tamto dole, co je rovina?“

„Co?“

„Byl jsi v rovině, Míšo?“

„A, v rovině. Nebyl.“

„A tamto nahoře, na Durnom, jsi byl?“

„Byl.“

„A tuto za tím vrchem jsi nebyl?“

„Nebyl.“

„Tak vidíš, a já – až do Ameriky; a co z toho mám? ani své ženě nerozumím –“

„Tam – to už jsou jiné pastviny,“ povídá Míša.

„A poslyš,“ ptá se Juraj, jako se ptával, když byl chlapcem. „Co to bývalo, ten srub v lese?“

„Co?“

„Ten srub tady v lese.“

„A, ten srub.“ Míša zamyšleně bafá ze zapekačky. „Kdoví. Prý zbojníci si tam chtěli hrad postavit. Ale cožpak lidé vědí.“

„A pravda, že tam straší?“

„A, to,“ řekl Míša neurčitě.

Hordubal se převrátil na záda. Dobře je tady, myslí si; a co tam dole – už ani sám nevíš. Hemží se tam lidé na dvorku, jeden překáží druhému, jen jen že se neservou jako kohouti; až tě huba bolí, jak ji svíráš, aby ses nerozkřikl –

„Máš ženu, Míšo?“

„Co?“

„Máš-li ženu?“

„Nemám.“

V rovině nejsou taková oblaka; tam je nebe prázdné, ale tady – jako krávy na pastvě; člověk leží na zádech a pase. A jako by pluly, a on by plul s sebou, odplýval jaksi, divné, že je tak lehký a může se vznášet s nimi. Kam to jdou mraky, kam se dějí večer? Jako by se rozplynuly, ale což se může něco jen tak ztratit?

Hordubal se opřel o loket. „Chtěl jsem se tě zeptat, Míšo, – neznáš nějaké byliny na lásku?“

„Co?“

„Bylinu laskavec, co vzbuzuje lásku. Aby se třeba děvče do tebe zamilovalo.“

„A,“ bručí Míša, „to nechci.“

„Ty ne, ale jiný by třeba chtěl.“

„A nač to,“ zlobí se Míša. „Není třeba.“

„Ale znáš takové byliny?“

„Neznám.“ Míša odplivl. „Nejsem cikánka.“

„Ale léčit, Míšo, umíš, viď?“

Míša nic, mrká jen. „A co ty víš, nač umřeš,“ povídá najednou.

Hordubal se posadil se srdcem tlukoucím. „Myslíš, strýčku Míšo, že – brzo?“

Míša zamyšleně mrká. „A, Bůh ví. Dlouho-li žije člověk?“

„A jak ty jsi stár, Míšo?“

„Co?“

„Jak jsi stár?“

„A, to nevím. Nač vědět?“

Ba, nač vědět, oddychl si Juraj; nač vědět – řekněme, co si myslí Polana? Tam dole se tím člověk mučí; ale tady – nu, mysli si, co chceš, dušinko; kdybys byla šťastná, nemyslila bys. Divné, jak to všechno je odtud daleko, tak daleko, až teskno. Člověk sám – jako by se i na sebe díval z takové veliké výšky, jak pobíhá po dvorku, vzteká se a přemýšlí, a zatím je jenom takový mraveneček podrážděný, co neví kudy kam.

Veliký mír přichází na Juraje, tak veliký, že až nějak bolí. Hleďte ho, takový chlap rozsocháč, a vzdychá, vzdychá pod břemenem posily. Ach, teď bych ještě nechtěl vstát a nést to dolů do údolí, a cože nechtěl: nemohl. Tiše, tiše ležet, aby se to ve mně slehlo a srovnalo; snad dny a týdny takto ležet a čekat, až to samo do sebe zaklesne; ať se točí nebesa, ať skloní vůl hlavu k lidské tváři a zafrká, ať pozří svišť, je-li to kámen? kámen je to a hupky na něj, panáčkovat a větřit. Ruce rozpjaty, leží Hordubal naznak: není Hordubala, není ani Polany – jen obloha a země, vítr a zvonění stád. Rozplývají se oblaka a nic po nich nezbude, ani jako když na sklo dechneš. Myslí si volek, cože má sháňky, a je to jen zdálky zvonění. Nač vědět? Zírej. I Bůh zírá. Jaké veliké oko, pokojné jako pohled hovada. Ten vítr, to jako by sám čas tekl a hučel; kde se ho tolik nabere? A nač to vědět?

Bude večer, a Juraj se vrací dolů, jde poloninou a zapadá do lesa, lehce a dlouze si jde; už se v něm srovnalo břímě míru a nemusí ani dávat pozor. Dobře, Polano, dobře, už ti nebudu podbíhat na oči, malý je dvorek pro dva. Najde se u někoho práce, a ne-li, sednu tu někde nahoře a počkám, počkám až do večera. Proč ne, – dlouho-li žije člověk? Nač, prosím tě, by si překáželi dva mravenečci, vždyť místa je, ani nechápeš, kde se ho tolik nabere; a já – i z dálky se mohu dívat. Chvála Bohu, dost je tu vrchů, odkud se může člověk dívat domů. Stvořiteli až na límec může vylézt a dívat se dolů na sebe sama. Tak jako mraky stoupají – a rozplynou se jako dech.

Už zvoní klekání stád, a Hordubal ještě sedí na mezi dymiánové s kytičkou jahod v ruce a hledí dolů na tu novou červenou střechu. I dvorek je vidět jako dlaň; vzít sem Hafii a ukázat jí – počuj, Hafie, není-li to jako hračka. Na dvorek vychází malininká světlá postavička a stojí, stojí. A tu, hle, i ze stáje vychází tmavá postavička, jde k ní a stojí také. A nehýbají se – jako hračky. Mravenci by mávali tykadly a pobíhali by, kdežto lidé – jsou divnější: stojí proti sobě a nic. Nač vědět, myslí si Hordubal; ale divné, že tak dlouho, tak nehnutě stojí; až úzko je člověku – strašné, že stojí tak bez hnutí. A to že byl, Juraji, mír, co jsi nesl v sobě tam shora? ta tíha, která tě sráží? Nabral jsi tam až příliš něčeho, a je to smutek; ruce jsi rozpřáhl, a teď neseš kříž. A ti dva tam dole stojí, stojí, – ach, Jezus, ať už se pohnou! A tu se světlá postavička utrhla a zašla; ta tmavá stojí, nehýbá se, a, sláva Bohu, už je ta tam.

S kytičkou jahod se vrací Hordubal – nemá nic než tu kytičku, a ještě ji zapomene na dvorku. Čtyři lidé u večerního stolu; málem by začal, viděl jsem srní, Hafie, ale neřekne to, slova mu rostou v ústech jako sousta, Polana nejí, bledá, jako by ji z kosti vyřezal, Štěpán se mračí nad talířem, křiví hubu, drtí chléb v prstech, najednou praští nožem a běží ven, jako by se dusil.

„Co je strýčkovi Štěpánovi?“ vydechla Hafie.

Polana nic, sbírá talíře ze stolu, zsinalá, až jí zuby jektají.

A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! což neslyšet rachotit jejich řetězy?

XI.

Ožral se tu noc Manya, jako zvíře se ožral; ne tady v Krivé, ale až v Tolčemeši u žida, pobil se s parobky a prý se i pobodal, kdož ví; až k ránu se vrátil, zpuchlý a pobitý, a teď vyspává ve stáji. Koně by se měli napojit, myslí si Juraj, ale nebudu se ti plést do tvých věcí. Když nemluvit na koně, tož dobře; sám si je obstarej. A Polana – jako stín, raději jí nevidět. Nu, jsou to věci, kaboní se Hordubal; co robit?

A horko, horko jako před bouří, mouchy zlobí, och, jaký mrzký den! Juraj se loudá do sadu za stodolou; ale i tady jaksi – co tu? Jen kopřivy čpí, a nač tu tolik střepů, cigánstvo takové – Jako stín je Polana: dřepí kdesi v komoře a nic – Bůh s tebou; ale víš, je tu těžko člověku. Hordubal si mne starostlivě vlhký týl. Inu, bouřka bude, měl by Štěpán sklidit domů seno –

Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak. Dědina odzadu – jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení; a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou; jen ploty a lopuch, kapusta ožraná housenkami, a tu jakési smetiště, blín, durman a cikáni, cikánské chajdy za dědinou – Juraj se zastavil a váhá: jej Bohu, kam jsem to zašel! Sama je Polana, Štěpán bez sebe ve stáji… Hordubalovi se rozbouchalo srdce. Čert vem cikánku! zrovna tu sedí na zemi, machna stará, hrozná, a víská cikáně.

„A co by chtěl pán?“ skřehotá cikánka.

„Cikánko, cikánko,“ trne Juraj, „mohla-li bys uvařit nápoj lásky?“

„Hej že mohla,“ šklebí se cikánka, „a co mi dáš?“

„Dolar, americký dolar,“ vyhrkl Hordubal, „dva dolary –“

„Joj, ty mrchatý,“ křičí cikánka, „za dva dolary, povedzme, ani psa nespáříš, za dva dolary, povedzme, nezačaruješ ani krávu –“

„Deset dolarů,“ šeptá Hordubal rozčileně, „deset, cikánko!“

Cikánka se rázem uklidnila. „Dej sem,“ povídá a natahuje špinavou pracku.

Jurajovi se třesou prsty, jak se horečně hrabe v penězích. „Ale udělej dobré kouzlo, cikánko, ne pro jednu noc, ne na měsíc, ne na rok – Aby se srdce obměkčilo, aby se rozvázal jazyk, aby mne ráda vídala –“

„Hej,“ brumlá cikánka, „Ilko, rozdělej oheň!“ Hrabe se v pytli, ruce má svrasklé jako pták pařáty. Ach, jaká hanba! Nebe se zakaluje, bude bouře. Dělej, cikánko, dělej chytro – Ech, Polano, hleď, kam jsi mě dostala!

Cikánka brebentí a hází špetky z pytle do kotlíku; mrzce to páchne, a co to ta cikánka mumlá, potřásá hlavou a pařáty čaruje – hrozno je Jurajovi, kéž se na místě propadnu! To pro tebe, Polano, jen ty, jen ty – Jaký hřích!

Juraj běží domů, kouzlo nese a běží, bude bouřka. Poklusem krávy s nákladem úrody, cvalem děcka domů, zvedá se prach. Uřícen otvírá Hordubal vrátka domova a musí se opřít, srdce mu buchá, to pro tebe, Polano. A náhle ze stáje vybíhá tříroček, stane, řičí a tryskem k vratům.

„O – o – ó!“ křičí Juraj a máchá proti němu pažemi. Z domu vybíhá Polana.

Na zadní nohy kůň, točí se, pádí dvorkem, vysoko hruď a zadek přičaplý, a ryje kopyty do země.

A kde se vzala Hafie, běží přes dvorek k mamině, piští hrůzou a padá. Vykřikla Polana a zařval Hordubal. Och, nohy dřevěné! což neudělám skok – A tu ze stáje letí Manya, bílé rukávy vlají, kolmo se vzepjal kůň a v hřívě mu visí chlap, rve ho, ech, nestřeseš, jako divoká kočka na šíji. Kůň odskakuje, hází hlavou, vyhazuje zadkem; bums, Manya k zemi, ale drží se hřívy, klečí a rve koně zpět. A teď teprve se rozvázaly nohy Hordubala a běží pro Hafii. Kůň vleče Manyu dvorkem, ale tu vzepřel Štěpán paty a tahá, tahá za hřívu. Hordubal tiskne dítě na prsa, chtěl by je odnést, a zapomíná – takový je to pohled: muž a zvíře. Polana, ruce na srdci – Tu se Manya vysoce zasmál, zařičel jako kůň a cvalem, skokem odvádí frkajícího hřebce do stáje.

„Na, vezmi dítě,“ povídá Hordubal, ale Polana neslyší. „Polano, slyšíš, Polano!“

Poprvé jí klade Juraj ruku na rameno. „Polano, Hafia!“ Zvedla oči – ach, což jsi kdy měla takovéto oči, což jsi kdy takto dýchala ústy pootevřenými? Jak jsi zkrásněla – a teď už to pohaslo.

„Nic se jí nestalo,“ mumlá a odnáší vzlykající dítě domů.

Ze stáje vychází Manya, utírá si rukávem krev z nosu, vyplivuje krev z úst. „Už je dobře,“ povídá.

„Pojď,“ brumlá Hordubal, „pojď, Štěpáne, natočím ti vody na hlavu.“

Štěpán frká rozkoší pod proudem vody a hojně, vesele stříká. „Ale to bylo, co?“ drmolí oživeně. „Vzříjel hřebeček, hospodáři, proto tak zdivočel.“ Manya se zubí, mokrý a rozcuchaný. „Ej, to bude hřebec!“

Juraj by chtěl říci Štěpánovi, nu, jsi chlapík, dobře jsi koníka pokrotil; ale mezi chlapy – není třeba říkat. „Bude bouřka,“ bručí a loudá se za stodolu. Na jihu černá nebe, nedobré jsou bouře zdola. Hřebeček vzříjel, a co to, člověk ani na nohy nemůže, aby dítě zvedl. Snad už jsem stár, Polano, či co – Divné, nohy zdřevění, jako by je zaklel.

Hospodine, jaká černava! už i hřmí – Cikánka čaruje, a vida, on zaříje hřebeček; a já neskočím koni do hřívy, nic, jen trnu a zevluju. Já ne, ale Štěpán skočí. Proč by neskákal, když je mladý? Ach, Polano, Polano, proč jsi se tak dívala, proč jsi tak zkrásněla!

A už je to tu, už je to tu: bouře – jako se žene splašený kůň, pod kopyty jiskry, a řičí. Už neskočíš koni do hřívy, neptají se tě nohy a samy váhají. Neskočíš, nezajucháš; to Štěpán. A fuj, mrzké je kouzlo cikánů: hřebeček vzříjí a tak. A ty myslíš: to Polana. Tak proč ty jsi neskočil na koně? Dívala by se Polana, ruce na prsou, a oči – jako nikdy.

Juraj mrká, ani necítí teplé krůpěje na šíji. Nebe se trhá, třesk a rachot, Hordubal se letmo křižuje a do nohou mu vjede spěch. Ještě ne, ještě vylít do kopřiv cikánčino kouzlo. A potom skokem pod kůlnu a vyzírat, jak venku bouří.

XII.

Kde by jinde byl? zalezl za stodolu a hloubá. Například přemýšlí: nu, dejme tomu, že jsem stár; ale pěkně prosím, jak to přijde? Žiješ, nic nevíš, jsi stejný dnes jako včera, a najednou – starý. Jako by tě zaklel. Už neskočíš splašenému koni do hřívy, nepobiješ se v krčmě; ty – zvedáš dítě, místo abys chytal koně. Možná že dřív bych byl koně chytal. A abys věděla, kdysi jsem se i v krčmě pobil, slavně pobil, však s Geričem, zeptej se Vasila, Polano. A najednou – starý. Polana není stará.

A co, třeba i starý. I dítě je dobře zvednout. Ech, Polano, mohl bych ti ukázat – například, jaký jsem gazda. Mohla by ses mít jako zemanka, děvečky na robotu a jen poroučet: hej, Marika, sypej slepicím, hybaj, Axeňa, dej kravám vody. Pravda, o tři tisíce dolarů mne okradli, ale mám ještě sedm set, ledacos by se dalo začít. Á, dušinko, nebyl jsem darmo v Americe; mladý nemladý, aspoň jsem poznal jak a co ve světě. A že prý se nevyplácí chovat krávy, a kdesi cosi. Což to, ale musí se umět prodat. V Americe, řekněme – tam sedlák nečeká, až přijde řezník; ale sám jede do města a udělá smlouvu: tolik a tolik kusů do roka, tolik a tolik vessels mléka denně, all right. Tak se to dělá. Proč by to, prosím pěkně, nešlo i tady? Koupit vozík a koníka – prodej si své koně, Polano: já chci koníka, se kterým se dá mluvit – a jezdit do města. Nu, Amerikán, vyzná se, ne darmo byl ve světě; vozí plný opasek peněz domů. A i sousedé přijdou – mohl-li bys, Juraji, prodat ve městě pár husí? Proč bych nemohl, ale ne takto, husu podpaždí a nabízet; ale padesát, sto husí týdně – urobí se posady a hajdy s nákladem hus do města. Tak se, sousedé, robí business. Nebo dřevo na otop, padesát vozů s dřívím. Brambory – na vagony. Vida Hordubala, jaký rozum si přivezl z Ameriky! Však i ty, Polano, řekneš, Juraj je moudrý, žádný mladík by nebyl hbitější; hej, Marika, Axeňa, zujte gazdovi boty, vrátil se z trhu. A co tys dělala celý boží den, dušinko? Statek jsem ti spravovala, s čeledí se vadila, a pak, nu, pak jsem čekala, Juraji, na tebe.

Hordubal sedí na jakémsi pařezu a mrká. Zkusit to, proč ne? Chlap je mlád, dokud něco začíná. A ne-li to, tedy jinak. Třeba koupit skálu pod Menčulem – kámen jako mramor, a kvádry vozit do města; což mají v rovině jaký kámen? Jen bláto a prach, i nebe mají zaprášené. A sám třeba lámat kámen – málo-li jsem se nalámal v Americe? I s dynamitem, brachu, dovedu zacházet. Vydlabeš díru a založíš katriži, – pryč, všici, hybajtě – a bum! Nu, Polano, to je chlapská robota, což? Co je proti tomu chytat hřebečka? A s červeným praporkem v ruce, pozor, střílí se – Slavně budu bouchat, a ty druhý – ty si chytej po poli koně.

Á, tady by se ještě našlo věcí! Co máte v rovině? Nic, rovinu. Ale tady – u Kyslé Vody železo, voda samou rzí hnědá. Pod Tatarukou – jakýsi kámen lesklý, jako smola. Říkají báby, prý poklady v horách. Pochodit ty vrchy až za Durný tuto, za Čornyvrch, za Tatinskou, za Tupou, – kdož ví, co by se nenašlo. Á, brachu, dnes se hledá i pod zemí. Doma nic, ani slova. Zítra, Polano, jedu do Prahy, s pány mluvit o čemsi – a dost. A pak přijedou páni a rovnou k Hordubalovům: Dobrý den, doma-li pan Hordubal? A pane Hordubal sem, pane Hordubal tam, našel jste poklad, takový minerál, který už padesát let hledáme. – Nu, proč ne? Prý samý kámen – á, víš ty, z čeho ten kámen je? Nevíš, tak nemluv.

Hordubal se nějak zastyděl. Třeba jsou to hlouposti; ale kámen pod Menčulem – není hloupost. To bych musel mít voly, pár, dva páry volů – třebas ty podolské, šedé, s rohy jako paže, oj, jaká zvířata! A s nákladem kamene do roviny – jít před voly a jen hajc hó, hajzá! hybaj od seba! A ty s tvými koníky – vyhni se volům až za příkop! A čí jsou to voli? Hordubalovi, nikdo v kraji nemá taková zvířata.

Hordubal vyndává ze záňadří sáček a přepočítává peníze. Sedm set dolarů, to je – přes dvacet tisícek: pěkné peníze, Polano! S tím se dá začít nový život. Však uvidíš sama, jaký chlapík je Juraj. I rozum je síla. Draho se platí kůň, co nese hlavu nahoru, ale pozírej, takový vůl: hlavou kývá, nese jho na chrbátě, ale víc udělá roboty.

Juraj kývá hlavou a loudá se na dvorek. Na dvorku Polana vylupuje hrášek; jen obočí zvedne, smete z klína prázdné lusky a zachází do domu.

XIII.

Hordubal sedí v krčmě a raduje se. Chvála Bohu, dnes je tu hlučno: Michalčuk je tu, i Varvarin, Poderejčuk Mechajlů, Herpák zvaný Kobyla, Fedeš Michal i Fedeleš Gejza, Feďuk, Hryc, Alexa, Hryhorij a Dodja hájník, samí sousedé, a prý divoké svině střílet, dělají škody na polích. Hryhoriji patří skála pod Menčulem, bude dobře s ním promluvit, zdaleka začít a opatrně: například, že je třeba spravit cestu do polí kamenem. Ech, zamrzel se Juraj, vždyť už nemám polí. Pjosa je má, tamto sedí a mračí se. Nemám polí, co je mi po jejich diviacích? Ať si je sami zaženou; co já – ani sem nepatřím, kaboní se Hordubal; mějte si své starosti, já mám své.

Chlapi zatím, co a jak, kdy vyrazit a odkud. Juraj pomalu upíjí a myslí na své starosti. Jen obočí zvedla a domů. Dobře, Polano; jednou třeba ty budeš chtít začít, a co, Juraji, to a co ono; a já zvednu obočí a půjdu do krčmy. Ať víš i ty, jak to chutná. Což mám prašivý rypák, což mi z očí teče či mám hubu strašlivou jako žebravý Lásló? Ano, starý jsem a všude se mi zažralo uhlí; samý kloub jsem, nic jiného ze mne nezbylo; samý hřbet, jak jsem po čtyřech lezl v majně; samé pracky a samá kolena – kdybys věděla, v jakých škvírách jsem musel vytloukat uhlí! Ještě teď kašlu černé chrchle, Polano. Inu, není na mně mnoho, co by se ti mohlo líbit; ale dovedu robit, dušinko, a budeš vidět –

„Hej, Amerikáne,“ šklebí se Fedeleš Gejza, „ještě ses neukázal. Tak co, přišel jsi počastovat rodáky?“

Hordubal kývá hlavou: „Přišel, přišel, ale pohostit po americku. Žide, dones Gejzovi sklenku vody! A je-li ti to málo, Gejzo, tedy celé vědro, alespoň si hubu umyješ.“

„A co je ti po mé hubě?“ směje se Gejza. „Jen když se líbí mé ženě.“

Juraj se zachmuřil: co je mi po tvé ženě? Vida ho, počastovat! A což, počastoval bych; jej Bohu, sousedé, rád bych s vámi pil, držel se s vámi kolem ramen a zpíval, zpíval, až bych oči zavíral. Ale na jiné věci já mám dolary; takovou myšlenku mám, sousedé, dobrou, americkou. Však počkejte, až začnu odstřelovat kámen. Hele Hordubala, zbláznil se? málo-li nám tu roste kamení? A po čase – vida, Amerikán, i ze skály dovede dojit smetanu.

Fedeleš Michal začíná zpívat, druzí přizvukují; ach, dobře je člověku mezi chlapy. Jak dlouho už jsem neslyšel – jak dávno už – – Juraj přivírá oči a polohlasem přizvukuje, tajda – tajda – tajda; a náhle, čertví co se tak rozkokrhal, zpívá, zpívá na celé kolo, až trupem do taktu klátí.

„Hej, ty,“ křikl Fedeleš Gejza. „Kdo s námi nepije, ať s námi ani nezpívá. Zpívej si doma, Hordubale!“

„Nebo sem pošli Štěpána,“ připletl se Jura Feďuk. „Ten prý dovede zpívat líp než ty.“

Hordubal vstává, není mu konce, skoro až po strop sahá. „Jen zpívej, Gejzo,“ povídá mírně. „Já už jsem stejně chtěl jít domů.“

„A co bys doma,“ šklebí se Fedeleš Michal. „Máš tam čeledína.“

„Velký pán,“ utrousil Gejza. „Čeledína si vzal na ženu.“

Hordubal se prudko obrátil. „Gejzo,“ mezi zuby. „O kom to?“

Gejza se výsměšně kolébá na nohou. „O kom? Je tu jen jeden takový gazda.“

Chlapi vstávají. „Nech ho, Gejzo,“ domlouvá Varvarin; někdo bere Juraje za ramena a přátelsky ho tahá ven.

Hordubal se vytrhl, a na Fedeleše, div se ho nedotýká nosem.

„O kom to?“ chraptí.

„Takový trula je jen jeden,“ opakuje Fedeleš Gejza zřetelně, a náhle, jako by švihl: „– ale kurev jako Polana je víc.“

„Pojď ven,“ zachroptěl Hordubal a razí si mezi rameny chlapů cestu z krčmy. Gejza za ním, v kapse otvírá křivák. Pozor, Hordubale, pozor na záda! Ale Hordubal nic, tlačí se ven, a Gejza za ním, křivák v hrsti, až se mu potí dlaň.

Všichni se hrnou z krčmy, Juraj se obrací k Fedelešovi. „Ty,“ zamručel. „Tak pojď!“

Gejza, ruku s křivákem za zády, temně funí a chystá se skočit; ale Hordubal, paže jako táhla od studny, ho popadá kolem boků, ruce neruce, zvedá ho, točí se a sráží Gejzu k zemi. Gejza dopadá na nohy a vztekle syká. Znovu s ním Hordubal do výše a k zemi, do výše a k zemi, jako by chtěl Gejzou tlouci štěrk; najednou se Gejzovi podlomí kolena, a na zem letí chlap, ruce roztaženy, a krach! hlavou do jakési putny, a leží tu člověk, jako by byl jen hromadou šatů.

Hordubal těžce supí a hledá podlitýma očima lidi. „Nevěděl jsem,“ bručí omluvně, „že je tam putna.“

Vtom dostal latí po hlavě, a zas, a zas. Dva, tři, čtyři lidé bijí mlčky Hordubala po hlavě, až to duní. „Hybajtě,“ řve Hordubal a máchá potmě rukama, bije do něčího nosu, klesá k zemi a pokouší se vstát. „Bijou se,“ ječí někdo; Hordubal vstává a nemůže, vstává pod ranami a heká, oj – oj, ještě se pokouší vstát –

„Co vy tady,“ rychlý a udýchaný hlas, a prásk býkovcem do supějícího hloučku. A po hlavách! Někdo vzteky zařičel, pozor na nože! Vasil Gerič Vasilů mocně oddychuje a potrhává býkovcem nad tělem Hordubalovým. Juraj se pokouší vstát. „A pryč ať jste, vy,“ burácí starosta a pošvihuje býkovcem. Ech, kdybys ty nebyl bíro, a co bíro! ale slavný rváč je Vasil Gerič Vasilů. Už i báby se odvažují na ulici, ruce založeny, a pozírají ke krčmě.

Juraj Hordubal se pokouší vstát, má hlavu na klíně Vasilově a někdo mu umývá tvář, Pjosa je to. „To nebyl poctivý fajt, Vasile,“ mručí Amerikán. „Oni odzadu, a dva proti jednomu –“

Ech, Juraji, šest jich bylo, holomků, a všichni latěmi od plotu; máš dubovou hlavu, že se ti nerozpukla. „A co Gejza?“ stará se pobitý.

„Gejza má zatím dost, odnesli ho,“ povídá starosta.

Juraj uspokojeně oddychl. „Dá si teď pozor na tlamu, bagán jeden,“ bručí a pokouší se vstát; chvála Bohu, už to jde, už stojí a drží se za hlavu. „Co oni tak do mne,“ diví se. „Pojď ještě popít, Vasile. Nenechali mne zpívat, mrchy!“

„Jdi domů, Juro,“ domlouvá starosta. „Doprovodím tě, třeba na tebe kdesi čekají.“

„Budu-li se jich bát,“ kasá se Hordubal a vrávorá domů. Ne, nejsem opilý, Polano, ale pobili mne v krčmě. Proč že mne pobili? Jen tak, dušinko, z veselosti, žertem jsme sílu měřili s Fedelešem Gejzou.

„A víš ty, Vasile,“ vykládá Juraj nějak rozjařeně, „i v Americe jsem měl fajt, šel na mne s kladivem jeden majner, Němec či co; ale ti druzí – vzali mu kladivo a postavili se v kruhu, a teď fajtuj, ale jen holýma rukama. Ech, Vasile, já jich dostal po pysku, ale Němec šel na zem. A nikdo se nám do toho nepletl.“

„Ty, Juraji,“ povídá vážně Gerič, „nechoď tady do krčmy, nebo zase bude bitka.“

„A proč?“ diví se Hordubal. „Já jim přece nic nedělám.“

„Inu,“ uhýbá starosta, „s někým se musí bít – Jdi spat, Juraji; a zítra – dej pryč toho čeledína.“

Hordubal se zachmuřil. „Co mi to povídáš, Geriči? Co i ty se pleteš do mých věcí?“

„Nač mít doma přespolního,“ podotýká Vasil vyhýbavě. „Jdi, jdi do postele. Ech, Juraji, Polana nestojí za to, aby ses pro ni bil.“

Hordubal stojí jako sloup a mrká. „Tak i ty jsi tak – mrzký jako oni,“ vypravil ze sebe konečně. „To neznáš Polanu, ty – Jen já ji znám, a ty – ty se neopovaž –“

Vasil mu klade vážně ruku na rameno. „Juraji, osm let ji máme na očích –“

Hordubal se mu prudce vytrhl: „Jdi, jdi, nebo – – Geriči, dokud jsem živ, jako je Bůh nade mnou, neznám tě, a byl jsi můj nejlepší přítel.“

A už se Hordubal neotočí a vrávorá domů. Gerič jen zafrkal a dlouho, potichu klne do noci.

XIV.

Ráno zapřahá Štěpán koně k vozu, pojede dolů do roviny. Z chléva vychází Hordubal, je divný, oteklý a oči má krvavé. „Jedu s tebou, Štěpáne,“ povídá krátce.

C – c, vůz letí dědinou, ale Juraj se nedívá na lidi ani na koně. A kousek za dědinou „Zastav,“ káže, „a slez z vozu, něco ti povím.“

Štěpán si drze, palčivě prohlíží pobitou tvář gazdovu. Nu, copak?

„Počuj, Manyo,“ začíná Hordubal váhavě, „jsou takové mrzké řeči o Polaně – a o tobě. Já vím, jsou to klepy – ale třeba je zarazit. Rozumíš?“

Štěpán krčí rameny. „Nerozumím.“

„Musíš od nás, Štěpáne. Je to – kvůli Polaně. Lidem zacpat huby. Musí to být, rozumíš?“

Štěpán upírá drzé oči na uhýbavé oči gazdovy. „Rozumím.“

Juraj mávl rukou. „Tak, a teď si jeď.“

Manya stojí, svírá ruce, vypadá, jako by se chtěl bít.

„Máš svou práci, Štěpáne,“ bručí Hordubal.

„Taky dobře,“ sykl Štěpán, vyhoupl se na vůz, zatočil bičem a prásk! koně přes hlavu.

Koně zacouvali, vzepjali se a vyrazili splašeným tryskem; a vůz letí a řinčí, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů.

Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.

XV.

Za ten týden Hordubal zhubl, kostmi by mohl chrastit. A jak by ne, pěkně prosím: což je toto maličkost, ráno poklidit, prasata nakrmit, koně hřebelcovat, poslat krávy na pastvu, vyčistit chlév a dítě vypravit do školy; pak s koni dolů do roviny, je čas sklízet kukuřici; a v poledne domů, uvařit něco dítěti k obědu, koně napojit, nasypat slepicím; a zas do roviny, na kousek roboty, a před večerem rychle domů, připravit večeři, o dobytek se postarat, ba i Hafii hrubými prsty zašít sukénku; inu, hraje si děcko, brzo-li si potrhá šaty. Těžko být na tolika místech najednou, těžko nezapomenout jedno pro druhé; jako kus dřeva padá večer do slámy, a ještě neusne starostmi, zdali na nic nezapomněl. Ach Bože, zapomněl, muškáty v okně nezalil; a hekaje vstává Hordubal zalít voničky.

A Polana – jako by nebyla; zamkla se v komoře a vzdoruje. Co dělat, myslí si Hordubal rozpačitě; zlobí se hospodyně, že jsem se s ní neporadil, co tomu říkáš, Polano, chci dát čeledína pryč. Ech, ženská, měj přece rozum: mohl-li jsem ti říci, Polano, takové a takové řeči jsou o tobě? A co ti to budu povídat; nu, dal jsem pryč čeledína, zlob se; holí tě do práce honit nebudu. Och jej, chybí tu ruce Polaniny; jen týden – a jako by všechno zchátralo; kdo by si byl pomyslel, co roboty udělá taková žena, – ani polovinu toho chlap nezastane. Však sama to uvidí, přejde jí zlost a zasměje se: jaký somár je Juraj, neumí ani poklidit a uvařit – inu, co chcete od chlapa!

Jednou – ji zahlédl; vrátil se pro cosi, a stála ve dveřích. Jako stín. Kruhy pod očima a na čele kolmou rýhu. Hordubal se odvrátil, já nic, dušinko, já tě neviděl. A zmizela – jako stín. V noci, když Hordubal zaleze do slámy, slyší, jak se ticho otvírají kdesi dveře. To Polana. Vychází na dvorek a stojí, stojí – A Juraj, ruce pod hlavou, mrká do tmy a trne.

Krávy, koně, Hafie, slípky, prasata, pole, voničky – Hospodine, dost je toho; ale nejtěžší je zachovat zdání. Aby lidské huby neměly co povídat, že u Hordubalů kdesi cosi. Má sestru vdanou Hordubal, pomohla by, uvařila by, ale ne, děkuju pěkně, není třeba. Souseda kývá přes plot – pošlete mi, Hordubale, Hafii přes den, postarám se o ni. Děkuju, sousedo, děkuju pěkně, ale neobtěžujte se; Polana jen maličko zastonala a polehává, rád ji zastanu. Co ty, já ti dám slídit! Potkám Geriče, dívá se po člověku, má na hubě napsaný pozdrav. Jdi si, neznám tě. A Hafie se bojí; hledí, ani nemrká, – inu, chybí jí Štěpán. Co platno, dítě, ale takové řeči byly, přičti to lidem.

Krávy, koně, kukuřice, prasata – pravda, poklidit svinčík a sviním dát vody. A tuto, vida, vyčistit stružku, aby mohla odtékat nečistota. Hordubal se do toho dá, funí horlivostí, teď není na světě nic než svinčík; počkej, Polano, podivíš se, až sem přijdeš – svinčík jako jizba. Teď ještě čerstvou vodu – A Hordubal jde s putýnkou ke studni.

Na dvorku na oji vozu sedí Manya, pohupuje na klíně Hafii a něco jí povídá.

Juraj staví putýnku na zem, a ruce v kapsách, jde rovnou k Štěpánovi.

Manya jednou rukou odsunul Hafii a druhou sahá do kapsy; sedí, má oči zúžené jako kmín a něco mu čouhá z hrsti proti břichu Jurajovu.

Hordubal se zašklebil – holenku, znám já z Ameriky, jak se střílí z revolveru. Tumáš, vyndá z kapsy zavřený křivák a hodí jej na zem. Manya zastrkuje ruku do kapsy a nespouští očí z hospodáře.

Hordubal se opřel rukou o žebřinu a dívá se shůry dolů na Manyu. Co já tady s tebou, myslí si, Hospodine, co si s ním mám počít?

Ani Hafie neví, jak to dopadne, a zírá vyjeveně z táty na Štěpána a ze Štěpána na tátu.

„Nu, Hafie,“ zabručel Hordubal, „jsi ráda, že za tebou přišel Štěpán?“

Holčička nic, jen obrátila oči na Manyu.

Hordubal si nejistě hladí týl. „A co tu sedíš,“ povídá pomalu. „Jdi napojit koně.“

XVI.

A rovnou ke komoře a bouchá na dveře: „Otevři, Polano!“

Dveře se otevrou a stojí tu Polana – jako stín.

Hordubal si sedl na truhlici, ruce opřeny o kolena, a dívá se k zemi. „Manya se vrátil,“ povídá.

Polana nic, jen rychle dýchá.

„Byly – jakési řeči,“ mumlá Juraj. „O tobě… a o čeledínovi. Proto jsem ho dal pryč.“ Hordubal rozmrzele zafuněl. „A vrátil se, kašpar jeden. To tak nemůže zůstat, Polano.“

„Proč?“ vyhrkla prudce Polana. „Kvůli těm hloupým řečem?“

Hordubal vážně kývá hlavou. „Kvůli těm hloupým řečem, Polano. Nejsme tu na samotě. Štěpán – je chlap, ať se lidským hubám brání sám; ale ty – Ech, Polano, jsem přece jen tvůj muž – aspoň před lidmi. Tak je to.“

Polana se opírá o veřeje, nohy jí klesají, a mlčí.

„Zdá se,“ bručí Hordubal, „zdá se, že Hafie je na Štěpána zvyklá – Je hodný na dítě. A koně – schází jim Manya. Byl na ně tvrdý, ale i v tom se hovadům zalíbilo.“ Juraj zvedl oči. „Co bys tomu řekla, Polano, – zasnoubit Hafii Štěpánovi?“

V Polaně hrklo. „Ale to přece – není možno,“ vydechla zděšeně.

„Inu, pravda, Hafie je maličká,“ dumá Hordubal. „Ale zasnoubit – není vydat. Za starých časů, Polano, zasnubovali i děti v kolébce.“

„Ale vždyť Štěpán – Hafie je o patnáct let mladší než on,“ brání se Polana.

Juraj kývá hlavou. „Jako ty, dušinko. To bývá. Ale Manya tu nemůže zůstat jako cizí člověk. Jako Hafiin ženich – á, to už je jiné: patří k rodině, ženičku si vysluhuje –“

Polaně se začíná rozbřeskovat. „A to by tu tedy zůstal,“ praví, napjatá jako luk.

„Zůstal. Proč by nezůstal? Jako u rodičů by byl. Jakýpak cizí člověk? Zeť je to. A lidem se zacpe huba. Aspoň budou vidět, že… že vedli jen mrzké řeči. To kvůli tobě, Polano. A jinak – nu, zdá se, že má rád Hafii – a koním rozumí. Není do práce, pravda – ale zbohatne-li pracovitý?“

Polana usilovně přemýšlí, až vraští čelo. „A myslíš, že Štěpán bude chtít?“

„Bude, dušinko. Mám peníze – což, může je mít on. Prosím tě, co já s penězi? A Štěpán – je chtivý; chtěl by mít louky, koně, rovinu, až kam dohlédneš, – zrovna mu oči zasvítí. Sedne si do tepla – bude on se rozmýšlet!“

A Polanina tvář je zase neproniknutelná. „Nu, jak myslíš, Juraji. Ale já mu to nebudu říkat.“

Juraj vstává. „Sám mu řeknu. Nestarej se, i s advokátem se poradím jak a co. Jakási smlouva musí, myslím, být. Což, i to obstarám –“

Hordubal otálí, snad si myslí, že Polana ještě něco řekne. Ale do Polany náhle vjíždí spěch: „Musím chystat večeři.“

A Juraj se loudá za stodolu, jako druhdy.

XVII.

Manya veze hospodáře do Rybár, prý s rodiči promluvit. C – c. A koně, hlavy nahoru, radost pohledět.

„A tak ty, Štěpáne,“ mluví Hordubal zahloubaně, „máš jednoho bratra staršího, jednoho mladšího a sestru provdanou. Hm, dost vás. A pravda, u vás je rovina?“

„Rovina,“ povídá ochotně Štěpán, a zuby mu blýskají. „Hlavně buvoli se u nás pěstují – a koně. Buvoli rádi v močále, hospodáři.“

„Močál,“ přemýšlí Juraj. „A nešel by vysušit? Viděl jsem takovou práci v Americe.“

„Nač vysušit?“ směje se Štěpán. „Půdy je, pane, nazbyt. A škoda by bylo močálu, roste tam proutí; u nás se v zimě pletou koše. Místo prken máme proutí. Vůz – košatina; ploty, chlévy – samá košatina. Však pozírejte, tamto ten košiar.“

Jurajovi se rovina nelíbí, nemá konce, ale co dělat. „A otec živ, říkáš.“

„Živ. Bude se divit, koho mu vezu,“ praví Manya nějak pyšně, chlapecky. „Však tuto, to už jsou Rybáry.“ A klobouček nazad, prásk bičem, a jako barona veze Juraje do dědiny a do dvorce Manyů.

Z chalupy vychází krátký a sporý parobek. „Počuj, Ďula,“ volá Štěpán, „postav koně do stínu a dej jim obroku a vody. Tudy, hospodáři.“ Hordubal si jen tak po očku prohlíží dvorec: stodola rozvalená, po dvoře se prochází prasnice, tuto se čepýří krůty; do pažení dveří zabodnuto jakési veliké šídlo –

„To je jehla, pane, jehla na pletení košů,“ vysvětluje Štěpán. „A novou stodolu budeme stavět zjara.“

Na prahu stojí starý Manya s dlouhými vousisky pod nosem.

„Vedu vám, tatko, hospodáře z Krivé,“ hlásí Štěpán a jaksi se nadýmá. „Chce s vámi mluvit.“

Starý Manya vede hosta do jizby a nedůvěřivě čeká, co bude. Hordubal důstojně usedá, jen na půl zadku, aby bylo vidět, že není ještě ruka v rukávě, a káže: „Nu, řekni, Štěpáne, co a jak.“

Štěpán ukazuje zuby a vyklopí celou tu velikou novinu: že by mu tuto hospodář dal svou jedinou dceru Hafii, až dospěje; a že proto chce mluvit s tatkou, aby se dohodli –

Hordubal kývá hlavou: ano, tak.

Starý Manya ožil. „Hej, Ďula, dones pálenky! Vítám vás, Hordubale; a což, byla dobrá cesta?“

„Dobrá.“

„Chvála Bohu. A pěkná u vás úroda?“

„I pěkná.“

„A zdrávi všichni?“

„Děkujeme pěkně, zdrávi.“

Když takto bylo řečeno, co se sluší, povídá starý Manya: „A tak vy máte jen jednu dcerku, Hordubale?“

„Inu, jen jedna se urodila.“

Stařík se pochechtává, ale očima zkoumá. „Neříkejte, Hordubale, ještě může přijít syn. Odpočaté pole dobře plodí.“

Juraj jen potrhl rukou, jako by chtěl mávnout.

„Narodí se třeba synek, dědic,“ šklebí se stařík a slídí očkama. „A dobře vypadáte, Hordubale; ještě padesát let budete gazdovat.“

Hordubal si hladí pomalu týl… „Nu, jak Bůh dá. Což, Hafie nebude muset čekat na dědictví. Chvála Bohu, věno bych pro ni měl.“

Starému Manyovi svítí očka. „Jak by ne, povídá se tak. V Americe prý jen sbírat peníze na zemi, že?“

„Tak lehké to není,“ míní Hordubal starostlivě. „A to víte, Manyo, peníze. Máš je doma – ukradnou ti je; dáš je do benku – ukradnou také. Lepší by bylo hospodářství.“

„Svatá pravda,“ souhlasí starý Manya.

„Dívám se tady,“ pokračuje Hordubal rozvážně. „Mnoho lidí u vás půda neuživí. Samý močál a výběh. Hádám, tady jeden hospodář aby měl desítky jiter pusty, má-li být z toho živ.“

„Inu pravda,“ brouká opatrně stařík. „Těžko tady dělit hospodářství. Náš nejstarší, jako Michal, by měl podědit gazdovstvo, a ti druzí dva – jenom podíly.“

„Kolik?“ vystřelil Juraj rovnou.

Starý Manya překvapeně zamrkal. Ech ty, co nenecháš člověku pokdy? „Tři tisícky,“ bručel, šilhaje rozmrzele po Štěpánovi…

Hordubal si to narychlo přepočítal. „Třikrát tři – tedy devět, deset tisíc, říkáte, má vaše hospodářství cenu?“

„Jak to, prosím, třikrát tři?“ zlobí se stařík. „I dcera má dostat podíl.“

„Pravda,“ uznává Hordubal. „Tedy řekněme – třináct.“

„A ne, to ne,“ vrtí hlavou stařík. „A to vy, Hordubale, jen tak žertem?“

„Nic žertem,“ stojí na svém Hordubal. „Já bych chtěl vědět, Manyo, co asi stojí takové hospodářství v rovině?“

Starý Manya je zmaten, Štěpán vyvaluje oči: chce snad boháč Hordubal koupit usedlost Manyů?

„Takový statek byste nedostal ani za dvacet tisícek,“ řekl starý váhavě.

„Se vším všudy?“

Stařík se zachechtl. „Vy jste dobrý, Hordubale. Míváme čtyři, pět koní ve dvoře.“

„Já myslím bez koní.“

Starý Manya zvážněl. „A co vy vlastně, Hordubale, – přišel jste statek kupovat, nebo zasnoubit dceru?“

Hordubal zrudl. „Statek kupovat – já, a kupovat statek v rovině? Bláto budu kupovat, ne? Pruty na píšťalky, ech? Děkuju uctivě, Manyo, ale já rovnou. Dohodneme-li se my dva, zasnoubí-li se váš Štěpán s Hafií, odkážete vy svůj dvorec Štěpánovi. Po svatbě – dostane váš Michal ode mne vyplacen svůj podíl. A Ďula také.“

„A Márja?“ vydechl Štěpán.

„A Márja – už nikoho víc nemáte? Ať si Štěpán gazduje tady v Rybárech.“

„A co Michal?“ ptá se stařík nechápavě.

„Nu, dostane podíl, ať jde spánembohem. Mladý člověk – raději vezme peníze než půdu.“

Starý Manya vrtí hlavou. „Ne, ne,“ mručí, „to nepůjde.“

„A proč by to nešlo?“ vyhrkl horlivě Štěpán.

„A ty táhni odtud, hybaj!“ rozkřikl se stařík. „Co ty se máš co plést do řeči?“

Brumlaje uraženě loudal se Štěpán na dvorek. Ďula – rozumí se – u koní.

„Tak co, Ďulo?“ plácl ho Štěpán po rameni.

„Pěkný koník,“ oceňuje znalecky parobek. „Mohl bych se na něm projet?“

„Příliš dobrý pro tvou řiť,“ cedí Štěpán a ukazuje hlavou k jizbě. „Náš starý –“

„Co?“

„Ech, nic. Dělá, co může, aby mi zkazil štěstí.“

„Jaké štěstí?“

„A, žádné. Co ty víš!“

Ticho je na dvorku, jen svině chrochtá sama pro sebe; od močálu je slyšet chřástaly, i žáby už začínají –

„A zůstaneš v Krivej, Štěpáne?“

„Snad – ještě jsem se nerozhodl,“ naparuje se Štěpán.

„A gazdová?“

„Co ti je po tom?“ dělá tajnosti Štěpán. Ech, komáři! a vlaštovky div nebrousí břichem po zemi. Štěpán zívá, jen že si nevymkne čelist. Co ti dva staří tam uvnitř – Bodejž si nosy ukoušete!

Štěpán ze zlosti a z dlouhé chvíle vytáhne košikářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly. „Tak, teď ji vytáhni,“ pobízí Ďulu.

Ďula ji vytáhne. „Pojď, kdo hloub?“ Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.

„A co,“ povídá Ďula, „půjdu za děvčaty. S tebou už nic není.“

Pomalu je soumrak, obzor nad celou rovinou se zardívá fialovou mlhou. Mám jít dovnitř? myslí si Štěpán. A naschvál ne. – Hybaj, řekne mi starý, nepleť se do řeči! Nabízí Amerikán Hordubal jemu svou dcerku, či mně? Dovedl bych já se o sebe postarat, a zatím – hybaj! A co mi máš co poroučet, vzteká se Štěpán, do jiné už patřím rodiny!

Konečně se hrne Hordubal ze dveří, je podroušen pálenkou, dohodli se asi staříci; starý Manya ho doprovází a pleská ho po zádech. Štěpán – stojí u hlav koní a drží je za řetízek udidel, inu, jako štolba; ani Hordubalovi to neušlo a kývl pochvalně na Štěpána.

„Tak v neděli ve vároši,“ volá starý Manya, a c – c, vůz se rozjel. „Šťastnou cestu!“

Štěpán pokukuje po očku na hospodáře, nechce se ptát; snad sám začne –

„Tamto – naše řeka,“ ukazuje bičem.

„M.“

„A tam, ten vůz s rákosím, to je asi náš Michal. U nás steleme palachem místo slamou.“

„Tak.“

A nic. Štěpán drží koně, jak pěkně jen dovede, ale hospodář – jen hlava se mu klátí. Konečně to Manya nevydržel. „Tak co, hospodáři, kolik jste jim dal?“

Hordubal zvedl obočí. „Co?“

„Kolik jste jim upsal, pane?“

Hordubal nic. Teprve po chvilce: „Po pěti tisíckách každému.“

Štěpán přemítá, a pak utrousí mezi zuby: „To vás okradli, hospodáři. Po třech tisíckách – bylo by dost.“

„M,“ bručí Hordubal. „Tvůj otec – jako dubový pařízek.“

Ech ten, myslí si Štěpán; druhým dává, a mně – jako by to bral.

„A tobě – také pět tisícek,“ dodává Hordubal. „Abys prý měl do hospodářství.“

Dobře, myslí si Štěpán. Ale teď, když jsem skoro jeho syn, – jak to bude se mzdou? Nemůže mě už platit jako čeledína. Snad by mi mohl dát to hříbě? Prodej si je, Štěpáne, nejsi-li už jako náš vlastní?

„A jeď pořádně!“ káže Hordubal.

„Ano, pane.“