Ze života hmyzu
Karel a Josef Čapek · EPILOG Život a smrt
EPILOG Život a smrt
Vnitřek lesa. Černočerná noc. V popředí spí Tulák.
TULÁK (ze sna): Dost, generále! ) Co, já jsem spal? Kde to jsem? Ta hrozná tma! Já ne – ne – já nevidím – Nevidím vlastní prst před očima – Kuklo! Kuklo! ) Co že je taková tma? Nevidím na krok – Kdo to mluví? Kdo je tu? ) Kdo je tu? Ne, to je jenom můj hlas. Ale co že nic nevidím? ) Nic… nic… nic… ) Je něco? Je vůbec něco? Propast, všude ta strašná propast! Na kterou stranu začnu padat? Kdybych se měl čeho podržet! Není nic! Není nic! Ó bože, já mám strach! – Kam se podělo nebe? Kdyby aspoň nebe zůstalo! Nebo jediná bludička! Jediná lidská sirka! Kdyby – aspoň – nějaký směr zůstal! Kde to jsem? ) Já mám strach! Světlo! Kdyby jen světlo bylo!
HLAS (ze tmy): Vždyť je světlo. Světla dost –
TULÁK (leze po zemi): Jediné lidské světélko! Jen jeden paprsek!
JINÝ HLAS: Ten hlad! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Volám tě! Pojď! Hledám tě, volám: Pojď!
TENKÝ HLAS: Píti píti pít –
TULÁK: Proboha jen jiskřičku světla! Co je to? Kde jsem?
HLAS CHROBÁKA (v dáli): Má kulička! Kde je má kulička?
TULÁK: Světlo!
HLAS: Ta žízeň! Ten hlad!
MROUCÍ HLAS: Dorazte mne! Dorazte!
JINÝ HLAS: Buď má!
JINÝ HLAS: Ahou, ahahou! Mám ho!
TULÁK: Světlo! Co je to tady? Aha, kamení.
HLAS: Ta žízeň! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Milost!
TULÁK: Aspoň jiskřičku vykřesat! ) Jedinou jiskru světla! Poslední jiskřičku!
(Z kamene vytrysknou jiskry. Vnitřek lesa se rozžíhá přízračným jasem.)
TULÁK (vstává): Světlo!
HLASY (prchající): Utečte, světlo! Prchejte!
TULÁK: Aach, ta krása!
HLASY (za scénou blížící se): Světlo! Světlo!
KUKLA: Kdo mne volá?
TULÁK: Chválabohu světlo!
(Rostoucí záře a tichá hudba.)
KUKLA:
Na kolena! Na kolena!
Já – já – já vyvolená
přicházím na svět!
HLASY (blížící se): Pohleďte, světlo!
KUKLA:
V bolesti rození
puká mé vězení.
Nevídané a neslýchané
se skutkem stane.
Já budu!
(Do zářícího středu vletí rej JEPIC a tančí.)
TULÁK: Kde jste se vzaly, průsvitné mušky?
PRVNÍ JEPICE (vyletí ze středu ostatních a víří):
Ó – ó – ó! (Stane.)
Jako paprsek ze tmy
vytryskl zářivý, věčný,
ohromný jepičí život!
Tančete, sestry! Ó – ó – ó!
(Víří.)
CHÓR JEPIC:
Kroužíme život!
Tančíme život!
My jsme sám život!
Živote! Živote!
PRVNÍ JEPICE (stane):
Ze zvonění paprsků jsou spředena naše křídla,
od hvězdy k hvězdě ze světelných nití tkal je
odvěký božský tkadlec. Tančíme vesmírem,
my, duše života, zrozené světlem,
obrazy boha, který –
(Klesá mrtva.)
DRUHÁ JEPICE (vystoupí a víří):
– který v nás vidí sebe.
Ó – ó – ó! Věčný, věčný je život.
TULÁK (motá se k ní): Jak… jakže, tedy je věčný?
DRUHÁ JEPICE:
Žít, kroužit, vířit! Z hloubi vesmíru
nám odpovídá tvůrčí, nesmírné
víření křídel jepičích. Nám dán je
tajemný úkol věčně vířiti,
z křídel nám prší harmonie sfér,
ó, jaké poslání a jaká tvůrčí radost
být jepicí! Žít, to je kolotat!
Ó – ó – ó.
(Víří.)
CHÓR JEPIC: Věčný, věčný je život!
TULÁK (mezi nimi): Ó, jaké poslání a jaká tvůrčí radost –
CHÓR JEPIC: – kolotat! Sestry, do kola!
DRUHÁ JEPICE (stane):
Rozviňte život! Co jsme jiného
my, z nejjemnějších látek utkané,
než myšlenky a duše stvoření?
Jsme průsvitné! Jsme bez tíhy a zmaru!
Jsme život sám! Jak jiskry z boží výhně
jsme vytryskly a velebíme –
(Padá mrtva.)
TULÁK: Hleďte, je mrtva!
TŘETÍ JEPICE (vystoupí a víří):
Ó – ó – ó! (Stane.)
Celý svět s námi krouží, děkuje, chválí,
velebí, skáče a kolotá
před tebou, velký, milostný, neskonalý,
jepičí dare života!
Radosti bezoddyšná, ty věčné opojení,
buď žehnán, reji života,
ohnivý tanci, jemuž konce není,
buď s námi…
(Padá mrtva.)
TULÁK (zvedne ruce a točí se): Ó – ó – ó –
CHÓR JEPIC: Buď požehnán, buď požehnán!
TULÁK: Živote, živote, ty jsi nás uhranul! Vždyť i já, stará zmořená muška, kroužím a křičím, živote…
CHÓR JEPIC: Buď požehnán, buď požehnán!
TULÁK: Nech nás žít, nás všechny! Hleď, každý chce žít! Každý se tolik brání, a každý bojuje na svou pěst! Vidíš, kdybychom tak jednou to zkusili dohromady! Kdybys ty sám nás vedl proti – proti zániku! Proti smrti!
CHÓR JEPIC: Buď požehnán! Buď veleben!
(Jepice po jepici padá mrtva.)
TULÁK: Všichni bychom šli za tebou! Všechny mušky a všichni lidé, a myšlenky, a díla, a havěť vodní, a mravenci, a tráva, všechno se spojí s tebou! Ale dřív se musíme spojit my, my všichni, kdo žijeme, do jednoho regimentu; a ty nás povedeš, živote všemohoucí –
CHÓR JEPIC: Buď život požehnán!
KUKLA (pronikavě vykřikne): Místo! ) Tu jsem!
TULÁK (vrávorá k ní): Ty, kuklo? Ty? Ukaž se! Ty jsi se konečně zrodila?
KUKLA-JEPICE (vyběhne a počne vířit): Ó – ó – ó!
TULÁK (za ní): Cože, nic většího?
KUKLA-JEPICE (víří):
Ó – ó – ó! (Stane.)
Já vládu života vyhlašuji. Já
poroučím tvorstvu: žij, neb cářství
života přišlo. (Víří.)
Ó – ó – ó!
NĚKOLIK POSLEDNÍCH JEPIC: Věčný, věčný je život!
(Padají mrtvy.)
KUKLA-JEPICE (stane):
Celý svět bobtnal, aby mne zrodil,
a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte,
ohromné poselství nesu; zvěstuji
nesmírné věci; ticho, ticho,
já veliká přináším slova. –
(Padá mrtva.)
TULÁK (kleká k ní): Vstaň, muško! Proč jsi padla? ) Mrtva! Je mrtva! Ach líbezné líčko, ach oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! ) Mrtva! Jak je lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl! Muško! ) Mrtva! ) I ty jsi mrtva, tanečnice? I ty, která jsi zpívala! I ty, mladičká! Ach tyhle rty se už neozvou! Mrtva! Slyšíš, zelená muško? Kdybys jen oči otevřela! Hleď, je tak dobře žít! Probuď se, žij přece! Buď – život – požehnán! ) Buď požehnán! Hu! Kdo na mne sáhl? Jdi pryč! ) Kdo je tu? Huhu, pusť, vždyť mne mra-, mrazí! Kdo jsi? ) Pryč tu studenou ruku! Já nechci… ) Nesahat! Kdo jsi? ) Ale tak pusť, co mne škrtíš? Haha, ty jsi, počkej, já tě znám, ty jsi… ty jsi Smrt! Tolikrát jsem tě dnes viděl! Ale já ne – nechci – Pusť, kostroune! Bezoká! Hnusná! Já ještě ne… ) Přestaň!
(Zprava se plazí dva SLIMÁCI.)
PRVNÍ SLIMÁK: Štůj. Něčo tu šuští!
DRUHÝ SLIMÁK: Ty vošle, tak čouvni!
TULÁK (zápasí): Tumáš, zubatá! Hahaha, dostalas! ) Nech mne! Nedus tolik! Povol! Já chci jen žít; copak i to je mnoho? ) Nedám ti život, smrťáku, nedám! Tumáš! ) Ó, i nohu nastavuješ!
PRVNÍ SLIMÁK: Ty, šlimáku.
DRUHÝ SLIMÁK: Čo?
PRVNÍ SLIMÁK: Von žápaší še šmrtí.
DRUHÝ SLIMÁK: Budem še koukat, jo?
TULÁK (pozvedá se): Nech mne žít! Co ti to udělá? Jen protentokrát! Aspoň do zítřka! Nech… jen… vydechnout! ) Pusť, neškrť! Já nechci umřít! Tak málo jsem užil! ) Aách! )
PRVNÍ SLIMÁK: To je švanda, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: Ty, šnečku.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Von už sčípnul.
TULÁK (vzchopí se na kolena): Ty i padlého škrtíš, zbabělá? ) Nech – žít! Jenom žít! ) Ne! Jdi pryč! Mám ještě tolik co říci! ) Vím – teď – jak žít. )
PRVNÍ SLIMÁK (leze pomalu vpřed): No, už je po ňom.
DRUHÝ SLIMÁK: Ježuš, ježuš, to je rána. Ach jejej. Takový neštěští! Proč jši náš vopuštil?
PRVNÍ SLIMÁK: Čo tak lamentuješ? To še náš netejká.
DRUHÝ SLIMÁK: Ale to víš, to še jen tak říká, když někdo umře.
PRVNÍ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. To už tak na švětě chodí.
PRVNÍ SLIMÁK: Jen aby bylo málo šlimáků a hodně kapušty.
DRUHÝ SLIMÁK: Jej šnečku, koukej.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Čo tu je mrtvejch jepič.
PRVNÍ SLIMÁK: Kdyby to ašpoň k žrádlu bylo.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme, viď?
PRVNÍ SLIMÁK: Jenom když my jšme živi.
DRUHÝ SLIMÁK: To ši myšlím. Povídám, šlimáku…
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Šladko je žíti.
PRVNÍ SLIMÁK: Ba jo! Ať žije život, víš.
DRUHÝ SLIMÁK: Tak ležeme.
(Zacházejí do kulis.)
PRVNÍ SLIMÁK: To byla legrače, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: No ba. Jenom – když – my jšme živi. )
(Pauza. Svítá. Ptáci se probouzejí.)
DŘEVORUBEC (vychází z pozadí se sekerou na rameni. Uvidí za keřem mrtvolu Tulákovu a skloní se k ní): Kdo je to? Strejdo, slyšíte? No, strejčku, probuďte se. Co je vám? ) Nebožtík. Chudák stará. ) Má to – aspoň – odbyto.
TETKA (jde zleva. Nese novorozené ke křtu): Dobrytro pámbu. Co tam máte, strejčku?
DŘEVORUBEC: Dobrytro, teta. Někdo tady umřel. Tulák je to.
(Pauza.)
TETA: Chudák.
DŘEVORUBEC: A co vy, teta? Ke křtu? Ke křtu?
TETA: To je sestřin kluk. Všvš. Všvš.
DŘEVORUBEC: Jeden se narodí, a jeden umře.
TETA: A pořád je lidí dost.
DŘEVORUBEC (lechtá dítě pod bradou): Ks, ks, kluku! Počkej, až vyrosteš!
TETA: A co, strejče, třeba mu bude líp než nám.
DŘEVORUBEC: Ale copak, jen když má člověk pořád co dělat.
ŠKOLAČKA (vyjde zprava s mošnou na zádech): Pochválen Pan…
TETA: Navěky.
DŘEVORUBEC: Navěky. ) To je dnes krásně, viďte teta? Člověk to ani neumí povědít.
HLAS ŠKOLAČKY: Pochválen Pan…
HLAS MUŽE (za scénou): Navěky.
TETA: Ba, krásný den se nám dělá.
POUTNÍK (vyjde zleva): Dobrý den.
TETA: Dobrý den.
DŘEVORUBEC: Šťastný dobrý den.
Opona.
Text podle vydání: Ze života hmyzu tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1982. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Text díla (Karel a Josef Čapkovi: Ze života hmyzu). Předčítání používá hlas vašeho prohlížeče nebo telefonu.