Zahradníkův rok

Někteří říkají, že se tam má přidat dřevěného uhlí, kdežto jiní to popírají; někteří doporučují trochu žlutého písku, protože prý obsahuje železo, zatímco jiní před ním varují z toho prostého důvodu, že prý obsahuje železo. Jiní opět doporučují čistý říční písek, jiní pouhou rašelinu a ještě jiní dřevěné piliny. Zkrátka příprava půdy pro semínka je veliké tajemství a čarodějský obřad. ), tříletý kravský trus (zde není jasno, má-li to být trus tříletých krav nebo tři léta stará hromádka), špetka čerstvé krtiny, na prach roztlučený jíl ze starých vepřovic, labský písek (ale nikoliv vltavský), tři léta stará pařeništní půda a snad ještě humus ze zlatého kapradí a hrst půdy z hrobu oběšené panny; to vše se má řádně smísit (zahradnické knihy nepraví, zda za novoluní či úplňku či v noci filipojakubské), a když tuto tajemnou půdu nasypete do květináčů (vymáčených ve vodě tři léta stojící na slunci, na jichž dno dáte vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, proti čemuž se jiné autority ovšem vyslovují), když tedy to vše vykonáte, šetříce přitom sta předpisů podstatně se různících, čímž se tento obřad velmi ztěžuje, můžete přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semínek.

Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černě brunátným blechám bez nožiček; některá jsou plochá jako penízky, jiná kulatě nalitá, jiná tenká jako jehličky; křídlatá, trnitá, ochmýřená, nahá i vlasatá; veliká jako šváb i drobná jako sluneční prach. Dávám svědectví, že každý druh je jiný a každý je podivný; život je složitý. Z této velké chocholaté obludy má vyrůst nízký a suchý bodláček, kdežto z této žluté hnidy prý vzejde tučný, obrovský cotyledon. Co mám dělat? Prostě nevěřím tomu.

Dobrá, máte zaseto? Postavili jste květináčky do vlažné vody a pokryli je sklem? Zastřeli jste okna proti slunci a uzavřeli je, aby se vám v pokoji urodilo pařeništní čtyřicetistupňové teplo? Dobře tedy, nyní se začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání. Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu sklání se čekatel nad svými květináči a vytahuje očima klíčky, které mají vzejít.

Prvního dne se neurodí nic; a čekatel se převaluje v noci na posteli, nemoha se dočkat rána.

Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně. Čekatel se raduje, že je to první stopa života.

Třetího dne vyleze cosi na dlouhé bílé nožičce a roste to jako blázen. Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě.

Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel. Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná. Vždycky to první dlouhé a tenké, co vyroste v květináči, je plevel. Patrně je to nějaký zákon přírody.

Nuže, někdy dne osmého nebo ještě později se zničehonic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku (neboť nikdo to nikdy neviděl a nepřistihl) tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček. Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru. Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Představte si, že by dítě rostlo nosíc přitom na hlavě svou matku. Je to prostě div přírody; a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále smělejším vzpažením, až jednoho dne je pustí nebo zahodí; a teď tu stojí, nahý a křehký, zavalitý nebo vyzáblý, a má nahoře takové dva směšné lístečky, a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže –

Ale co, to vám ještě neřeknu; tak daleko dosud nejsem. Jsou to jen dva lístečky na bledé nožičce, ale je to tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to jinak – Cože jsem to chtěl říci? Už vím, nic; nebo jen to, že život je složitější, než si kdo může představit.