Výlet do Španěl

To máte hnědou a teplou rovinu, posetou puebly, osly, olivami a kupolovitými studnami; z té roviny se zničehonic vysune granitová skála, a na ní to všechno stojí natěsnáno jedno na druhém; a dole v propasti hnědých skal teče hnědý Tajo.

Pokud se však týče Toleda samotného, nevím věru čím začít: zda starými Římany nebo Maury nebo katolickými králi; ale protože Toledo je město středověké, začnu tím, čím se středověké město doopravdy začíná, totiž branami. Je tam například brána, která se jmenuje Bisagra nueva, stylu trochu tereziánského, s habsburským dvojhlavým orlem velikosti rozhodně nadživotní; vypadá, jako by vedla do našeho Terezína nebo Josefova, ale proti všemu nadání ústí do čtvrti, která se jmenuje Arrabal a vypadá podle toho. Načež jste před druhou branou, která se jmenuje Brána slunce a vyhlíží, jako byste se octli v Bagdádě; ale místo toho vás ta maurská fortna uvede do ulic nejkatoličtějšího města, kde každý třetí barák je kostel se zkrvaveným Ježíšem a extatickým retáblem Grecovým. I putujete klikatými arabskými uličkami, nakukujete mřížemi do maurských dvorečků, které se jmenují patios a jsou vykládány toledskou majolikou, vyhýbáte se oslům s nákladem vína či oleje, mrkáte na krásné harémové mřížoví oken a celkem si to šlapete jako ve snách. Jako ve snách. Mohli byste se zastavit při každém sedmém kroku: tuhle je vizigótský pilíř a tamhle mozarabská zeď; tady zázračná Panenka Maria, která každého ožení nebo vdá, a tady ten mudejarský minaret a renesanční palác, podobný pevnosti, a gotická okénka a krumplované průčelí v estilo plateresco a mešita a ulička tak úzká, co by prošel osel s rozpaženýma ušima; průhledy do stinných majolikových dvorečků, kde zurčí fontánka uprostřed květináčů; průhledy do těsných uliček mezi holými zdmi a zamřížovanými okny; průhledy do nebe; průhledy do chrámů horečně vyzdobených vším, co se dá tesat, řezat, odlévat, vykládat, tepat, malovat, vyšívat, vykroužit ve filigránu, pozlatit a posázet drahokamy. Tedy můžete se zastavit co krok jako v muzeu; nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem Kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras, je nakonec něco fantasticky jednotného; co dějin a civilizací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály! A pak v jedné nejužší uličce se vám ze zamřížovaného okna lidské klícky zjeví Toledo z ptačí perspektivy: jediná vlna plochých střech pod modrými nebesy; arabské město, svítící v hnědých skalách; zahrádky na střechách a sladká, lenošná patia s životem důvěrným a sličným.

Ale kdybych vás měl vzít za ruku a provádět vším, co se mi zjevilo v Toledu, předně bych asi zabloudil v těch klikatých a chudých uličkách, ale nelitoval bych toho; neboť i tam bychom míjeli osly, tikající po dlažbě něžnými kopýtky, viděli otevřená patia a schody z majoliky a vůbec potkávali lidi. Snad bych našel tu mudejarskou kapli, bílou a chladnou, s krásnými podkovovitými oblouky; kousek dál je skála, která spadá rovnou do Taja a otvírá pohled skvělý a přísný; a sinagoga del Transito, vystlaná křehkým, podivně zjemnělým maurským ornamentalismem. A kostely: třeba ten s Grecovým Pohřbem hraběte z Orgazu; nebo ten s tou překrásnou maurskou křížovou chodbou, podobnou snu. A špitály s palácovými dvory. , léky staré a probátní.

A katedrála, o které si nejsem jist; byl jsem tam, ale jelikož jsem předtím okoušel vína toledského, vína z roviny Vega, vínka tak tekutého, že samo běží krkem, a vína hustého jako léčivý olej, nemohu se zaručit, zda se mi to nezdálo nebo nějak nespletlo. Bylo toho příliš mnoho; vím, že tam byly skvostné miniatury a šílená ciboria, mříže sahající až do nebes, řezané retábly s tisíci sochami, balustrády z jaspisu, kanovnická křesla vyřezávaná svrchu, zespodu, ze stran i zezadu, obrazy od Greca, varhany burácející v neznámém prostoru, kanovníci tlustí i vysušení jako treska, kaple vykládané mramorem, kaple malované, kaple černé, kaple zlaté, turecké korouhve, baldachýny, andělé, svíce a ornáty, vášnivá gotika a vášnivý barok, platereskní oltáře, churriguereskní, bláznivě vzdutý Transparent pod klenbou vznešenou a temnou, směsice věcí nesmyslných a úžasných, planoucích světel a děsivé tmy, – dobrá, snad se mi to jen zdálo; snad to byl jen hrozný a zmatený sen na slaměné židličce kostelní; to snad není ani možno, aby nějaké náboženství potřebovalo tohohle všeho.

Tož jdi, caballero, a vyvětrej se z toho plastického obžerství v uličkách toledských. Vy pěkná okénka, obloučky gotické a maurské ajimez, vy tepané rejas, domy s cimbuřím, patia s dětmi a palmami, dvorečky z azulejos, uličky Maurů, židů a křesťanů, karavany oslů, zahálko ve stínu, pravím, ve vás a v přemnohých věcičkách je stejně mnoho dějin jako v takové katedrále; nejlepší muzeum je ulice živých lidí. Málem bys řekl, že si tu připadáš, jako bys zabloudil do jiného věku; ale není to pravda. Pravda je podivnější: není jiného věku; co bylo, je. A kdyby tady ten caballero byl opásán mečem a tam ten páter vykládal písmo Alláhovo a ta dívka byla Židovka toledská, nebylo by ti to o nic divnější a vzdálenější než zdi uliček toledských. Kdybych přišel do jiného věku, nebyl by to jiný věk; bylo by to jen strašně krásné a hluboké dobrodružství. Jako Toledo. Jako země španělská.