Povídky II

VII

Stane-li se člověk zčistajasna otcem, aniž by se snad byl o to přičinil, je jisto, že to překvapí a že věc na první pohled záhadná vyjasní se vám rychle, nejste-li tak dobrácké povahy jako ten Slovák, který byl deset let v Americe a do smrti nepochopil, jak se to stalo, že zatím měla jeho žena osm dětí.

Bohu jsem však já neděkoval, nýbrž přemýšlel, komu mám vlastně poděkovat za to překvapení.

Mé myšlenky braly se tedy jiným směrem a za týden byl jsem jako uzdravený propuštěn a odešel jsem ze sanatoria.

Když jsem přišel domů, žena spala a vedle ní můj nevlastní syn. Dovolíte zajisté, abych ho tak pojmenoval, to malé, buclaté děcko s bezvýrazným obličejem.

Dal jsem mu do ruky vysvědčení, že jsem propuštěn ze sanatoria, a odešel jsem vedle do budoáru své manželky, abych tam pátral po důkazech, s kým se to má dobrá žena zapomněla.

Všechen nábytek byl sbit z prkýnek, z beden, a ona utvořila si dámský budoárek v tak hrůzostrašném stylu, že když jsem se podíval na jednotlivé kusy její práce a neúmorné píle, třásl jsem se jako osika strachy, vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě a s pocitem úzkosti sedl jsem si na nějakou podivnou židli, sestavenou ze starých plechových hrnců.

Má zlatá žena myslila, že tím bude šťastnější, čím více bude zásuvek v jejím nábytku. Spočetl jsem tedy všechny zásuvky, přihrádky, a bylo jich 150 jedině v psacím stole, který si patrně zhotovila z tuctu kuřáckých stolků a umývadla.

Tím bylo mé hledání ztíženo. Všude byly samé recepty a pokyny, až konečně přišel jsem na desky s nápisem Aféra mého muže. Vevnitř nacházely se výstřižky ze Šťastného domova z redakčního rádce, kde odpovídaly na dopisy a dotazy mé ženy.

První z nich byl: „Paní Adéla Thomsová. Dle dopisu, který jste nám zaslala, soudíme, že choroba Vašeho muže jest přechodná. Doufáme, že máte tolik duševní síly, že se trápit nebudete; hleďte, jste mladá, život máte celičký před sebou, nač tedy se soužiti pro to, pak-li Vás kdo nepochopil. Ostatně jest lépe, že stalo se tak dříve, že Váš pan manžel zešílel, než později, po několika letech šťastného manželství. Až budete klidnější, napíšete nám zas; píšete tak miloučké listy, tak rozumné, a proto víme, že nás poslechnete a hlavičku věšet nebudete.“

Teď si přečtem druhý: „Paní Adéla Thomsová! Radíme Vám, abyste se vážně připravila na nejvzácnější úkol, který ženu čeká. Pomyslete si, že jednou stanete se matkou, že se jí musíte stát, a tu Vám jistě přejdou všechny truchlivé myšlenky o osamocení, ve kterém prožíváte ty dlouhé chvíle smutku ve vzpomínkách na vzdáleného chotě.

(Utřel jsem si slzu. )

Těšte se tou nadějí, že i Vy vstoupíte do vznešené řady matek a že i Vy věnujete se výchově svého dítka, aby z něho byl řádný člen české společnosti!“

Třetí odpověď zněla: „Paní Adéla Thomsová. Proč jen stále naříkáte? Vždyť můžete si myslit, že máte ve Šťastném domovu upřímného rádce! Píšete, že se stáváte melancholickou. Mladou, hezkou vdanou paní, jako jste Vy, přejde brzo melancholie, stane-li se matkou, neboť pak v mateřství naleznete doplnění onoho štěstí, které Vám poskytne Šťastný domov. S děckem na klíně budete probírati se naším časopisem a spokojenost vrátí se opět k Vám, kde bude plát a zářit láska mateřská svými květy nejkrásnějšími. Ano, v mateřství Vaše spása, to budiž Vaše heslo!“

Teď jsem tomu rozuměl. Šťastný domov chtěl, aby byla matkou, a ona jako poslušná abonentka listu také se jí stala, ovšem bez mého vědomí.

Jen kdybych věděl a znal, kdo mne zatím zastupoval.

Čtvrtý list zněl: „Paní Adéla Thomsová. Na Vaši žádost pošleme k Vám svého kolportéra.“

Svůj k svému! Kolportér Šťastného domova k abonentce Šťastného domova – tedy žádný milenec! Má dobrá ženo! Jak jsi důsledná ve všem. Ne, to nebyl milenec, to byl jen kolportér.

Plakal jsem štěstím a šel se na ni podívat. Kojila právě to dítě Šťastného domova, a když mne uviděla, tu v úplné nevinnosti zvolala: „Můj drahý, zlatý muži, podívej se, jakého máme klučinu! Je teprv pár dní, ale už tak moudře kouká.“

Nepozoroval jsem to, spíše se mně zdálo, že se kouká prachpitomě, jak byl zabalen v peřince.

Porodní babička, která seděla u postele, říkala: „Celej voni, vašnosti, i ten pohled má po nich.“

Možná, že jsem se také koukal tak pitomě.

Žena se opět dostala ke slovu: „Už jsem ti na naše dítě pamatovala a ptala se o radu. Zde čti!“

Měla tam zase toho haldu.

„A. T. v P. Ptáte se, jak oblékati malé dítě, chlapce. Velmi hezky by Vašemu chlapci slušel blůzový oblek s různě ozdobeným límcem; buď s krátkými kalhotami, nebo s dlouhými pantalóny. Také by mu hezky slušel praktický obleček, takzv. sportovní z dobré vlněné látky vzorkované. Ten jest nepostradatelný zejména pro školu. Dejte mu též na ven chlapecký raglánek, nejlépe z modré hladké látky.“

Když jsem přečetl, řekla: „Tak starám se, nebo se nestarám o toho drobečka? Čti jen dál!“

„Paní A. T. v P. Zubní kámen u dětí se nevyskytne, pakli ústa a zuby řádně očistíme. Uděláte nejlépe, když s dítětem půjdete ihned k zubnímu lékaři.“

„Ale vždyť nemá ještě zuby!“

„Že nemá, ukaž, toho jsem si nevšimla.“ Dala se do pláče.

„Proč pláčeš, drahoušku?“

„Teď přijdeš na ten nejhroznější dopis. Čti!“

„Paní A. T. v P. Píšete, že Váš chlapec nemluví a vyjadřuje se jen posunky, přičemž zuřivě kope nohama. To může mít různé příčiny, spočívající v hluchoněmosti neb v ochrnutí mluvicích orgánů a také příčinou toho může být padoucnice. Rozhodně musíte chlapce odvésti k lékaři, nejlépe odborníkovi, který případně Vám poradí, máte-li jej dáti do ústavu hluchoněmých. Věc jest vážná a každé otálení škodlivé.“

„Ale vždyť křičí,“ konejšil jsem ženu.

„To vím, že křičí,“ vzlykala, „ale hluchoněmí také křičí.“

Od té doby datuje se, že občas přepadá mne záchvat křečovitého smíchu.

VIII

Klukovi jsme dali jméno Felix, což znamená česky „šťastný“. Svatý Felix byl mučedník, ale nevím, odebírala-li jeho žena Šťastný domov.

Tři dny před křtem poslala mne žena do redakce Šťastného domova, abych se zeptal, jak se děti křtí a zdali snad nedošel stran křtění nějaký pokyn od některé čtenářky časopisu, že by ho první prakticky použila.

Má žena soudila velice dobře. Bylo tam celkem čtyřicet sedm přípisů; většina těch přípisů nesla se pokrokovým směrem. Byly tam pokyny pro mladé matky, co mají nosit o křtinách, koho smějí pozvat a jak se má upravit hostina po odbytém křtu. Některé pečlivé hospodyňky žádaly, aby křtiny nebyly slaveny nijak okázale. Aby kupříkladu v měsíci březnu podána byla jen husa a zajíc. Jiné opět psaly, že odbývá-li se křest v zimě, měla by se novorozeněti místo kuchyňské soli dávat na jazyk sůl salmiaková, jež zabraňuje nastuzení.

Všech 47 pokynů bylo mi v redakci odevzdáno spolu s velkou obrázkovou knihou, jež nesla nápis „Šťastný domov svým malým příznivcům“. V této knize měl si můj nevlastní syn, třínedělní Felix, listovat.

Z redakce odešel jsem velmi potěšen, poněvadž mi redaktorka řekla, že vidí, že jsem již úplně duševně zdráv. Abych se odměnil, zanechal jsem jí v redakci recept, jak lze z pražené čočky a připálených chlebových kůrek udělat náhražky kolínské cikorky.

Když jsem přišel domů, vrhla se má žena dychtivě na přinesené dopisy a sháněla se hlavně po tom, co může její třínedělní Felix jíst.

Konečně nalezla dopis, který zněl: „Velectěná redakce! Působím již čtyřicet let jako učitelka na měšťanské škole v P. Již dávno bylo mým přáním, abych měla děti, ale osud bohužel určil mne k dráze učitelské, kterážto spojena je s celibátem. Jsem již delší dobu literárně činna na poli výchovy nemluvňat. Neboť mám příležitost vniknouti do rodin, které oplývají těmito roztomilými pimprlaty. Vím, jak jest to bolestné pro matku, nemá-li dosti mléka, a ctěná redakce zajisté odpustí, že tak bez ostychu hovořím a jestli si dovolím požádati slavnou redakci, aby zavedla laskavě ve svém listu novou rubriku Šťastný domov kojencům. Vím, jak je trapný osud těchto nemluvňátek, neboť v poslední době stýkám se hlavně s těmi rodinami, které mají jen nemluvňátka. A tu došla jsem k názoru, že lze mateřské mléko s úspěchem nahraditi praženými žaludy. Viděla jsem nedávno odstavovat podsvinče, které se s chutí pustilo do žaludů mu předložených, a zjistila jsem, že odvar z těchto pražených žaludů ani člověku neuškodí, neboť vypila jsem na noc čtyři koflíky silného, zhuštěného odvaru. Ráno cítila jsem se svěží, a tu myslím, že rozředěný odvar pražených rozemletých žaludů musel by blahodárně působiti na kostru nemluvněte, neboť žaludy obsahují jak známo tříslovinu, která zaráží onu zhoubnou nemoc, zvanou diaré. Kdyby dítě sálo odvar žaludů, nemusily by se matky starat jedině o vypírání plen a mohly by se snáze věnovat literatuře a veřejným otázkám. Prosím tudíž, aby slavná redakce použila tohoto mého pokynu v nejbližším čísle Šťastného domova, a jsem přesvědčena, že v celém českém národě nastane ujasnění, týkající se oněch mokrých plen. Karolína Husová. – P. S. Nejlépe jest na padesát litrů vody vzíti půl kilogramu pražených žaludů.“

Když jsme to se ženou přečetli, poručila mně, abych naší nové služce dal peníze na dva kilogramy pražených žaludů a současně se poohlédl po nějakém dvěstělitrovém soudku.

Pak nás velice zajímal dopis, v čem se mají nemluvňata koupat. Dopis ten psal nějaký respicient finanční stráže, patrně k nátlaku své ženy.

V úvodu napsal o sobě, že je statný šedesátník, bezdětný, a že žena jeho odebírá Šťastný domov a má velké zkušenosti, týkající se koupání nemluvňat, neboť podle jeho názoru nestačí jen koupat novorozeně v přiměřené teplé vodě, nýbrž novorozeňata mají se koupat v sílících odvarech různých koření, jichž hojnost roste na Šumavě, v Krkonoších a na Tatrách. Dítě vykoupané v takovém odvaru rychle roste a stává se inteligentním, takže ve druhém roce již chodí a dovede rozeznávat otce od matky a podobně. 50.

Dopis svůj končil pokynem, aby bylo více rozšířeno kouření lipových květů, což jest neomylným prostředkem proti vzteklině. Balíček lipových květů zasílá za 50 h.

Musil jsem dopsat o čtyři balíčky koření na koupání nemluvňat a o dva balíčky lipových květů na kouření, poněvadž chodíme kolem domovnice, která má štěně.

Z dalších pokynů vybrali jsme to, že již při křtu má pečlivá matka rozhodnouti o budoucím povolání svého děcka.

Má žena pravila, že byla před porodem v redakci Šťastného domova, kde jí byla dána rada, aby dítě vychovala na hudebního skladatele. Proto řekla, že bude nutné ke křtu zakoupit piano, ale že musím jít se zeptat do redakce Šťastného domova, zdali bych nemohl sám vyrobit tento důležitý předmět k výchově našeho syna. Máme prý ve sklepě jednu velkou bednu, báječně rezonanční, do které když se kopne, je slyšet celou škálu. Pak mi nařídila, abych koupil někde v hostinci prasklé kulečníkové koule, které jsou ze slonoviny, neboť na klávesy potřebují slonové klapky a eben že máme na nábytku v přijímacím salóně.

Byla tak šťastná, že z toho usnula a spala dvě hodiny, zatímco jsem velice zaraženě seděl ve sklepě před rezonanční bednou. Bedna ta byla od piana. Pokud vím, nikdy jsme piano neměli.

Když se tedy žena po dvou hodinách probudila, optal jsem se, vrátiv se ze sklepa, jak tam ta velká bedna od piana vlastně přišla.

Řekla mně, abych šel do kuchyně a přinesl odtamtud podnos na cukroví.

„Jak se ti líbí?“ tázala se mne vítězoslavně.

„Je velmi hezký.“

„To jsem ráda, to jsem skutečně ráda. Jestlipak víš, že je z piana? Četla jsem v našem milém a poučném časopisu, že ze starého harmonia, které se při stěhování úplně rozbije, lze krásně zhotoviti z vrchní desky neobyčejně pěkný černý ebenový podnos na cukroví, neboť cukroví se výtečně na černé barvě odráží. Chtěla jsem si vzít tedy na splátky starší harmonium, ale poněvadž právě žádné na skladě nebylo, koupila jsem za poloviční cenu staré piano. Dala jsem je předělat na harmonium, požádala jsem zřízence při stěhování, aby si počínali neopatrně při stěhování a někde jej hodili na dlažbu, což oni učinili teprve za velkou odměnu. Svrchní deska harmonia se odloupla tak krásně, že za čtrnáct dní byla jsem hotova s tácem, který obdržel ve výstavě domácích prací, uspořádané Šťastným domovem, první cenu, a to osm ročníků Libuše.“

Podíval jsem se s obdivem na tu energickou ženu, která dodala: „My musíme našeho Felixe vychovat řádně, viď, že ano?“

Řekla „našeho“, ačkoliv tomu slovu jsem se vyhýbal po všechny rozmluvy. Myslila, že jsem blázen, ale já jí ukázal, já dal ji zavřít do blázince – ale to jsem si dal, ach, to jsem si dal!

IX

Proč jsem ji dal dopravit do blázince, jest velmi jednoduché. Jakmile totiž uplynulo šest neděl, které proležela v posteli v samých úvahách, jak bude dítě vychovávat, rozhodla se, že provede svůj úmysl a že si zhotoví pro Felixe kočárek ze sudu od petroleje.

Za tím účelem koupila sud petroleje, a poněvadž jako spořivá hospodyňka nechtěla petrolej vylít, koupila petrolejová kamínka a nyní jsme vařili petrolejem. Poněvadž to přišlo dráž než uhlí, spořila na jídle a s úsměvem řekla, že nyní bude zavádět spořivý měsíc čili měsíc odříkání. Považovala přitom za potěšení, když mohla mně vzít z kapsy korunu, kterou ukládala ve prospěch hlasovacího práva žen. Pravila, že se musí řídit příkladem dánských žen, které obstarávají si domácnost bez pomocnic a pomocníků. “, vodila mne po mých i svých přátelích a zařídila to vždy tak, že mne přitáhla tam právě, když oni obědvali.

Bylo to pro mne velice trapné, vskutku; byly to okamžiky nevýslovné blamáže, když ona donutila domácí paní, že nám předložili půl svého oběda, který jsme zhltli, a ještě trapnější, když pak si vypůjčila ke všemu na elektrickou tramvaj. To se ví, že jsme šli pěšky, a peníze, které v pravém slova smyslu vyžebrala, zaslala Šťastnému domovu.

To trvalo měsíc, a když potom se stalo, že ji přistihli u jedněch známých, když ukradla kotletku ve špižírně, uznala sama, že jsme se stali nemožnými, a že musíme přece jen vařit doma, abychom se zbavili toho petroleje.

Přišel svátek mé matky, a ona plna štěstí, že může darovat někomu něco, co právě nemusí kupovat, poslala mé matce padesát litrů petroleje ve velké konvi spolu s dopisem, ve kterém jí děkovala za mé vychování, a psala mezi jiným, že postavení rodičů ve věcech sňatku jest velice důležité, neboť rodiče přejímají jaksi úlohu sněmovny panské, kdežto děti mají úlohu sněmovny poslanecké.

Má matka odepsala mně tajně, že udělám dobře, když svou ženu dám prohlédnout psychiatry.

Konečně se stalo, že jedna její přítelkyně měla svatbu a ona jí poslala jako svatební dar malého Felixe. Nevěděl jsem o tom, poněvadž jsem právě prodával náš dům a přejímal smlouvu, a když jsem se vrátil, bylo mně úplně lhostejno, že neslyším malého Felixe vrnět. Ale tu ona mně pravila, že má velkou radost, jak rozluštila to s tím petrolejem. Petrolej nám zbývá ještě na rok, a tu by ona dřív nemohla rozhodně udělat z onoho plného sudu kočárek pro Felixe, a kupovat kočárek, to vidí, že jsou velké výdaje – beztoho málem už budem na mizině. Aby tedy krizi zažehnala, koupila ozdobnou velkou krabici, opatřila ji otvory, vložila do ní Felixe a poslala po hochovi domovnice do bytu novomanželů Krámských, neboť oni měli dnes svatbu, a Olga, co má Krámského, byla její nejvěrnější přítelkyně a poslala jí k naší svatbě stříbrné zrcadlo toaletní. Musila se jí tedy nějak revanšovat a myslí, že Felix jest jistě rozkošný a skvostný dárek k svatbě.

Popadl jsem klobouk a letěl ke Krámským. Přišel jsem právě k nejlepšímu. Před chvílí rozbalovali dárky, poněvadž přijeli z kostela, a už přišli na tu ozdobnou krabici s mým nevlastním synáčkem Felixem.

Přišel jsem však pozdě, an Krámský se právě přiznal, že má toho kluka s jednou prodavačkou z Karlína, a tchán ho honil s nůžkami v jedné a s cylindrem v druhé ruce po pokoji.

Mladou paní křísili, tchýně mlátila holí do pana Krámského a vyjevený Felix, který ležel rozbalen na stole, dělal stoicky pod sebe nečistotu.

Půl hodiny to trvalo, než jsem přišel ke slovu a vysvětlil paní Krámské, že se bude asi jednat o jiné dítě, tohleto stvoření že patří mé ženě, která se zbláznila.

Trvalo to pak ještě chvíli, neboť pátrali v haldě svatebních darů po tom druhém klukovi, ovšem marně, a pak teprve pan Krámský zase všechno popřel a volal, že to říkal jen z úzkosti a že si to sám nedovede vysvětlit, co mluvil.

Paní Vychanová, tchýně pana Krámského, odnesla pak se mnou Felixe domů, když mně všichni vyslovili své nejhlubší politování.

Zatím žena doma nelenila a před ní nacházely se čtvrtky popsaného papíru, které nesly název, z něhož bylo patrno, že to určeno pro Šťastný domov: Jemný mrav.

Článek zněl Velká i malá tělesná potřeba před i po divadle. Začátek byl: Do koncertu i do divadla jdeme za požitkem, jejž vnímáme z velké části sluchem. K tomu náleží především klid. Cítíme-li však potřebu, tu je po klidu, nemůžeme dobře vnímat uchem, a proto každá předplatitelka Šťastného domova učiní dobře, když svou potřebu zařídí tak, aby nemusila vycházet, není-li cesta uvolněna. A tu pravím, čiňte tak, mé dámy, předem! Po divadle či po koncertu můžeme ovšem se svými tělesnými potřebami vynaložit dle libosti.

Přivolaný psychiatr odvedl ji sám do blázince.

X

Panu psychiatru podařilo se ji lehce dovést do blázince, neboť jí řekl, že jdou do blázince, jelikož tam jedna paní ve zdravých okamžicích vynašla a sepsala různé praktické rady pro domácnost, zejména nějakou velice praktickou mast na kuří oka a omrzlé nohy, a pak prý napsala velké pojednání, jak vyčistit hrnce, postavené na otevřené ohniště.

Jakmile byla v blázinci, řekli jí: „Milostpaní, musíte si u nás trochu odpočinout.“

Tvrdila, že je úplně duševně příčetná a že já jsem se patrně zbláznil, a vyžádala si hned pero a inkoust, aby napsala článek plný rozumných úvah, ze kterého každý ihned seznal, že má úplně zdravý rozum.

Vyhověli jejímu přání a ona napsala článek pro Domácí dílnu Šťastného domova: „Brousek na tužky. Ořezáváním tužek v občanské rodině poláme se mnoho tužek, což šetrná hospodyňka jistě stěží vydrží při nynější drahotě. Také se nadělá dosti smetí, které nelze jinak zužitkovat. Obojí působí tedy jen mrzutosti starostlivé hospodyni, a proto praktická hospodyně pořídí praktický brousek na tužky, který nemá scházet v žádné domácnosti. Abychom pak zaopatřili si pořádný materiál ku zhotovení brousku, vstoupíme do spojení s obchodníky se zbožím fotografickým a předměty k fotografii potřebnými, zakoupíme několik fotografických cívkových filmů. Filmy odložíme stranou a hotové cívky upevníme na prkénko, přes které natáhneme smirkové plátno. Tím je zhotovení brousku na tužky ukončeno a klid rozhostí se s mírem ve šťastné domácnosti.“

Tak si ji tam nechali k mé největší radosti, a šel jsem oznámit tuto příjemnou zprávu do redakce Šťastného domova.

Řekl jsem prostě: „Dovoluji si vám oznámit, že vaše nejlepší přispívatelka, má žena, vynálezkyně univerzálního čaje, univerzální snídaně Šťastného domova, právě přišla do blázince.“ Pravil jsem tak s milým, velice příjemným úsměvem.

Jevily velké překvapení, a když jsem jim oznámil, že si ji v blázinci nechali, když napsala článek Brousek na tužky, volaly členky redakce, seznavše obsah: „Toť výtečný a originelní nápad! Buďte tak laskav, nadiktujte zde slečně onen článek. Zde se jedná jistě jen o omyl, neboť tato žena jest úplně zdráva. Musíme ji navštívit a pozeptat se vlastně, jak se to stalo. Musí rozhodně být venku z blázince ještě dnes.“

Bylo to však marné. Pravili jim v blázinci, že má žena trpí záchvatem utkvělých představ učinit každého šťastným. Právě že zanáší se myšlenkou, že musí vynajít přístroj na vaření vajec a mluví něco o rodinném vyvýšeném sklepu s oknem.

Byla přítomna jednatelka jistého ženského spolku, která se velice rozčilila, a jak mně druhého dne sdělili, počala tam křičet, že při praní záclon stačí obyčejná proužková poněkud širší guma, jaké se používá například ku připevňování klobouků pod bradu. Na konce proužků přiměřeně a stejně dlouhých přišijí se háčky a pentličky. To jsou prý slova té mučednice a trpitelky, které proslovila na jedné schůzi žen proti drahotě a jistěže svědčí o jejím jasném rozumu.

Nechali si ji tam na několik hodin a pak ji propustili, když se uklidnila. Ostatním dámám povolili návštěvu, která naprosto vyzněla v můj neprospěch. Má dobrá žena pochopila – tolik rozumu měla –, že jsem já ji dal tam zavřít, a řekla jim, že snažila se mne učinit šťastným, ale že jsem to nechápal, nýbrž že jsem jednal, jsa duševně nepříčetným, úplně proti její a Šťastného domova intencím. Nechtěl jsem pít petržel v mléce, což jest dobré proti vypadávání vlasů, a nechtěl jsem si ani melasou mazat chléb. Odepíral jsem jí prý i peníze na staré bedny, ze kterých se dá zhotovit doma tolik krásných kusů nábytku. Když pak prohlásila o mně, že jsem, jako každý muž, blb, byly ujištěny, že má zdravý rozum, ačkoliv přece v jejím chorobopise stálo, že může se stát jako odběratelka Šťastného domova okolí svému nebezpečnou.

Za tři dny uviděl jsem všude tyto plakáty:

VEŘEJNÁ PROTESTNÍ SCHŮZE ŽEN a PŘEDPLATITELEK ŠŤASTNÉHO DOMOVA

s programem:

„Uzavření jedné odběratelky do blázince“ konati se bude ve středu ve 3 hod. odpoledne v Plodinové burze.

Současně bude demonstrován samovařicí přístroj „Nurso“; který obdrží jedna odběratelka Šťastného domova zadarmo. Účastnice schůze budou po ukončení schůze fotografovány se samovařicím strojem v čele.

Redakce Šťastného domova

Do této schůze dostal jsem se převlečen za starou paní, která nevěnuje příliš péče svým chlupům na bradě. Ještě dnes vidím živě před sebou ten chaos, ty spontánní projevy, při kterých mně šel mráz po zádech. Byl jsem přesvědčen, že kdyby náhodou mne objevily, že by mne za velkého jásotu v samovařicím přístroji uvařily naměkko.

Samovařicí přístroj „Nurso“ tyčil se na řečnické tribuně a jeho objevení bylo uvítáno potleskem.

Hlavní řečnice promluvila pak brilantní řeč, ze které jsem teprve zvěděl, jaký jsem padouch. Že jsem nepříčetný, že jsem nečetl Šťastný domov, že jsem alkoholik a že jsem se zdráhal žvýkat koňské kaštany, abych vystřízlivěl.

„Manželství, mé dámy,“ pravila, „jest nejtěžší pokus v životě, a odváží-li se pak nepříčetný manžel dát svou ženu zavřít do blázince jedině proto, že chce zařídit šťastnou domácnost v intencích našeho časopisu, tu prosím, mé dámy, musím prohlásit, že toto manželství bylo neštěstím pro tu ušlechtilou bytost, která neznala než dobro nás všech, která sty pokynů posloužila jistě všem vám, které kdy četly jste ty krásné článečky poučné největší trpitelky a mučednice Adély Thomsové, která je úplně zdráva, ale přece v blázinci.“ Tak to šlo stále dál.

Vystřídalo se ještě několik řečnic, které útočily na mne jako na největšího lumpa, pak odeslány protestní telegramy na místodržitelství a na ministerstvo vnitra. Nato ofotografovány účastnice se samovařicím přístrojem „Nurso“ v čele a za křiku: „K blázinci!“ hnalo se celé množství ven na ulici.

Byly však policií rozprášeny. Demonstrace vyžádala si však obětí. Čtyři strážníci byli těžce pokousáni a jeden lehce. Dvěma předplatitelkám Šťastného domova museli dát svěrací kazajky, přičemž ony křičely: „Šťastný domov přináší domovům štěstí! Ať žije Nurso, samovařicí přístroj!“

Druhý den dostal jsem spoustu anonymních dopisů, psaných něžnou ženskou ručkou, která osmělila se v jednom případě dokonce svěřit papíru to sladké tajemství, že až mě potká, vrazí mi slunečník do chřtánu.

XI

Nedovedete si ovšem představit, co útrap způsobilo mně zavření mé ženy do blázince. Byl jsem předmětem nezřízených útoků ve mnoha časopisech, které celou věc pojímaly jen z čistě lidské stránky. Senzacechtivé plátky vylíčily mne jako perverzní individuum, které to učinilo kvůli svým milenkám.

Jeden dopis anonymní za druhým mne docházel, z nichž jeden jsem již předložil veřejnosti.

Většina, jak jsem řekl, byla psána odběratelkami Šťastného domova a později se stupňovaly jejich projevy, že jim nešlo jen, jako zmíněné pisatelce, aby mně vrazily slunečník do chřtánu, jim šlo též o náš manželský poměr, a psaly mně, že dvěma dámám těžko sloužit.

Pak přišlo nové číslo Šťastného domova s pěkným, ba hezounkým článkem o mně. Byla to vlastně ona řeč hlavní řečnice na památné schůzi v Plodinové burze, upravená pro časopis velice střízlivě a jemně. Bylo mně tam vynadáno velice slušným způsobem, čehož jsem si nesmírně cenil. Místo slova upír, kterého užila pisatelka na oné schůzi, bylo napsáno slovo „vampýr“, nebyl jsem také pojmenován kuplířem, nýbrž obchodníkem s děvčaty. Článek celý byl psán velice klidně a jednal o manželství, zejména o stříbrné, zlaté a démantové svatbě. Článek přecházel v boj proti drahotě a končil výzvou, aby ženy nedovolily mužům kouřit, a že každá žena je samostatným, odhodlaným jednotlivcem, který může a musí účinně zasáhnout do počinů každého jednotlivce, zejména svého manžela.

Vrátil jsem číslo nazpět a dostal jsem obratem pošty z administrace Šťastného domova následující dopis: „Velevážený! Mezi vrácenými čísly nalezli jsme též Vám zaslaný sešit, a myslíme, že se tu jedná asi o omyl, neboť nám známa není žádná příčina, proč byste nám náš časopis vracel. Nepochybujeme však, že seznáte svůj omyl a že zůstanete i nadále věren svému časopisu, a očekáváme potvrzení této naší důvěry a znamenáme se v dokonalé úctě oddaná administrace Šťastného domova.“ Současně došlo opět vrácené číslo.

Poslal jsem jim je opět nazpět a dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Seznali jsme již podruhé, že nám vracíte náš výborný časopis Šťastný domov, který zajisté byl již tolikrát rádcem Vaším ve všech možných otázkách soukromého i veřejného života Vašeho. Zasíláme Vám tudíž současně opět další číslo našeho časopisu, který zajisté zůstane i nadále Vaším přítelem. Doufáme, že se nestanete otčímem naší dobré věci.“

Vrátil jsem jim číslo potřetí.

Dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Sdělujeme Vám, že mezi nově došlými vrácenými čísly nalezli jsme též Vám již potřetí zaslaný sešit, nicméně dovolujeme si týž zaslati Vám počtvrté, poněvadž myslíme, že pouhé vrácení čísla k zastavení odebírání nestačí. Nepochybujeme nikterak, že přečta si výborný obsah, tak důležitý pro každou domácnost, opět stanete se naším příznivcem, a prosíme, byste nám své rozhodnutí oznámil dopisnicí. V dokonalé úctě administrace Šťastného domova.“

Vrátil jsem tedy to zatracené číslo a oznámil dopisnicí, že nechci mít s nimi nic společného a že vracím časopis.

Obdržel jsem číslo poznovu s přípisem: „Velectěný! V právě došlé poště nalezli jsme i Vaši ct. dopisnici, ve které píšete, že nechcete míti s námi nic společného a že nám vracíte časopis. Doufáme, že laskavě prohlédnete si číslo, které Vám opětně zasíláme, neboť jsme přesvědčeni, že náš časopis všude, kam přijde, stane se nepostradatelným přítelem a že i Vy neodmítnete jeho vstup do své domácnosti. Dovolíme si Vás též upozorniti, že pouhá dopisnice s oznámením, že nechcete s námi míti nic společného, naprosto nestačí k zastavení odebírání našeho časopisu, a prosíme, byste své rozhodnutí, které – doufáme – že nám bude příznivé, oznámil dopisem. Současně dovolujeme si Vás upozorniti, že předplatíte-li se do 6 hodin večer do středy 15. listopadu t. ‘ a současně že budete požívat dobrodiní být vložen do seznamu odběratelů a případně i slosován. Jako prémii obdržel byste, pakli by byl vytažen, samovařicí přístroj Nurso, který učiní kuchyni zbytečnou a poskytuje každodenně oběd o třech chodech beze všeho zápachu. Těšíme se tedy, že i Vy budete účastným této výhody, a znamenáme se v dokonalé úctě – administrace Šťastného domova.“

Napsal jsem do administrace dopis velice ostrý a rozhodný, že si nepřeji, abych byl déle obtěžován zasíláním jejich časopisu, a že jim naposled vracím číslo.

Obdržel jsem den nato tento dopis: „Velevážený! Velice jsme se podivili, když při otevření dnešní pošty našli jsme i Váš dopis, kterým zakazujete si, abychom Vám dále zasílali náš časopis. Jsme přesvědčeni, že jste snad přehlédl ony výhody, které Vám skýtá Šťastný domov, a dovolujeme si poznovu zaslati Vám číslo v důvěře, že i nadále zůstanete vyloženým příznivcem našeho časopisu, neboť pouhé oznámení, že si časopis nepřejete odebírat, rozhodně nestačí k zastavení odebírání. Nepochybujeme, že i Vaším přáním bude, abyste se stal účasten všech výhod, které poskytuje Šťastný domov. V dokonalé úctě – administrace Šťastného domova.“

Vykřikl jsem: „Brovnink!“

XII

Byla to výborná vražedná zbraň, velkolepá, a ještě velkolepější byl výbuch sebeobrany. Chtěl-li jsem již tenkrát to vyvést, upozorňuji, že byl jsem tenkrát nepříčetný. Ale nyní jsem to spáchal při úplně zdravém rozumu. Připouštím, že administrátora skolil jsem dobře mířenou ranou, jsa prchliv, ale ostatní, které jsem zastihl v redakci, postřílel jsem již bez hněvu, jaksi mechanicky, omlouvaje se každé oběti, že jsem proti ní trochu zaujat. Vím určitě, že vzhledem k tolika zabitým nebudu navržen k císařské milosti a že budu právoplatně oběšen.

Poslední dny mého života zde ve vězení neztrpčuje nic než to, že z vězeňské knihovny mně půjčili jeden starý ročník Šťastného domova.

Včera přišel advokát a oznámil mně, že můj nevlastní syn, malý Felix, je novou prémií Šťastného domova pro bezdětné předplatitelky, neboť ten časopis vychází dál, ježto se – jak vím – hlavní redaktorka zachránila, že si vlezla do samovařicího přístroje „Nurso“.

Sedím tedy klidně na slamníku a vzpomínám na minulé dny i na svou ženu v blázinci. Jest mně docela příjemně a rád se dám pověsit, beze vší lítosti, naopak, projevuji radost nad svým činem. Na světě mne nezajímá již nic než to, která předplatitelka dostane nečistého Felixe jako prémii.

Ku doplnění této tragédie dodáváme ještě krátký výňatek z referátu jednoho pražského deníku o popravě pana Thomse:

„… Když odsouzenec byl přiveden pod šibenici a byl pomocníky mistra W. ‘, přičemž si posměšně ukázal na krk!“

To byla tedy poslední slova toho pronásledovaného muže, který kdysi hrál tak vynikající úlohu v českém životě.