Měl jsem psa a kočku

Kočka

Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost skrytý a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat. Zkouší tlapičkou otevřít prádelník; panečku, tam určitě, na těch hromadách bělostného prádla, tam by se to rodilo! Ohlíží se po mně zlatýma očima: „Člověče, otevř mi tu věc, jo?“ To nejde, kočko; hleď, tady jsem ti uchystal vystlaný košík, co bys chtěla lepšího? – Ach, zajisté by chtěla něco lepšího; teď zkouší packou otevřít knihovnu – snad by si chtěla ustlat na sešitech Přítomnosti nebo slehnout v oddělení básníků; a zas hledá dál v mateřském neklidu.

Což o to, teď už v tom umí chodit; nejmíň dvakrát do roka s pravidelností přírodního řádu mne obdaří čtyřmi nebo pěti víceméně mourovatými koťaty, ponechávajíc mně, abych se jim postaral o slušnou kočičí existenci, takže všichni moji přátelé a známí si postupně odnášejí tuto bujnou plodnost mé kočky. Tedy teď už v tom po tolikerých zkušenostech umí chodit; ale když se poprvé blížila její hodinka – tehdy byla ještě udiveným, polo dospělým kočičím výrostkem –, hledala svůj kout stejně znalecky a vybíravě, jako by dopodrobna věděla, co ji čeká. Její počínání by bylo velmi srozumitelné, kdyby to opravdu věděla, kdyby si po kočičím říkala: „Mně se zdá, že budu mít koťata; to si musím najít nějaký skrytý pelíšek, kde by mé babies byly v bezpečí.“ , najdi takové jakési zvláštní místo – ne, tahle lenoška to není; ne, tenhle polštář, na kterém spávám, to také není; co to mám vlastně hledat, a proč? Něco mně říká, že bych se měla dostat do toho prádelníku; nebo zalézt do postele a skrýt se pod pokrývku, – bože, jaký nepokoj! Co to se mnou je?“ – Vskutku se chvílemi dívá tak nesmírně vážně a soustředěně, jako by napjatě naslouchala, co jí to velitelské Něco chce říci. A pak to s velikou jistotou udělá, a my lidé tomu řekneme „pud“, aby to Něco mělo aspoň jméno.

Nu dobře: jednoho rána – neboť tato nadílka přichází obyčejně v noci – bude v některém koutě pištět půl tuctu koťat; kočka jim bude odpovídat sladkým vrkáním, kterýžto rejstřík uchovává jenom pro ně; není to hlas, nýbrž celý akord v harmonické tercii a kvintě, velmi podobný akordu na foukací harmonice. Bude se rozplývat okázalým mateřstvím; každý její pohyb bude nekonečně ochranný a měkký; její pocuchané břicho, trpělivě stočený hřbet i pozorné tlapky obepnou hemžící se koťata v jediný mateřský raneček: hle, jsme ještě jedno tělo. Jen na skok opustí své hnízdo, aby se klusem vracela, už zdálky volajíc a vrkajíc; bude to hotový fanatismus mateřství.

– – Ale tak za šest neděl se vyhoupne tichým skokem z kotěcího pelíška a zmizí v jarní noci, zatímco v dálce bude houkat drsný alt kocoura. Až ráno se vrátí s velkýma zelenýma očima a bude si olizovat rozcuchaný kožíšek; a přiběhne-li k ní kotě, aby se napilo nebo aby si pohrálo s její nervózní oháňkou, vlepí mu tlapou pohlavek, až se užaslé kotě převalí, a indignovaně odejde. Pojď sem, kotě; vidíš, tak už to ve světě chodí; tohle je konec tvého dětství – je načase, abych ti našel místo.

Zády ke koťatům, hladce ulízaná, dívá se kočka oknem ven; patrně naslouchá, co jí Něco říká: „Musíš ven, musíš této noci ven, neboť on přijde.“

Kdybych jí za čtrnáct dní přinesl její vlastní kotě, bude na ně nepřátelsky syčet jako had.

Pes

Ani chudák čubička nevěděla, jak k tomu přišla; jenom jí bylo těžko, tuze těžko; už nemohla ten veliký břich unést, už nemohla vyskočit na pohovku, i usedala na zadek s hloupým a rozpačitým výrazem: „Já nevím, co to se mnou je; mně se zdá, že umřu.“ Naprosto nechápala svou situaci a nekonala žádné přípravy; teprve jednou večer na ni přišel takový divný nepokoj. – Nu, co bys chtěla? – Zavrtěla jen rozpačitě ocáskem a nakonec vlezla do své boudy s toutéž zahanbenou tváří, jako když bývala hubována.

Ráno byla bouda plná štěňat; ale fenku nebylo možno ničím vylákat z boudy ven. Vypadala bezmezně zkroušeně, jako by se bála vyhubování, že udělala doma takovou velkou hromádku; zřejmě to chtěla ukrýt. Čtyřiadvacet hodin neopustila boudu; ale po čtyřiadvaceti hodinách se jí rozbřesklo v hlavě, i vyrazila z boudy a skákala na svého pána: „Pojď se podívat! Já jsem se stala matkou! Já tam mám sto štěňat!“ ) Načež s netajenou hrdostí přijala gratulace a sháněla se po své misce na žrádlo. Tak hloupá čubička pochopila své vlastní tajemství.